Martin Glaser se ve své první operní režii nijak nevytahoval na Otella Giuseppe Verdiho, jak se občas činoherním režisérům v opeře stává, vůči partituře a operním zvyklostem byl možná pokornější, než bylo nezbytné. Jak už to v takových případech bývá, víc se mu dařilo tam, kde nemusel brát ohledy na operní zvyklosti, tedy ve vizuální koncepci inscenace, než v přímé konfrontaci s operním herectvím.
Na první pohled dokonce Glaserův debut nevybočuje ze zdejších tradicionalistických inscenací. Důležité však je, že režisér sice trochu s obavami, nicméně důvěřuje skladatelovu hudebnímu pojetí příběhu a postav. Že se zkrátka nesnaží na hudbu navěsit jakési činoherní dění, ale naopak se pokouší vizualizovat a zpředmětňovat průběh dramatické hudby. Nedá se hovořit přímo o inscenování znějící hudby, jak požadují učebnice operního divadla, a splnitelné to do důsledku stejně není a nikdy nebylo. Ale Glaser ví a ctí, že temporytmický a vizuální průběh inscenace, včetně hereckých akcí, určuje hudba. Nechal si obestavět prostor širokého jeviště v sále Metropolu abstraktní architekturou, která labyrintem zákoutí i povrchovou strukturou tvoří nejisté až nepřátelské prostředí, líheň intrik a výbuchů nekontrolovaných emocí a vášní – a správně neřeší, kde přesně se výstup odehrává. Prostor, v němž bylo možné dobře a zněle sestavit sbor, a hlavně tvořit obrazy, symbolicky vizualizovat klíčové hudební a emocionální momenty opery, což Glaser činil se sympatickou zdrženlivostí především světlem a aranží. Tragický závěr opery vyklenul monumentálně. Nedořešné však zůstalo herectví, zčásti i aranžmá, některé akce byly mechanicky popisné a pěvci se utíkali k operácky konvenčnímu nekonkrétnímu jednání.
V titulní roli potvrdil dobré důvody své expanze na česká jeviště čínský tenorista WeiLong Tao, pěvecky i schopností realizovat výrazný dramatický charakter, ovšem jen necelých čtrnáct dnů poté, co premiéroval v Plzni hlavní tenorovou roli v Adrianě Lecouvreur. Pochybuji o údernictví v umění. Alexandr Beň podal intrikána Jaga stále víc lahodným vemlouvavým témbrem a výrazem hlasu než herecky, naopak tomu bylo u Miroslavy Veselé coby Desdemony, i když právě tato role jí pěvecky nadmíru vyhovuje. Martin Peschík pečlivě propracoval zvuk orchestru a vedl operu v energických tempech. Inscenace vyjadřuje zřejmě maximum možného českobudějovické opery. A doufám, že ohlásila nového přemýšlivého operního režiséra.
JOSEF HERMAN
Jihočeské divadlo České Budějovice – Giuseppe Verdi: Otello, opera o čtyřech dějstvích, libreto Arrigo Boito podle Williama Shakespeara, nastudováno v italském originále s českými titulky. Hudební nastudování a dirigent Martin Peschík, režie Martin Glaser, scéna Jaromír Vlček, kostýmy Samiha Maleh, sbormistr Josef Sychra. Premiéra v DK Metropol 6. listopadu 2009.
Vyhledávání 
