Z pozůstalosti nedávno zesnulé novinářky Ireny Gerové (1949–2006) vydalo nakladatelství Paseka sestřih deníků a rozhovorů z let 1988 a 1989 pod názvem Vyhrabávačky. Neobvyklý titul je totožný s výrazem, jímž hlavní postava tohoto literárního dokumentu Václav Havel míní postupně odhalované momenty z minulosti, kořenící zápletky nejlepších děl dramatické literatury, najmě Shakespearových a Čechovových. Irena Gerová pracovala v inkriminované době v deníku Svobodné slovo, kde především s několika dalšími kolegyněmi, dodnes v branži působícími (Marta Bystrovová, Radka Kvačková, Mirka Spáčilová), patřila k „normálně“ smýšlejícím, a všechny se snažily i s několika mužskými kolegy přinášet v rámci možného (a čím dál tím odvážněji i nad jeho rámec) pravdivé informace o pohybu společnosti u nás i v blízkém, trochu rychleji se uvolňujícím „totalitním“ zahraničí. Autorka si povídá s disidentem, později neformálním vůdcem sametového převratu a také budoucím prezidentem nejen o problémech, týkajících se bezprostředně politické situace a prognóz o dalším vývoji, ale také se zajímá o jeho názory na obor mu vlastní, divadlo. S odstupem dvou desetiletí znějí mnohé Havlovy postřehy velmi inspirativně, některé mohou i pobavit z hlediska ironie času: A ta Veškrnová se mi zdála dobrá, i když nevím, co to je za osobu (při hodnocení Kačerovy inscenace Topolových Hlasů ptáků ve vinohradském divadle na str. 67). Pro dějiny českého divadla jsou cenné i autentické komentáře k už legendami opředenému „setkání“ Havla s tehdejší hlavou pražských komunistů při 30. výročí založení Divadla Na zábradlí. Na oslavu jsem byl pozván jakožto někdejší spolupracovník a pracovník divadla. A stranická a vládní delegace tam odmítla přijít, když budu v sále. Ale pak po týdnu změnila názor, přišla tam včetně toho dotyčného Štěpána. (…) Byli jsme v jedné místnosti, on stál obklopen nějakými herci a já byl obklopen jinými lidmi. Tak jsme se jaksi minuli. (str. 69). Gerová byla aktivní a výrazně kontaktní osobností, takže neměla problémy oslovovat i celebrity zdánlivě nedotknutelné, pozoruhodné je líčení jejího krátkého pobytu v Moskvě v únoru 1989, kde se od předních polooficiálních kumštýřů snaží sehnat mediálně-morální podporu pro opět vězněného Havla a u velikého režiséra Jurije Ljubimova se setkává spíš s okrajovým zájmem, zato však jistotou, že novinářce z Československa jde především o to, dozvědět se něco o něm. Davajtě vaprosy, vybízí nezpochybnitelný mistr poté, co na zprávu o Havlově zatčení reaguje krátkým: Už zase?
Kniha má gradaci, v textu není přepsáno všechno, co autorka s Havlem nad diktafonem probrala (jako bonus vychází k publikaci přibalené cédéčko s dialogy v textu nezařazenými). A sugestivní kombinace deníku a rozhovorů dovádí čtenáře k roku převratu včetně prvních dní po sedmnáctém listopadu. Přes jen v drobných poznámkách připomenutém privatissimu (starost o malou dceru, ale zároveň spoluúčast dítka na některých protestních akcích) je revoluce samotná nazírána především „prizmatem balkonu“, z něhož hovořili představitelé Občanského fóra k zaplněnému Václavskému náměstí. Gerová zažila tragikomické tahanice před prvním vstupem revolucionářů na povolený-nepovolený balkon Melantrichu, ostatně na obálce knihy je vyfotografována právě na něm v oněch nezapomenutelných dnech. Přes střízlivý, někde i lehce ironický tón při líčení hektických událostí dýchá text přirozeným patosem doby a knížka vlastně končí happy endem (nemapuje další, již ne vždy jednoznačné zákruty budování kapitalismu v Čechách). Publikace má elegantní grafickou úpravu (Pavel Štefan) a je dobře edičně připravena (editor Jan Rejžek, odpovědná redaktorka Milena Tučná). Také málo známé a některé patrně poprvé publikované fotografie dodávají publikaci punc svěžesti a výjimečnosti.
Jan Kerbr
Vyhledávání 
