Chicago - Divadlo J. K. Tyla Plzeň

kritika

Efektní mordy v Chicagu

Je skoro s podivem, že se proslavený muzikál Johna Kandera a Freda Ebba Chicago u nás hraje teprve podruhé. Parádní hudba, retro, černý humor, groteska, k tomu vraždy, podvody, podplácení, boj o publicitu, samé muzikálové pokroutky. Na podzim 2002 se jeho uvedení stalo labutí písní pozoruhodné éry Ladislava Županiče v Hudebním divadle v Karlíně, po povodních už nešťastně zasazené do divadelně nevyzkoušeného sálu Kongresového centra alias bývalého Paláce kultury. Patřil do Županičova repertoáru efektních klasických muzikálů s přesahovým příběhem a tématem, který vrcholil Klecí bláznů a druhým proslulým muzikálem této autorské dvojice, Zorbou. Takovou dramaturgii dnes už nikde nenajdete, plzeňský muzikálově operetní soubor k ní však má přinejmenším stylově nejblíž, mimo jiné přece jen stále vychází z bývalého operetně – muzikálového dvojdomku stálých souborů. Plzeňská inscenace Chicaga v režii Romana Meluzína té karlínské dala rozhodně flek. Vytáhla z rukávu čtyři esa, bez nichž se tahle hra nedá vyhrát: především se v Plzni sešla skupina nejen lepých, ale také pohybově a pěvecky perfektních žen v čele se Zuzanou Krištofovou jako Velmou Kellyovou a Michaelou Badinkovou v roli Roxie Hartové, dvou ústředních postav ze skupiny vražedkyň, které s pomocí všehoschopného advokáta Billyho Flynna přimějí porotu k osvobozujícímu rozsudku. K nim Kristina Kloubková (Annie), Kateřina Šildová (Liz), Betka Stanková (Mona), Veronika Veselá (June) a Saša Malínská (Hunyaková), všechny v provokativním černém sexy negližé a síťovaných punčochách, přitom každá jiná, každá originální a svá. Druhým trumfem je promyšlená a precizně provedená choreografie Pavla Strouhala, která tyto krásky uvedla do frenetického pohybu. Formálně se hrají jednotlivá čísla divokého kabaretu směřujícího k manipulování veřejnosti, k prosazení sebe sama, kdy představy splývají s groteskně nadsazenou realitou. Příběhy vraždících žen jsou vlastně soudničky podle skutečných chicagských případů z dvacátých let a už tehdy osvobozující rozsudky vzrušily veřejné mínění a vedly k několikeré recepci, i umělecké – muzikál Chicago podle dobové divadelní hry Maurinne Dallas Watkinsové tu řadu po půlstoletí vlastně uzavírá, působivý mimo jiné odkazem na to, že se od té doby na masmediálním ohlupování lidí nic nezměnilo. Třetím trumfem je efektní podívaná, dílo Lucie Loosové, která vražedkyním dodala vyzývavou provokativní image, jak řečeno, zmiňme ještě zvlášť apartní zlaté šaty pro ony dvě výtečnice ve finále, ostatní postavy pak výtvarnice ve výmluvné zkratce vizuálně předurčila. Coby scénografka obehnala jeviště mřížemi evokujícími kriminál i krocení divé zvěře v cirkusu, a ponechala volný prostor pro vlastní akce. Neboť tento muzikál je především atraktivní podívanou z rodu revuí a estrád, příběh nevypráví lineárně jako třeba Zorba, ale demonstruje jeho klíčové události a kontexty. Konečně posledním esem je velký orchestr, bez něhož by produkce takového titulu nebyla myslitelná. Jistě lze mnohé vylepšovat, inscenace se totiž sympaticky za nic neskrývá a uchází se o diváky jen přímočarými kvalitami, precizně zvládnutou technikou jednoho každého aktéra a přesnou souhrou, a na takovém pozadí je samozřejmě snazší hledat chyby a chybičky. Bronislav Kotiš jako prolhaný advokát Flynn myslím trochu přehrává, pohybově i hlasově je ovšem suverénní, někteří herci epizod dávají lehce vzpomenout na operetní šarže, také orchestr by mohl být stylově ještě určitější a dravější. Nic to však nemění na skutečnosti, že plzeňští touto produkcí vyškolili současné karlínské a svým divákům nabídli podívanou, jaká by v Praze v komerční podobě mohla dobře prosperovat.

JOSEF HERMAN

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – John Kander, Bob Fosse: Chicago. Překlad Ivo Z. Havlů. Režie Roman Meluzín, choreografie Pavel Strouhal, dirigenti Martin Kumžák a Pavel Kantořík, scéna a kostýmy Lucie Loosová, sbormistr Michaela Rybicka, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Premiéra v Komorním divadle 1. prosince 2007. (Psáno z reprízy 11. ledna 2008.)