Po premiéře Tartuffe Games, které pro Divadlo Na zábradlí vytvořil „Pan Molière a kolektiv“, jsem si pustil v televizi francouzský kriminální film Kdo nastaví kůži. A ejhle, vedle Alaina Delona se objevil Michel Auclair, jehož jsem roku 1966 obdivoval coby Tartuffa ve skvělé a věrné inscenaci Rogera Planchona (kolektiv Théatre de la Cité de Villeurbanne panu Molièrovi nic nepřipisoval!).
Náhoda mi vnukla nápad: namísto prosté recenze, jež mi nebyla dost po chuti, se pokusit o srovnání tří inscenací, odrážejících vedle rozdílnosti inscenační metody i proměny doby. Schematicky řečeno: moderna, normalizace, postmoderna.
Vzpomínání s kolegy
Z Planchonovy inscenace mi neutkvěl žádný nápadný režijní efekt, pouze precizní hra obou protagonistů. Eva Uhlířová v poučeném článku Poučení z Planchona (Divadelní noviny 23/1966) hovořila o klasicky prostém a stylově kultivovaném díle pojatém (v návaznosti na moderní francouzskou tradici) jako psychologické drama. Skutečný přínos Planchonův je nejspíš – paradoxně – v tom, že popřel Tartuffa jako protagonistu dramatu. Centrálním charakterem inscenace je Orgon a psychologická motivace jeho vztahu k Tartuffovi spolu s důsledky této silné citové vazby jsou vlastním tématem představení. Režisér se v interviewu pro Tulane Drama Review (přetištěném v Divadelních novinách 22/1966) zmiňuje o latentní homosexualitě: Orgon není hloupý, ale homosexuál. Je jasné, že o tom neví; hra by se rozpadla, kdyby si to uvědomoval. Dorina, Orgonova služka, říká svému pánu, že má víc lásky pro Tartuffa než pro svou ženu.
Planchona nezajímalo náboženské téma hry. Podle pronikavého postřehu Evy Uhlířové je Orgonova zbožnost (ve vynikajícím podání Jacquese Debaryho) jen vnějším výrazem jeho mravní nesmlouvavosti, stupňované až k fanatismu. Odkrytí podstaty charakteru snímá z Orgona ódium hlupáctví, navrací postavě molièrovský formát a zároveň divákovi objevuje nadčasovost svědectví o dvou diametriálně odlišných, ale právě proto se přitahujících lidských typech. Tartuffe, interpretovaný Michelem Auclairem jako chladnokrevný, citově nezaujatý profesionální podvodník pronikavé inteligence, sází právě na Orgonův odpor k přetvářce, společenské konvenci a falši – právě tak, jako Jago kalkuluje s Othellovou čestností. Vášnivému vyznavači pravdy musí Tartuffe nabídnout personifikovaný ideál, zrcadlo, v němž se bude vidět takový, jaký by chtěl sám být, dokonalou iluzi světectví, na něž Orgon aspiruje.
Proti Planchonově vnitřně založené interpretaci, jež nic nepřidává, pouze nově a interesantně vykládá motivaci základního vztahu, normalizační (dobou vzniku – 1988, vyzněním spíše antinormalizační!) inscenace Vladimíra Strniska v pražském Národním divadle zřetelně poukazovala k tehdejšímu dobovému kontextu. Základním nervem vztahu mezi Orgonem a Tartuffem už není ani těžko pochopitelná důvěřivost, ani dobře utajená a problematická homosexualita, ale něco v dobových podmínkách všeobecně platného a srozumitelného – pocit existenčního ohrožení, slovem: strach. Pragmaticky založený Orgon (Josef Vinklář) je nutně především úzkostlivým přizpůsobivcem.
Ze všech tehdejších recenzentů Václav Königsmark (Scéna 23/1988) nejotevřeněji formuloval provokativně antitotalitní záměr Strniskovy interpretace. Společnost, kterou ovládá manipulace strachem, hraje z pudu sebezáchovy hru, která ji nakonec se zákonitou důsledností musí pohlcovat a deformovat. Přitakáváním společenskému zlu se člověk stává na něm nejen existenčně závislý, ale hrůzná záměna směřuje dokonce až tak daleko, že dřívější Tartuffové mohou nyní své masky s naprostým klidem odkládat. Jejich cynismus dospěl díky našim,hrám’ tak daleko, že mohou být naprosto klidní, je totiž teď na nás, abychom skrývali své skutečné pocity. Dochází k překvapivému, avšak zcela logickému paradoxu, při němž si obě strany jaksi vyměňují pozice.
Tomuto významovému převratu odpovídá i způsob, jak je hrána titulní postava. Tento Tartuffe nemusí nic předstírat, může svou převahu nepokrytě zveřejňovat bezostyšnou arogancí zrůdného cynismu. Smysl výkonu Bronislava Poloczka opět výstižně charakterizuje Königsmark: Je působivější tam, kde nezůstává jen u nechutné autentičnosti, ale kde jsou i tyto rysy dramaticky povýšeny v alegorickou kvalitu, nebo kde tato samolibě omezená zduřelina primitivní moci pouze sólově neexhibuje, ale zcela konkrétně zveřejňuje reálnou nebezpečnost a také absolutní neschopnost nadhledu nad sebou samým. Je nasnadě, že takové pojetí ochuzovalo tradiční charakter jistou statičností a problematizovalo funkci vedlejších postav, k jejichž provedení měla kritické výhrady i řada menších recenzentů. Na druhé straně získala inscenace aktuální naléhavost sugestivním zpodobením nebezpečného a všudypřítomného fízlovství. Nemalou zásluhu na tom měl nový překlad Vladimíra Mikeše, který přiblížil klasický text soudobému jazykovému cítění.
Vzhůru do současnosti!
Postmoderní Tartuffe, jak ho s herci Divadla Na zábradlí nastudoval režisér Jan Frič, s jedním překladem nevystačí. Základní rovina Mikešova textu je obohacena archaickými pasážemi Emanuela Františka Züngela (1840–1894), který ovšem francouzskou hru přeložil z němčiny, a je opatřena četnými citacemi z klasických i pokleslých zdrojů, básněmi, populárními písničkami a tak dále. Inu, všecko je možné a všecko se hodí, jak hlásá programový postmoderní slogan.
Nejvyšší hodnotou inscenace je Orgon jako obvykle spolehlivého Jiřího Ornesta. Usměvavý podivín, který se pilně věnuje své miniaturní, leč milované zahrádce. Dokonce i dceru Marianu pěstuje jako rostlinu a zalévá ji, aby rostla do krásy pro vyvoleného miláčka Tartuffa. Ale více než vlastní, vesměs nehodná rodina ho přitahuje právě příkladný vetřelec, jehož hýčká jako rozmazlené (a zdánlivě retardované) adoptované dítě. Ornest ovšem hraje (jak je jeho zvykem) postavu zamilovaného důvěřivce s jistým odstupem, s jemnou spodní ironií, jež charakter zároveň hodnověrně zpodobuje i kriticky zpochybňuje.
Tartuffe Pavla Lišky hned při vstupu učiní vše pro to, aby vyvolal sympatie publika. Jako sentimentální ekolog se dojímá nad utrpením němých tváří a strachuje nad osudy celé planety. Vztah k Orgonovi má takto hlubší než pouze citový základ. V příslušných krojích s krátkými kalhotami sugeruje dvojice opožděnou skautskou vzájemnost. (Jako dávného skauta mě tato asociace poněkud znechucuje.) Daří-li se Liškovi v důvěrném rozhovoru s diváky, působí naopak rušivě jeho svérázná artikulace, když opouští improvizovaný text a musí zvládat molièrovskou rétoriku.
Podobně jako u Strniska i zde se stávají problémem vedlejší postavy, které tvoří pouhé dosti zmatené pozadí ústředního vztahu. Orgonova matka, paní Pernellová (Zdena Hadrbolcová), se v historickém kostýmu vynořuje z podpodlaží do zamlženého a zakouřeného tanečního běsnění, aby vyjádřila svůj nesouhlas se současnými, vlastně budoucími mravy. Tvoří-li dvojice Orgon-Tartuffe víceméně pevnou osu, rodinné dění kolem ní se rozpadá vinou výrazové promiskuity. Bombastickou deklamaci, s níž vyřvávající Kleantes (Miloslav Mejzlík) degraduje své nabádavé fráze, střídá hovorová vulgarita mladých i půvabná brněnská plotňa komorné Doriny (Gabriela Pyšná). Významové jádro konfliktu je stále znovu zahlcováno množstvím samoúčelných vymyšleností, světelných a zvukových efektů, významových polopatismů, špílců, gagů, slovních hříček, jejichž komický účin je pochybný. Když Orgon o Tartuffovi praví, že je skromný, zbožný, dobrý, pokorný, nebeský, suchý, šlitr, můžeme se tomu mírně zasmát, ale vážnosti komické situace to neprospívá. Podobně nepatřičně působí Kleantův výčet příkladných osobností: Obama, Havel, Rejžek, Masaryk.
Vrcholí pak toto zmatení hodnot a jazyků v nastavovaném závěru, kde se dočkáme zpěvu i recitace Shakespearova slavného sonetu a dovídáme se, že z vůle investora (nahrazujícího v duchu doby Molièrovu královskou autoritu) se ze zkonfiskovaného domu stane hotel. Zamilovaní se dostanou za sebe a odhalenému Tartuffovi je odpuštěno, když se všem pokorně omluví. Aktualizační mánie v neuvěřitelném happy endu vrcholí a zároveň se usvědčuje z toho, jak je krotká. Jestliže „hra“ ve Strniskově inscenaci poukazovala k vážnému společenskému nebezpečí předstírané normalizace, zde poklesá na nezávaznou zábavu pro potřeby milovníků popových koncertů a televizních show (čti šou).
Zdeněk Hořínek
Divadlo Na zábradlí – Pan Molière a kol.: Tartuffe Games. Podle překladů Vladimíra Mikeše a Emanuela Františka Züngela. Režie Jan Frič, scéna Nikola Tempír, kostýmy Iva Němcová, dramaturgie Lucie Ferenzová a Ivana Slámová. Premiéra 30. října 2009.
Vyhledávání 
