Vyhledávání 





Ljuba Benešová

19-2008.gif

Paměť tváří

Nenápadný otisk štěstí

Nechcete radši turka? Zdvořile odmítám a Ljuba Benešová (1926) nechápavě kroutí hlavou. Na rozpustný kafe bych si už nezvykla, brání ve vzpomínkách staré otlučené tupláky z divadelní rekvizitárny. Gestem, které pamatuje velká jeviště, mě posadí do křesla. Je těžké uvěřit, že tahle dáma s aristokratickým půvabem a stále plná nakažlivé energie začínala u divadla už na konci třicátých let minulého století. Premiéru jsem měla v Umělecké besedě s ostatními »Dismančaty« z rozhlasového souboru. Pobíhali jsme tam jako zvířátka, čmeláčci a všelijaká drůbež. Moje liška Zrzka zpívala a taky se přitom náramně třásla trémou. Výtvarný talent z dětství zůstal ve stínu poválečné přihlášky na pražskou konservatoř, po studiích na DAMU se nabídkou z Divadla pracujících ve Zlíně přihlásila rodná Morava. V té době to už byl poúnorový Gottwaldov a patřili jsme fabrice. Když jsme přišli do angažmá, podepisovali jsme týdenní smlouvu stejně jako dělníci u pásu, vzpomíná Ljuba Benešová na období, kdy herci museli vedle divadla povinně pracovat několik týdnů v továrně. V montérkách jsem zkoušela snad i Maryšu a docela určitě Violu v Shakespearově Večeru tříkrálovém. Na jevišti to bylo neuvěřitelně praktické. Pamatuju se, jak režisér Aleš Podhorský na první kostýmní zkoušce od začátku s radostí volal: „Viola. Konečně. Nohy, ukázat!“ Po osmi letech a mnoha (ne)zapomenutelných rolích ji zlákala Ostrava a režisér Jiří Dalík. Divadelní řemeslo se »učili« ve Zlíně a společná práce je spojila i později v Praze. Nedávno mě oslovila paní, která v Ostravě viděla některé moje inscenace. Je neuvěřitelné, že jí to uvízlo v paměti víc než padesát let! Ani Ljuba Benešová ale nemůže zapomenout. Vrací se k Anně ze Shakespearova Richarda III. nebo k zamilované Polly z Brechtovy »Žebrandy«. Stačí okamžik a pokoj malého vinohradského bytu se změní v potemnělé hlediště. Pořád slyším ty dva takty před nástupem Hippodamie. Stojíte za scénou a najednou začne orchestr hrát. »Operáci« to mají úplně na talíři, jsou nabití dřív, než vůbec otevřou pusu…

Matkou vlastnímu muži
Na Smíchov do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého přišla v r. 1964, o dva roky později než její »ostravský« manžel Jiří Adamíra. Už několik let předtím pendlovala mezi Ostravou a pražským bytem. Odmítla nabídky filmařů a svůj život rozdělila mezi divadlo a starost o malého syna. V Ostravě se mohla stát hvězdou, v Praze začínala od začátku. Na velkou kariéru zkrátka nebyl čas, někdo se musel obětovat… U Realistů se uvedla jako Lavinie v O‘Neillově hře Smutek sluší Elektře nebo Jelena z Čechovova Strýčka Váni. V inscenaci Hamleta byla její královna Gertruda matkou Jiřímu Adamírovi v titulní roli. S Jiřím jsme hráli hodně, a doma jsme to moc neprožívali, zato na zkouškách… Byl to tvrdý boj. Určitě se tam promítlo i něco z našeho soukromí. Režisér Ivan Glanc si při Hamletovi jenom zálibně mnul ruce. Nechal nás a čekal, co mu nabídneme. Skutečnou radost a svobodu poznala u divadla paradoxně až ve chvíli, kdy odešla do důchodu… Nemusela netrpělivě čekat na obsazení příští hry, sama si hledala texty pro malá komorní jeviště a v sedmdesáti (!) představila i svou dramatickou prvotinu. Lásky sester Rottových uvedly s Drahomírou Fialkovou nejprve v Klubu amerických dam v Náprstkově muzeu. Obraz ze života Karoliny Světlé a Žofie Podlipské viděly později také stovky diváků v celé republice i krajané v zahraničí. Režie se ujala Eva Sadková, která hru četla ještě v rukopise. Dostala jsem soukromé hodiny dramaturgie. Eva mi dodala odvahu a naučila mě psát. Divadlo jí zůstalo nablízku pokaždé, když se v osobním životě něco nedařilo tak, jak by chtěla. A protože některé jizvy nepřebolí, mluví o nich jenom letmo. S nepřítomným pohledem, až na dno sebe sama. Moje účinkování v ostravské televizi »vyletělo komínem«, všechno se tehdy vysílalo živě. A nakonec, kdyby Žofka Lorénová neměla Pontiho, třeba by taky tolik netočila, nesmutní nad tím, že se s filmem, televizí a rozhlasem míjela.

Ve službách Thálie
Ljuba Benešová je dlouholetou členkou činoherní komise pro udělování cen Thálie a podle kolegů její »zprávy« a hodnocení nových inscenací nezapřou bohaté herecké zkušenosti, ale nechybí jim ani kritický odstup. Snažíme se, abychom během roku viděli všechny premiéry. Nejsem jako herci, kteří, když přestanou hrát, už do divadla nechodí. Nelituju námahy a za divadlem se ráda trmácím klidně až na druhý konec republiky. Na jevišti nebo »za Thálii« v publiku věnuje někdy divadlu i patnáct večerů v měsíci. V »domovském« Divadle Miriam, kde hrála v Topolově Hodině lásky, na repertoáru zatím zůstává monodrama Erica-Emmanuela Schmitta Oskar a Růžová paní. Příběh o umění žít i umírat si Ljuba Benešová »přivlastnila« stejně jako ve Francii herečka Danielle Darieux. Když mi zavolal režisér Jaromír Pleskot, věděla jsem hned, že s ním zkusím cokoliv. Ani jsem neznala text. Babi Růženka byl nečekaný dárek. A navíc ještě ve dvojici s Karlem Urbánkem připravují novou dramatizaci povídek Guy de Maupassanta. Jen bolavá záda – většinou po celodenní práci na chalupě – občas připomenou osmý křížek. Ubrat nebo zpomalit? Ani nápad. Praštím sebou na zem, chvíli odpočívám, ale potom už zase pospíchám něco dělat… Místo vzpomínek raději mluví o plánech do budoucna. Vypráví a její tvář je stejně vášnivá jako na fotografiích z mládí. Jako by se v tu chvíli zastavil čas. Ten, který vedle stopy životních zkušeností zanechal na tváři Ljuby Benešové i nenápadný otisk pomíjivého hereckého štěstí.

ROBERT TAMCHYNA

vloženo: 7.12.2008
(cached, 20.8.2014 10:44:48)


Rubrika: Paměť tváří
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:2118



Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře


Divadelní noviny, Celetná 17, 110 00 Praha 1, ČR, divadelni.noviny@divadlo.cz
Mapa webu, stránky Divadelních novin navštívilo již lidí