Lenka Procházková

fejeton

Lenka Procházková: Kain

  Literatura zachycovala násilí už od svého počátku. V Bibli je prvním násilníkem Kain. Jeho příběh působí jako psychologické předznamenání. Vražda z afektu, kdy motivem je žárlivost, je dokonce i pochopitelná. Kain se tolik chtěl svému Bohu zalíbit, že pak neunesl svou porážku a pokoření. Nad Kainem se tedy moc zamýšlet nemusíme, chápeme jeho vzteklý motiv. Ale zamysleli jste se někdy nad Abelem? Je vám ten muž sympatický? Je vám ho opravdu líto? To, že vyhrál v soutěži za nerovných podmínek, je vlastně pobuřující. Ale Abel je v tom nevinně. Myslím, že Kain to věděl a že se ani tak nehněval na bratra, jako na toho rozhodčího. Jenže na toho nožem nedosáhl. Vražda Abela byla tedy první zástupnou vraždou. Tak to aspoň čtu já. Ale kdybych ten starý příběh měla nově přepsat podle současného stavu své duše a ve prospěch (zrychlené výchovy) dnešních čtenářů, udělala bych z Kaina sebevraha. Ještě předtím by ale měl monolog. Kainův monolog k Bohu: O co Ti jde? Chceš nás rozeštvat? Takový tedy jsi! A já věřil, že nás miluješ… oba. Ale ty si jen hraješ. Odmítl jsi mou oběť, nevoněla Ti! A já odmítám Tebe. Nechci takového Boha! V závěru monologu se Kain probodne. Abel ohromeně přihlíží. Pak si klekne, obejme bezvládného bratra a v slzách vzhlédne k nebi. Abel: Je mrtvý! Zabil se! Co mlčíš? Řekni něco! Hlas Boha: Jsem překvapený. Nečekal jsem to. Mezi námi, myslel jsem, že zabije tebe… Abel: Proč by to dělal? Já jsem mu neublížil. To Ty! Měl jsi přijmout i jeho oběť, spravedlivě, a ne dělat rozdíly! Hlas Boha: Měl jsem svůj záměr. Chtěl jsem, aby tě ve vzteku zabil a pak se kál. Do konce života. Měla to být výchovná lekce. Pro všechny další lidi. Přečetli by si to a pochopili by, co je to hřích. A jak tíží… Co je ti? Ty se směješ? Leží před tebou mrtvý bratr a ty se směješ? Abelův smích pozvolna slábne, umlká. Pak muž začne hrabat v zemi. Hlas Boha: Co děláš? Abel (zadýchaně): Co asi? Hloubím mu hrob. Hlas Boha: Aha. No, to je správné. Abel: To je normální. Miluju ho, i teď. Teď vlastně ještě víc! Hlas Boha: Hmmm. A co já? Jaký vztah máš ke mně? Abel (zadýchaně): Radši se neptej. Hlas Boha: Ptám se. Odpověz! Abel (zadýchaně): Je mi tě líto. Hlas Boha (užasle): Cože? Proč? Abel (odpovídá přerývaně, zatímco ukládá Kainovo tělo do hrobu): Protože vůbec nevíš, jací jsou lidé. Nevíš, že je můžeš vychovávat jenom příkladem. Osobním! Tak jako Kain! Ty jsi ho strašně zklamal, Bože. Ale on se nemstil. Obětoval to vzteklé zvíře v sobě. I to zoufalství nad Tvou potměšilou volbou. Byl to ušlechtilý muž. Můj drahý bratr! Abel padne na kolena před navršený hrob a pláče. Krajina už se stmívá, na nebi jasní hvězdy. Abel, vyčerpaný pláčem, se naposledy dotkne čerstvého rovu, pak vstane a nahrbeně odchází domů. Cestou ale napřímí ramena, jde stále rychleji, osvobozeně… Touto příležitostně sepsanou ukázkou jsem chtěla naznačit, že člověk si vždycky může vybrat. Dokonce i to, jak bude číst Bibli a přemýšlet o ní. Jestliže je dnešní doba plná násilí, které se rituálně přelévá i do umění, pak to není nic nového. Umění vždy odráží dobu, v které vzniká. Ale i v totalitních režimech se pokaždé našli svobodní umělci, kteří neopěvovali režim a jeho rituály, zatímco ostatní tvořili na zakázku a stříhali své sochy a obrazy a filmy podle jednotné míry, míry svého pohodlného zbabělého života. Dnes se tihle krejčí scukli nad globální zakázkou strašit. Vedle nich ale pořád existují jiní, kteří mají odvahu mluvit o naději a ukazovat ji a předávat. A divák (čtenář, posluchač) si může vybrat, jestli chce být denně zabíjen, mučen, znásilňován, anebo bude žít svůj život podle svých vlastních představ a ve společnosti těch nejlepších tvůrců, snílků a fascinujících vypravěčů, co kdy lidstvo mělo. Jsou stále tady.