Vyhledávání 





Harold Pinter

02-2009.gif

zahraničí

Poslední páska Harolda Pintera

Na Štědrý večer 24. prosince loňského roku zemřel britský dramatik, divadelní a filmový herec, režisér, prozaik, básník, esejista a kontroverzně přijímaný politický glosátor Harold Pinter (nar. 10. října 1930, Londýn). Byl jedním z nejhranějších autorů na světě, výrazně ovlivnil herectví a divadlo posledních padesáti let. Za svou literární a divadelní tvorbu obdržel řadu prestižních cen, především v roce 2005 Nobelovu cenu za literaturu a ve stejném roce i Cenu Franze Kafky, kterou na doporučení mezinárodní poroty uděluje Společnost Franze Kafky se sídlem v Praze. Této ceny si Harold Pinter velice vážil, i když ji pro svou nemoc nemohl osobně převzít, na předávání 26. října 2005 jej tehdy zastoupil jeho přítel a kolega Václav Havel. Pinter byl velkým přítelem Československa, zajímal ho osud lidí v totalitním režimu, podporoval český disent v době normalizace. Po listopadu 89 se sem rád vracel – na premiéry svých her, na Festival spisovatelů. Pro mnoho herců na celém světě je divadelním Bohem, hrát v inscenacích jeho her je pro ně ctí, pro režiséry je výzvou.

Účtování se životem
11. říjen 2006

Harold Pinter hraje svou životní roli v Beckettově hře Krappova poslední páska. Je to osudové propojení dvou dnes už klasických velikánů moderního divadla. Na jevišti je přítomen Beckett/Krapp a Harold Pinter, který tuto symbiózu mistrovsky předává publiku, aniž by »hrál« či »prožíval« cizí osud. On Krappem/Beckettem/Pinterem je. Pomalu se rozsvěcují světla. Ocitáme se ve zšeřelé, uzavřené místnosti – v jakémsi podivném brlohu, který je útočištěm i pastí. Světlo odhalí osamělou postavu v opelichaném županu, bílých teniskách, pohybující se na motorovém kolečkovém křesle a přehrabující se v šeru v rozházených magnetofonových páskách. Celá úvodní scéna se odehrává bez jediného slova: občasné zasténání či zakašlání a zasupění, způsobené námahou při přehrabování pásek, aby jich pár umístil na stůl, k němuž se v kolečkovém křesle přisune, aby vybral tu pravou. Všechno se odehrává v polotmě, můžeme sledovat každou grimasu silněji nasvíceného obličeje jako ve filmovém detailu. Vidíme všechno to úsilí, námahu. Pak se vyderou první slova, která Pinter zbaví obvyklé tíživosti a naplní je sardonickou rozkoší z jejich obyčejné každodennosti. Modeluje slova »darebácky« do zvuků bezuzdné sprostoty, která jej samotného, stejně jako publikum, dokonce občas zaskočí. Divák má najednou pocit tří dimenzí, jako by sledoval současně dva diapozitivy, položené na sebe – Becketta/Krappa a Pintera, jak se prolínají. Najednou z hromady pásek na stole jedna upadne na zem, vypadá to jako nedopatření zaviněné skutečnou křečí v ruce. Spustí se příval nadávek. Na okamžik to vypadá, jako by Pinter volil vlastní slova nebo slova z vlastního textu. Samozřejmě, že jde o hereckou mystifikaci mistrovsky provedenou. Jsme stále v Beckettovi. Konečně Krapp/Pinter pustí pásku z magnetofonu, pře se se svou minulostí, účtuje se životem, aby zjistil, že by nic nechtěl vrátit. Propadá zoufalé bezvýchodnosti. Celý monolog je gradován bez efektů, s ironií, nadhledem, s pinterovskými pauzami. I s jeho tichem. Mistrovsky naplněn emocemi, ale tvrdě a bez sentimentu: osobní a osobité účtování se životem, se sebou samým. Byl to herecký koncert, ale také zvláštní časová smyčka, v níž se setkali dva divadelní mágové rozdílných generací, ale s rezonujícím viděním světa, o němž ve zvláštním fiktivním dialogu nad konkrétním textem vypovídají. Taková událost se bohužel nikdy nemůže zopakovat. Tímto fascinujícím způsobem a právě ve hře svého velikého vzoru a přítele – Samuela Becketta – se Harold Pinter, už velmi nemocný, rozloučil s jevištěm.

24. prosinec 2008

Harold Pinter odešel do »země nikoho«. Zmlkl tak jeden z hlasů, který ovlivnil snad všechny poválečné divadelní generace euroamerické kulturní oblasti.

26. prosinec 2008

V londýnském divadle Duke of York´s se hraje představení Země nikoho, první po autorově smrti. Brilantní inscenace se stává Pinterovým memoriálem. Hlediště i zákulisí jsou plná divadelníků z celého světa, přátel a spolupracovníků, loučících se tu s mimořádným člověkem a jedním z největších dramatiků XX. a XXI. století.

Nepíše realistické hry
Harold Pinter byl neobyčejnou a určující osobností posledního půlstoletí: především jako uznávaný dramatik, který vedle Samuela Becketta nejvíce ovlivnil moderní divadlo. S divadlem prožil více než šedesát let. Nejprve jako herec – více než rok působil v Irsku a potom po celé Anglii. Brzo ale začal pro divadlo i psát. Na počátku své divadelní pouti se setkával zejména s Shakespearem, hrál Laerta i Hamleta, Romea, Macbetha a mnoho dalších shakespearovských rolí. Naučil se tak pracovat s jazykem, se zobecňující divadelní stylizací a kompozicí, s metaforou, inscenačním obloukem, poznal sílu slova a slovního obrazu. Vedle Shakespeara četl zejména Franze Kafku, Jamese Joyce, brzy poznal i dílo Samuela Becketta, předního tvůrce absurdního dramatu, básníka, který dokázal zobrazit lidský úděl v nečitelném a nepřátelském světě velkým divadelním gestem a magickým jazykem. Právě to na něm Pinter obdivoval. Též práci s metaforou a sžíravou reflexí sebe sama, svých pocitů nejistoty a zatracení. Od něj se učil citu pro situaci a její variace, pro dialog, který vlastně dialogem není, ale vyjadřuje vnitřní pnutí, duševní stav demonstrovaný právě onou konkrétní situací a jednáním v ní bez psychologických ornamentů. Beckett byl také lyrik, básník jeviště. To Pintera fascinovalo. Velkou inspirací a odrazem k vlastní tvorbě byla pro něj londýnská inscenace Čekání na Godota v roce 1955, která mu otevřela zcela nový pohled na divadlo. Režíroval ji Peter Hall, pozdější přítel, blízký spolupracovník a režisér mnoha Pinterových her. V roce 1955 Harold Pinter už sice dávno psal: verše, prózu, krátké skeče, monology. První drama však napsal až o dva roky později – jednalo se o Pokoj (The Room), jenž měl premiéru na bristolské univerzitě. S psaním her jsem začal až roku 1957. /.../ Vešel jsem do pokoje a viděl jsem tam dva lidi. Na nějaký čas se tento moment ve mně zahnízdil a já jsem cítil, že se ho můžu zbavit jen prostřednictvím dramatické formy. /.../ Pokusím se to popsat co nejpřesněji. Vešel jsem do pokoje a uviděl jsem jednu stojící a jednu sedící postavu a za několik týdnů jsem napsal Pokoj. Jindy jsem přišel do jiného pokoje a uviděl tam dvě sedící postavy a za několik let jsem napsal Narozeniny (The Birthday Party, 1958). Nahlédl jsem dveřmi do třetí místnosti, kde stáli dva lidé, a napsal jsem Správce (The Caretaker, 1960). /.../ Když píšu, nemám na mysli žádné publikum. Pouze píšu. Připouštím možnost publika. Tak to dělám a myslím, že to funguje. /.../ Jestliže strašně moc chcete světu něco sdělit, pak vás musí děsit, že vaši hru uvidí jen pár tisíc lidí. To by bylo lepší dělat něco jiného. Můžete se třeba stát učitelem náboženství nebo politikem. Ale jestliže nechcete vyjevit světu něco výjimečného, pokračujte v psaní, určitě budete spokojeni. /.../ Vždycky znovu mne překvapí, že někdo přijde do divadla jen proto, aby viděl mé hry, protože psaní je velice osobní věcí. Psal jsem – a stále píšu – jen pro vlastní potěšení. A je to jen shoda okolností, že to někdy někdo uvidí. Konec konců – zjednodušeně řečeno – píšeme proto, že chceme něco napsat, že to musíme napsat. Pro sebe... /.../ Jsem přesvědčen, že to, co se děje v mých hrách, i když se události mohou jevit na první pohled podivně, se může stát kdekoli, kdykoli a na jakémkoli místě. Když mne budete nutit k definici toho, co píšu, mohu jen říci, že co se děje v mých hrách, je realistické. Ale nepíšu realistické hry...
(Z předmluvy k vydání Pinterových her, Methuen Londýn 1977, vybrala a přeložila gal)

Od herce k dramatikovi
Během padesáti let napsal Pinter tři desítky her pro divadlo, rozhlas a televizi, řadu filmových scénářů, krátké prózy a román Trpaslíci. Divadlo bylo jeho hlavní aktivitou, součástí jeho osobnosti. Možná proto, že je to setkávání živých s živými, že v divadle okamžitě buď nastane (nebo taky ne) mezilidská komunikace. Že dění je »cítit ve vzduchu«, že se v něm vznáší zpráva o tom, jak to, co bylo stvořeno, je sdíleno. Tohle dobře znal ze své herecké zkušenosti. Později působil v divadle i jako režisér, a to nejen svých textů. Uvedl na jeviště řadu nových dramatiků (byli to třeba Simon Gray či David Hare). Dokázal skvěle pracovat s herci. Přesto jeho režie zdaleka nebyly jen takzvaně »herecké«, ale při režijní práci využíval i svých schopností koncepčního myšlení a komplexního vidění. Kdysi jsem mluvila s jeho výtvarnicí Eileen Diss o tom, jakou měl Pinter představu o výtvarné stránce svých inscenací: Vyjadřoval se vždy spíš pocitově než konkrétně. Nikdy nechtěl popisnou scénu. Vyžadoval scénu a kostýmy, které evokují situaci a vnitřní stavy postav. Spolupráce vycházela z rozhovorů nejen o samotné hře. Jedna inscenace navazovala na další. Důležité vždy bylo světlo a použitý materiál, ale vždycky byl nejdůležitější herec. Jeho kostým nikdy nebyl jen ilustrací doby a charakteru, ale především byl součástí interpretace postavy a celkové jevištní kompozice. Divadlo je uvnitř Harold Pinter byl bytostný divadelník. Jeho hry nejsou literatura určená pro jeviště, jsou skutečnými dramaty. Divadlo je ukryto v dialogu, v typických pinterovských pauzách a tichu, jež významově rytmizují hru a charakterizují postavy. Při četbě jeho her si právě skrze tuto zvláštní výstavbu dialogů uvědomujeme jejich dramatičnost a vizualitu. Nejsou vystavěny na příběhu, který často zůstává tajemstvím, ale na situacích a vztazích, nazíraných – často překvapivě – z mnoha pohledů. Nebo bývají »po pinterovsku« narušovány slovy, která nechtějí sdělení osvětlit, nýbrž zamlžují. Nejsou tedy prostředkem dorozumění, ale někdy až groteskního či tragikomického nedorozumění s fatálními důsledky. Tím se základní situace, o níž si myslíme, že jsme jí porozuměli, nečekaně promění a obrátí třeba i v pravý opak. Kdo jsou Pinterovy postavy, které sledujeme? Odkud přicházejí a kam jdou? Jsou cizinci v nejistém a neuchopitelném světě. I když se třeba – zdánlivě pravděpodobně – pohybují jen po pokoji či domě.

Hádanka bez rozluštění
Pinter je vždycky hádankou, kterou nemůžeme a ani nesmíme úplně rozluštit. I když cítí s postavami soucit, dokáže být tvrdý, krutý a nemilosrdný. A zároveň lyrický. Z každodenní řeči odposlouchané na ulici, v baru, v metru dokáže stvořit jevištní poezii. Dokáže přesně zvolit slova a zároveň je ozvláštnit, dát jim údernost a zároveň ukázat, jak dokážou klamat. Ví, že slova mají svou vlastní »hmotnost«, umí využít i ticho a pauzu. Když sledujeme celou jeho tvorbu, zjistíme, že v pozdějších hrách je méně hmatatelné krutosti, typické třeba pro Správce či Návrat domů. Tady je už skryta někde vespod, uvnitř postav. Ví ale, že krutost máme v sobě všichni, každého poznamenala. Právě to dělá z jeho divadla vzrušující a napínavou událost a stejné základní sdělení je i v Pintrových filmových scénářích pro mnoho slavných režisérů, ať už to byl Joseph Losey (Nehoda, Sluha, Posel) nebo třeba Karel Reisz (V sobotu večer, v neděli ráno či Francouzova milenka), režisér českého původu, který byl i dramatikovým osobním přítelem. I když jde často o filmové přepisy románů jiných autorů, vložil do nich svou osobitost, svou zkušenost, svůj svět. Jsou také pinterovské.

Politická angažovanost
V posledních třiceti letech byl vnímán – především zásluhou svých politických postojů – jako kontroverzní osobnost. Už v roce 1968 zaujal jednoznačné stanovisko k okupaci Československa. V sedmdesátých letech protestoval proti všem typům totalitních režimů. Spolu s Tomem Stoppardem, Arthurem Millerem, Friedrichem Dürrenmattem, Güntherem Grassem a dalšími se staví na stranu všech »vězňů svědomí«. Podporuje československé protikomunistické hnutí, sleduje disent, spřátelí se s Václavem Havlem. Ještě před listopadem 1989 poprvé navštěvuje Československo, aby se setkal s předními osobnostmi našeho disentu a kultury. Spolu s Arthurem Millerem jede v osmdesátých letech do Turecka, aby se tam na vlastní oči seznámil se situací Kurdů. Zajímá jej každé bezpráví. Proto byl u nás komunistickým režimem umlčen. Jeho hry byly staženy z repertoáru divadel, na dvacet let byl pro nás zakázaným autorem, čteným tajně. Komunistickému režimu se podařilo tohoto znepokojivého autora téměř vymazat z českého divadelního povědomí. A Pinterův návrat po roce 1989? Jako bychom se jej stále trochu báli. Znepokojuje svými texty a politickými názory, které s jakousi nepochopitelnou nadřazeností a frivolní lehkostí odsouváme či dokonce odmítáme, neboť nás zbavují jistot, či spíše iluzí jistot. Harold Pinter se bez ohledu na dobu a režimy svými projevy a politickými aktivitami, plně v kontextu svého díla, neustále ptal po příčinách stavu světa a člověka v něm. Často máme hotový soud nad jeho politickými názory, aniž bychom je opravdu (ne jen útržkovitě a povrchně) znali a skutečně pochopili. Jeho životní zkušenost byla jiná než naše. Existuje ale jen jediný svět, jehož jsme součástí, jemuž bychom se měli pokusit porozumět a za nějž neseme všichni odpovědnost.

Lyrik
Málo se ví o tom, že Pinter od mládí psal básně. Několikrát byly publikovány, jsou integrální součástí jeho díla i osobnosti. Nepsal je proto, aby si odpočinul od divadla, ale psal je souběžně s divadlem – podobně jako psal Shakespeare své sonety. Reflektuje v nich svou intimitu i věci veřejné. Stejně jako v celém svém díle píše o člověku a jeho údělu, o lidské kráse i temných hlubinách, o člověku ztraceném. Mají osobitý jazyk i rytmus. Zahlédneme v nich pinterovskou práci s jazykem, se zámlkami, pauzou. Důležitá je zvolená interpunkce, která ozřejmuje významy. Charakteristické je opakování slov, zvolený rytmus, důrazy na konkrétní situace, kompozice. Jestliže tyto básně čteme v kontextu jeho dramatické tvorby, ledacos nám o jeho divadle napovědí a osvětlí. Pinter je – stejně jako Samuel Beckett – lyrik. V tom původním a pravém slova smyslu. Na to se často při inscenování jeho her zapomíná, i když je to v nich samých obsaženo. Ostatně, celé jeho dílo se pohybuje na nejisté hranici mezi realitou a fikcí.
Harold Pinter ukončil svou pozemskou pouť, ale z jeviště nezmizí. Bude přítomen ve svém podivuhodně celistvém díle, abychom si – v konfrontaci s realitou současného světa, jehož jsme součástí a který spoluvytváříme – alespoň občas uvědomili, jak často se dotkl pravdy, jak často se dotkl nás.

VLASTA GALLEROVÁ

 

Harold Pinter: Rozlučka se Samem

Se Samuelem Beckettem jsem se poprvé setkal v roce 1961, když v Paříži uvedli mou hru Správce. Přišel do hotelu opravdu nesmírně rychle. Krok měl ostrý a stisk ruky rychlý. Byl ohromně milý. Jeho dílo jsem samozřejmě znal už mnoho let, ale ani v nejmenším mi nenaznačilo, jak rychle jezdí autem. Po celý večer uháněl tím svým malým citroënkem od baru k baru, opravdu nesmírně rychle. Skončili jsme v jakési hospodě v Les Halley a ve čtyři ráno jsme si dali cibulačku. To už jsem ale byl dost zmožený – myslím, že z alkoholu, cigaret a vzrušení – bylo mi zle, pálila mě žáha, a tak jsem si položil hlavu na stůl. Když jsem pak zvedl oči, byl pryč. Neměl jsem potuchy, kam zmizel, a říkal jsem si: Třeba se mi to všechno jen zdálo. Myslím, že jsem tam na tom stole usnul, a asi za tři čtvrtě hodiny do stolu něco drclo a přede mnou stál on, v ruce jakýsi balíček, pytlík to byl. A povídá: Sjezdil jsem celou Paříž, než jsem to sehnal. Nakonec jsem to tedy sehnal. A balíček otevřel a dal mi tubu zažívací sody. Zabrala přímo zázračně.

Televize BBC, 1990 Přeložil František Fröhlich

 

Harold Pinter
Smrt možná stárne

Smrt možná stárne
ale ještě pořád má vliv

Ale smrt tě odzbrojí
průzračným světlem

A tak je mazaná
že ani nevíš

Kde tě čeká
aby svedla tvou vůli
a svlékla tě donaha
když se nejlíp vyfikneš

Ale smrt ti dovolí
uspořádat tvé hodiny

A přitom vysaje všechen med
z tvých krásných květů.


duben 2005
přeložil František Fröhlich

vloženo: 7.2.2009
(cached, 24.11.2017 8:46:44)


Rubrika: Zahraničí
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:1452



Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře


Divadelní noviny, Celetná 17, 110 00 Praha 1, ČR, divadelni.noviny@divadlo.cz
Mapa webu, stránky Divadelních novin navštívilo již lidí