Zlínská vzpoura proti řediteli

reportáž

Krátký revoluční nádech, dlouhý výdech

Uznávám: toto není nejlepší titulek na začátek. Koho může zajímat článek, o jehož smyslu autor předem pochybuje? Mám se přesto ucházet o čtenářovu trpělivost? A tahat jej zpátky o dva měsíce, aby se mnou podnikl možná celkem zbytečnou cestu do Zlína? Uvidíme – v nejhorším vrátím vstupné.

Takže: máme první polovinu nevlídného prosince, podupávám na nevlídné Florenci ve frontě do autobusu společnosti Student Agency a mám poslední příležitost zmuchlat zakoupenou jízdenku. Povzbudivá na celé situaci je pouze teple žlutá firemní barva autobusu: podobnou jsem si podtrhal titulky článků vyjetých z internetu:

Do zlínského divadla se vrátil revoluční duch

Gombár zvažuje odchod (Nechci, aby byli herci rukojmími v mém sporu s ředitelem, říká umělecký šéf.) Herci: Gombár musí zůstat (Herecký soubor včera předal svému řediteli Antonínu Sobkovi a primátorce města Ireně Ondrové petici, ve které vyjadřuje nedůvěru řediteli.) Kterému novináři by se nezrychlil tep. Články, rozhovory a komentáře o krizi ve zlínském divadle mají jedinou chybu, a sice datum 16. listopadu 2007. Titulek z bližšího 3. prosince mění situaci: Jsme opět na začátku (Dodo Gombár vysvětluje, proč změnil své rozhodnutí a zůstává ve zlínském divadle.) Kam to tedy jedu? Na tancovačku, kde už muzika dohrála? Na svatbu po svatební noci? Kdyby nic jiného, čeká mě alespoň zbrklá svatba i pohřeb Julie Kapuletové na sobotní premiéře v režii mladé německé divadelnice. K prodlení došlo jednoduše: zprávy o probuzeném revolučním duchu divadla zaplnily pouze první stránky regionální přílohy MfD, až do metropole hned nedolétly. Žádné avizo neposlal mailem ani herec Gustav Řezníček, který jinak plní roli dobrovolného propagátora a zve mě osobně na každou významnou premiéru (dokonce i když v ní sám nevystupuje). Tentokrát odpověděl na můj dotaz káravě: Milý pane Ermle, a ejhle, ne umělecké počiny, ale problémy vnitřní komunikace našeho divadla vás hned silou magnetu do Zlína přitahují… Zdá se ale, že teď už není moc o čem psát. Nemáme cíl tropit skandál, jen nám došla trpělivost s ředitelovým způsobem cho- vání… Takže proč opouštím Prahu, místo abych nakupoval vánoční dárky? Před několika lety jsem si natočil s panem ředitelem Sobkem interview, které nevyšlo. Mělo být součástí širšího článku o zlínském divadle, jenomže externista Marcel Sladkowski poslal svůj příspěvek asi pětkrát delší, a tak jsem svůj nepříliš lichotivý rozhovor mohl zahodit. Přesto jsem ale už tehdy, v době uměleckého šéfování Silvestra Lavríka, tušil, že spory s ředitelem nekončí; a dneska se jen ve spirále zopakovaly s Dodo Gombárem. Jenomže tušení nestačí. A já měl zatím prázdné ruce: paní primátorka na premiéru ani nepřijde, protože se vrací ze zahraničí (aspoň že její sekretariát přislíbil rozhovor mailem), pan ředitel sice přijde, avšak kvůli úmrtí v rodině také nebude mít čas… Takže mi zbývala druhá strana, režisér Gombár a herci. Jenomže i Gombár začal v telefonu cosi o skandalizaci, kterou si nepřejí, a herci? Vyhýbavost sama. Buďto nechtěli být jmenováni, nebo se zdráhali či pro jistotu nebrali mobil. Bohužel netuší, že to, co si oni ve svém premiérovém kolektivním vystoupení jistě emotivně prožili, já znám už jako nekonečný seriál pod názvem Radnice a její divadlo. Zápletka bývá jednoduchá: buďto radnice podporuje v ředitelské funkci »svého« člověka i proti divadlu (kupř. v Liberci), anebo odvolává a dosazuje ředitele jak na běžícím pásu (nejbrutálněji v Karlových Varech). Ve Zlíně to zatím dopadlo zajímavě: mezi znesvářené strany se snesla jako deus ex machina paní primátorka a na společné schůzce je přiměla k jednání. Nebývalé. Ale i věrohodné? Další část mé pozornosti okupuje promítání filmu Výlet od Alice Nellis, který mi zaplňuje chybějící díl její autorské skládanky pod hrabalovským heslem: Svět je tak harmonický a krásný, ne že by byl, ale já jej prostě tak vidím! Uf, nesnáším chtěnou harmonii, i když mi zkracuje cestu do zlínského pohraničí!

Jak utopit malou Julii

Příslovečné poslední kapky, kterými přetekla trpělivost hereckého souboru s »ředitelovým způsobem chování«, jsou až banální. Zrušení kritického diváckého fóra na internetových stránkách divadla a zájezdových představení či odstranění nových fotografií souboru a vý- zdoby v zadní budově před Divadélkem v klubu. Ale i z takových kapiček lze snadno vyčíst podstatu sporu: autoritativní, nekomunikativní řízení divadla. Skutečným impulsem, který soubor vybudil k podpisové akci, byl avizovaný odchod uměleckého šéfa Dodo Gombára právě kvůli sporům s ředitelem Sobkem: Myšlení moje a pana ředitele je v oblasti divadelní tvorby odlišné. Některá jeho rozhodnutí jsou pro mě jako člověka i umělce naprosto neakceptovatelná, vyjádřil se Gombár v tisku. Po roce a půl ve funkci asi už dobře věděl, o čem mluví. Z několika oslovených zlínských herců byl jediný ochotný se se mnou sejít ještě před večerní premiérou právě Gustav Řezníček. Ve zhruba hodinovém rozhovoru pak rekapituluje působení minulých uměleckých šéfů (Petr Veselý, Silvestr Lavrík, Miroslav Plešák) i situaci posledních týdnů. Oceňuje přístup primátorky, která se i přes dobré vztahy s ředitelem Sobkem snažila zůstat nestrannou. Na společné schůzce zástupců hereckého souboru s primátorkou sice Gustav osobně nebyl, její výsledek ale už pocítil na prvním setkání souboru s ředitelem: Věci jsme si vysvětlili, došlo na vykání a dodržování pravidelného dialogu. Divácké fórum se vrátí na webové stránky, fotky už visí zpátky… Stejně jste ale měl dojet už včera a zajít na Fausta v režii Gombára. Nejsem sice tak zbožňujícím obdivovatelem jako jiní, ale jeho schopnosti uznávám. A že jste si nechal ujít Petru Hřebíčkovou v Kabaretu! Pravdou je, že jsem i Petře po našem jarním interview nasliboval. Právě kvůli další práci s Dodo Gombárem nevzala nabídku na pražské angažmá, a teď by mohla jedině hořce litovat. Litovat mohu ale i já, že jsem den předtím nesehnal jízdenku a propásl Fausta, protože Romeo a Julie, no… Mladá a sympatická (jak jsem ji zahlédl v klubu) německá režisérka Katharina Schmitt to popletla hnedka nadvakrát. Z německého divadla si přivezla ambiciozní nápad předvést Shakespeara zase jinak a z pražského Divadla Komedie, kde hostovala, zas ducha tamního minimalismu. Na prázdné scéně ležela jen jakási obří abstraktní pinzeta a dva konkrétní, leč zprvu nepochopitelné kýble s vodou… až do první rvačky. Romeo a Julie bez romantiky, civilistně obyčejní, prosím, když už to musí být. Ale Romeo beze zbraní je sebevražedný nápad. Právě v oněch kýblech se Montekové a Kapuleti navzájem mordovali, když si v nich přidrželi hlavu. Chudák Merkucio spílal i s vodou na plicích, ještě větší chuděrka Julie, která se mezi otráveným Romeem a utopeným Parisem musela topit svépomocně. V nervy drásajícím výstupu překonávala pud sebezáchovy, jinak trpěliví diváci přidušený smích. Ach jo. Po premiéře sedím v klubu, piju už druhé pivo a marně vyhlížím pana ředitele Sobka (slíbil mi, že si čas udělá), ale asi nechodí děkovat hercům zrovna do klubu. Půjčím si od režiséra Gom- bára magnetickou kartu a pronikám přes zamčenou chodbu do ředitelny, kde na mě čekal, teď už odchází, ale kvůli mně se vrátí, jen nahrávání na diktafon podle očekávání odmítá: Přece už se vše vyřešilo. Měl jsem připravený, stejně jako pro paní primátorku, jednoduchý okruh otázek, které se k překonanému konfliktu už přímo nevztahovaly. Za prvé problém, nakolik je pro divadlo dobré, když jej neřídí divadelník (což doktor Sobek ni- kdy nebyl a obávám se, že ani po deseti letech ředitelování se jím nestal), za druhé, jestli se ve svém důchodovém věku začíná rozhlížet po svém nástupci, a do třetice, zda divadlo spolu s městem neuvažuje o transformaci příspěvkové organi- zace na obecně prospěšnou společnost. Možná, že panu řediteli křivdím a těch deset let v divadle jej poznamenalo, daleko víc jej ale ovlivnila komunikace s komunálními politiky. Jeho schopnost neodpovídat na otázku, brát ji jaksi zeširoka, a teprve po několika urgencích se k ní vrátit, byla svým způsobem obdivuhodná, pro pracovní dialog asi stejně nervy drásající jako Juliina sebevražda. Abych to zkrátil. Ad jedna: řídit divadlo vyžaduje zejména znalost zákoníku práce a posledních vyhlášek, ad dvě: na odchod do důchodu nepomýšlím, cítím se svěží, ad tři: až divadlo přestane být příspěvkovou organizací (v níž se vyznám), tak tu nebudu já. Na otázku, jestli pan ředitel nebrání hercům v hostování a dalších aktivitách nad rámec repertoáru, mi odpověděl doslova toto: Ne, naopak, všichni mají zelenou. Tak dobře. Pan ředitel je při rozloučení srdečný, dokonce mi sám navrhuje zvýšit odběr Divadelních novin pro celé zlínské divadlo ze dvou kusů na, no, uvidíme… Na- zpět v zaplněném klubu. U jednoho stolu sedí herci Zdeněk Julina a Luděk Randár se svou rodinou, oba účastníci setkání s paní primátorkou. Představuju se, přisedám, obezřetnost hmatatelná. Nejdříve mě má z krku Zdeněk Julina. Když vysvětluji, že zprávy o jejich vzpouře nepřekročily rámec regionálních příloh, říká: A to jsme dneska rádi, pro nás to je už minulost. A vzápětí se od stolu vzdálí, možná i proto, že jsem na něj při představování převrhl sodovku. Aspoň Luděk Randár je sdílnější. Vzpomíná na svůj proslov, který měl u paní primátorky, a dívá se mi do očí způsobem, jak to umějí jen herci. Bez diktafonu mohu předat dál jen dojem smířlivosti a snášenlivosti: S panem ředitelem se vždycky hezky pozdravíme. To režisér Gombár se nebojí ani čerta. Má pečlivou image (tak nějak bych si představoval vyhledávaného muzikálového režiséra) i slušnou představu o své ceně. Na rozdíl od telefonického rozhovoru je v osobním kontaktu daleko otevřenější. Nediplomatický. Říká, že jej nejvíce překvapilo a zavázalo, jak se za něj soubor jednomyslně postavil. Provo- kuji: A vy byste nechtěl být ředitelem? Podívá se mi do očí způsobem, jak to umějí jen režiséři: To mě vůbec nenapadlo. Krátce probereme i dnešní premiéru, za kterou jako šéf také nese odpovědnost. Říkám, že neromantický Romeo bez dýky je stejný nonsens jako jeho naopak romantický Vojcek ve Švandově divadle. Dodo Gombár je ale nad věcí a zve mě na své inscenace, ubytování mi prý zařídí. Skvělé, mise končí, noc začíná. Musím si ještě popovídat s milou Petrou Hřebíčkovou a s představitelkou Julie, Kateřinou Liďákovou, jestli i pod vodou zaslechla z publika ten smích…

Deus ex machina sestupuje

Po novém roce přišly od paní primátorky Ireny Ondrákové odpovědi na mé otázky. Mírně zkracuji: 1) Domnívám se, že divadlo může řídit i člověk »mimo obor«. Naopak – není zatížen příliš specifickou profesí, což mu může umožnit vyšší nadhled při řešení »žabomyších« problémů. Je-li šéfem divadla přímo divadelník, zajímá jej spíše »jen« oblast umělecká, ale ostatní záležitosti jako jsou financování, organizace, propagace mu unikají. 2) Druhou otázku týkající se důchodového věku pana ředitele pokládám téměř za urážlivou. Rozhodně však, stejně jako u nás politiků, nikdo nemá svou funkci navěky. Až zřizovatel usoudí, že nastal pravý čas (odhaduji během dvou let), vyhlásí výběrové řízení na pozici ředitele. 3) Město Zlín transformovalo Filharmonii Bohuslava Martinů, v případě divadla zatím o této změně neuvažuje. Co se týče sporů uvnitř divadla, je povinností zřizovatele zajímat se nejen o úspěchy, ale i problémy divadla. Tak. V kontextu ke třetí otázce o transformaci jsem totiž vzpomínal pražský magistrát, který už odmítal být arbitrem věčných sporů mezi divadelníky. Jenomže ten měl na krku divadel daleko víc… Otázku, zda má nedivadelník řídit divadlo, jsem různě sondoval. Zaujal mě názor úspěšného plzeňského ředitele Jana Buriana: Když se v divadle nic neděje, může být ředitelem každý schopný manažer. V okamžiku krize se ale jen divadelník rozhoduje ve prospěch divadla. O kriticích se rádo říká, že nemají divadlo rádi. Docela tomu rozumím: aby o něm mohli psát, musí si udržovat odstup i nadhled, který často není laskavý, natož vroucí. A jak to je s divadelními řediteli? Osobně si myslím, že pan ředitel Sobek by se spíše hodil »na pozici« ředitele kulturního domu, kde by řídil jen úřednice a technikáře, a nikoli herecké »žáby a myši«, co všechno tak silně emotivně prožívají. A mimochodem: žádnému skutečnému principálovi či dnes šéfovi divadla »záležitosti financování, organizace a propagace« neunikaly. Při poloprázdném hledišti, abych byl také trochu emotivní, bolí divadelního ředitele u srdce. Jak dlouho a nakolik »ve prospěch divadla« bude pan ředitel Sobek, umělecký šéf Gombár a herecký soubor vydýchávat svou listopadovou revoluční krizi, se teprve ukáže. Odhaduji, že do konce sezony určitě. Musím si příště koupit jízdenku s předstihem. Faust, Kabaret a další jsou stále na repertoáru.

RICHARD ERML