Vdovou proti své vůli - Studio Ypsilon Praha

kritika

Jak se žije malířům po smrti

I v tvorbě slavných spisovatelů, jejichž texty jsou zmapovány včetně posledního seznamu svršků pro čistírnu, se občas podaří vykutat neznámé dílo. Před pár lety se tak z útrob stokrát naruby obrácených archivů vynořila divadelní hra Marka Twaina. Komedie Is He Dead? pocházející z roku 1898 nevzbudila zprvu větší pozornost. Jejího knižního vydání si nicméně jednou povšiml v knihkupectví ve Vancouveru překladatel Julek Neumann. V Praze o ní vyprávěl režiséru Janu Schmidovi, a ten se pustil do příprav na její uvedení. Nebyl ovšem sám, a tak se hra dočkala paralelně hned dvou nastudování – v New Yorku měla premiéru v adaptaci dramatika Davida Ivese a Studio Ypsilon ji představilo v autorské úpravě Jana Schmida. Při psaní Is He Dead? Twain zřejmě čerpal ze tří inspiračních zdrojů. Tím prvním byly osudy skupiny malířů z 19. století, jejichž realistický styl posléze proslavil francouzskou vesnici Barbizon. Druhou inspiraci našel ve vlastních zkušenostech s velkými dluhy, do nichž se zapletl kvůli riskantní investici. A do třetice ho ovlivnil tehdejší úspěch komedie Charleyova teta. Jenže málo platné, Brandon Thomas byl zručnější dramatik, a tak si Twainova hra na své první uvedení musela počkat přes sto let. Malířské téma, které zpracoval pro divadlo, ale Mark Twain použil také v povídce Is He Living or Is He Dead? (Žije, nebo je mrtev?). Čtyři začínající malíři v ní dospějí k závěru, že skutečná sláva a bohatství na ně čekají až po smrti. A tak jeden z nich předstírá, že zemřel, aby poté na jeho díle všichni zbohatli. (Povídku rozpracoval do podoby televizní komedie Radostný život posmrtný režisér Zdeněk Zelenka.) Divadelní hra je oproti povídce značně košatější – malíři se zadlužili u bezskrupulózního obchodníka s obrazy Bastiena Andrého, který je drží v šachu, a dokonce chce jednoho z nich, Françoise Milleta, připravit o vyvolenou dívku. Millet tedy finguje za pomoci přátel svůj pohřeb, aby se vzápětí objevil v ženském převleku jako svoje vlastní ovdovělá sestra a dočkal se peněz i slávy. Musí se ale ještě zbavit Andrého, který si ho coby truchlící bohatou vdovu vyhlédl za cíl svých dalších milostných výbojů. Twainova hra se v Ypsilonce dočkala velkých úprav, včetně samotného názvu. Pod titulem Vdovou proti své vůli tak sice zůstal původní příběh zachován, ale řada výstupů a dialogů byla přepsána, razantně seškrtána či rovnou vyškrtána a výsledný text je obohacen v duchu klasické poetiky Ypsilonky. A tak hned v úvodu vypráví divákům Reportér v podání Petra Vrška o senzačním objevu Twainovy hry, aby se vzápětí sám stal jednou z jejích postav, a Jiří Lábus a Petr Vacek coby malíři Chicago a Dutchy prostřednictvím drobného sporu sdělí publiku zhuštěně základní informace o novém stylu malby a místě děje – Barbizonu, vesnici nedaleko Paříže. Na půdorysu frašky se poté vrší další ztřeštěné scény, drobné zcizující komentáře či hovory s publikem, bláznivé nápady a písničky. Kupříkladu Jiří Lábus maluje během představení dívku z první řady, o roli čínského malíře Čchanga se přihlásí hostující Maxim Mededa, herec černé pleti, a společná hra na chystaný Milletův pohřeb je provázena absurdními citacemi z autentických smutečních proslovů. A jestliže se na scéně malují obrazy (Me- lenova výprava je ostatně výtvarnou mozaikou jemně a přesně zdůrazňující atmosféru malířského ateliéru), pak nemůže chybět ani nahá modelka. Ovšemže vzápětí je decentní erotika shozena vtipnou pointou, když půvabná dívka dostane do ruky vidle, aby se stala modelem patřičně rustikálním. V inscenaci účinkuje bezmála celá Ypsilonka posílená o několik hostů. Malíře Lerouxe ztvárnil překladatel Julek Neumann, který se tak po letech vrátil ke své původní profesi i do divadla, kde kdysi začínal. Do role obchodníka s obrazy Bastiena Andrého obsadil Schmid Jana Přeučila, jenž propůjčil padoušství svého padoucha úžasně bizarní dimenzi, kterou korunuje koncentrátem opovržení v opakované replice: Malířská lůzo! Malíře Milleta hraje Martin Dejdar s bohémskou lehkostí, aby vzápětí rozpoutal groteskní smršť v převleku do ženských šatů. Dvojnásob fascinující je ve scéně, kdy se za ženu převlékne i malíř Chicago, aby se společně pokusili nachytat chlípného Andrého in flagranti. Vůči dámské části souboru byl autor sice skoupější, ale i dámy – zejména Jana Synková a Renata Rychlá v rolích matky Lerouxové a její dcery Marie, kterou miluje Millet, spojily konverzační lehkost s nadsázkou, jež v dobře volených místech přerůstá až do brutální karikatury. Vdovou proti své vůli je komedií závislou na perfektní souhře celého souboru. Účinkující si vychutnávají proměny v různých panoptikálních postavách a postavičkách, nápad střídá nápad a z jedné vtipné situace se rodí další. Inscenace je navíc proložena písničkami, jejichž prostřednictvím jako by ansámbl – tak trochu po způsobu „swingového chóru“ – lehce komentoval děj. Studio Ypsilon je od svých počátků spjato s inscenováním zvláštních, neobvyklých a mnohdy dokonce „nehratelných“ textů. Nebýt brilantní komediální souhry Ypsilonky pod režisérskou taktovkou Jana Schmida, pak by hra Marka Twaina bodovala především dráždivou příchutí světového objevu. Takto ale dílo okouzlí publikum i razancí frašky, originálním propracováním groteskních detailů a odvážnou kompozicí. Nové divadelní plátno z ateliéru Ypsilonky navíc upoutá i jemnými valéry úvah o ceně (posmrtné) umělcovy slávy, snobech rojících se kolem kumštu a relativních hodnotách umění vůbec.

 ZDENĚK A. TICHÝ

Studio Ypsilon Praha – Mark Twain: Vdovou proti své vůli. Překlad a dramaturgická spolupráce Julek Neumann. Režie a úprava Jan Schmid, výprava Miroslav Melena, hudební nastudování Miroslav Kořínek, pohybová spolupráce Martin Dejdar, dramaturgie Jaroslav Etlík. Premiéry 26. listopadu a 20. prosince 2007.