Rozmlouvání o půl století II.

Paměti, záznamy, vzpomínky

Jiřina Jirásková: Rozmlouvání o půl století II.

JAN ŠKODA

S jakou představou přicházela mladá parta z Hradce Králové na Vinohrady?
Trochu naivně jsme se domnívali, že se nadále bude dělat divadlo, jaké jsme na Vinohradech obdivovali, jenom pod hlavičkou jiného provozovatele – Vinohrady se nyní jmenovaly Divadlo československé armády. Samozřejmě tomu tak nebylo a ani být nemohlo. A nejen vinou armádního vedení divadla, ale i zásluhou nových režisérů. Tím, kdo v nejbližších letech určoval styl Vinohradského divadla, se stal mladý Otto Haas, který měl za sebou studium v Moskvě a v Divadle čs. armády pobyl pět nebo šest let. Přišel i Ivan Weiss, se kterým jsem dělala jednu ze svých prvních vinohradských inscenací, Ostrovského Kdo hledá najde aneb Ženitba Balsaminova. První armádní sezónu šéfoval Aleš Podhorský, který pak zůstal jako režisér, ale v době mého příchodu byl uměleckým šéfem už Jan Škoda, během jeho působení přišel ještě režisér Jan Strejček.

Znala jste Škodu před příchodem na Vinohrady?
V době, kdy byl v Realistickém divadle, jsem se k němu blíž nedostala, takže jsem ho poznala až na Vinohradech. Škoda byl dobrý režisér a velice jsem si ho vážila.

Jaký byl ve srovnání s Frejkou?
Nedovoluji si srovnání, protože s Frejkou jsem neměla dost příležitosti k práci, ale jedno vím jistě: Frejka měl velký smysl pro humor a dovedl této dispozice bohatě využít. Bylo to čitelné i pro diváka. Škoda byl liška podšitá. Rád přistrčil herce do komické situace a dokonce si na tom i trval, ale v rámci logické možnosti. Sám pro sebe se tím velmi bavil. Byl vždycky dokonale připravený, ctil autora, nikdy mu nevnucoval svůj pohled na svět. Necpal nás do Stanislavského – byl pro něj samozřejmý. Jako pedagog mě obohatil některými pravidly estetického chování na jevišti: nesedám s koleny od sebe a údiv vyjadřuji zřídka otevřenou pusou. Od ostatních dobrých režisérů této éry se odlišoval jen ještě diskrétnější netrpělivostí.

Měl Škoda jako umělecký šéf prostor ovlivnit profil divadla, nebo podléhal armádnímu, tj. stranickému velení?
To se dalo těžko odhadnout, ale fakt je, že Škoda měl u všech funkcionářů v divadle nespornou autoritu. Nicméně, opatrně řečeno, Škoda byl plachý člověk, takže o mnoha věcech snad i rozhodoval, ale nikdy se nemluvilo, o tom, že to byla jeho vůle. A možná, že řadu věcí neovlivňoval proto, že se mu do těch žhavých uhlíků nechtělo sahat. Ale neznamená to, že by byl v opozici. Škoda byl předválečný komunista z přesvědčení a doba padesátých let byla v jeho životní názorové linii velmi logická, takže s ní souzněl, ale nemyslím si, že by v něm některé tituly tehdejšího repertoáru vzbuzovaly velké nadšení a že by je byl prosazoval. Měl velmi dobrý dramaturgický tým: Vladimír Horáček byl vynikající znalec ruské klasiky, Zdeněk Bláha píšící autor, což znamenalo pro divadlo výhodu, Josef Balvín představoval vzdělaného a sečtělého dramaturga. Z přísného Horáčka jsme měli trochu špundus, Zdeněk a Pepík byli kamarádi.

Jaký byl vztah vaší mladé herecké party ke Škodovi?
Naše generace si ho nesmírně vážila. Bylo to dané jednak pozicí režiséra, o jehož inscenacích v Bratislavě, Ostravě a v Realistickém divadle se hovořilo s uznáním. Škoda budil úctu už svým vzhledem, byl to noblesní, rezervovaný pán s velmi kultivovaným vystupováním. Překvapovalo mě, že si s ním tykali jevištní mistři, bylo to v řádu stranické nomenklatury, přesto jsem nechápala, jak si to vůbec můžou troufnout. Nikoho z mladých komunistů v souboru by to nenapadlo, aspoň já bych si to nikdy nebyla dovolila

Jaký byl váš vztah režiséra a herečky?
Byla jsem mu za spoustu věcí vděčná. Měl totiž vlastnost, kterou by měl mít každý šéf (myslím, že ji měl i Frejka): cítil velikou zodpovědnost ke všem členům hereckého souboru, myslel na jejich potřeby a růst. A když někteří režiséři byli v obsazování vybíravější, tak to, co takzvaně zbylo, Škoda obsadil vždycky. Já jsem byla drobné postavy, na velkém jevišti jsem se ztrácela, na postavy statných partyzánek jsem se nehodila a byl trochu problém, co se mnou. V Ohních na horách jsme ani s Bróďou dohromady neunesli z jeviště mašinkvér, on je to dost těžký předmět. Také proto jsem začala hrát kluky, ale Škoda na mě nezapomněl a dával mi občas i ženské role – Heru v Mnoho povyku pro nic nebo Káťu v Gorkého Barbarech.

Jak jste vůbec přišla k těm klukovským rolím?
Poprvé to bylo u Podhorského ve Stalingradcích nebo Dni hněvu, kde klukovské role zkoušeli členové Dismanova souboru a moc jim to nešlo, takže Podhorský dospěl k názoru, že by to chtělo přece jen herečtější žílu. A jelikož jsem opět neměla co dělat, zeptal se mě, zda bych to nechtěla zkusit a já řekla, že jo. Tak mě sešněrovali, dali mi na hlavu ježka a začala jsem hrát kluky - Jurkina v Mladé gardě, Viťku ve Stalingradcích, Filku ve Vlajkách na věžích, Gyöze ve Dni hněvu, později i jiné klukovské role, i v televizi a rozhlase: Huckleberryho Finna, Toma Sawyera, Emila a detektivy, Frantu Pařízka v Dýmce strýčka Bonifáce, Zvíkovského raráška i Syna pluku. Dokonce se musím pochlubit, že jsem byla v šedesátých letech první československý Malý princ! V rozhlase s Václavem Voskou. Hrát kluky mě nejen bavilo, ale strašně moc jsem se na nich naučila. Pomohli mi přehrát se později do charakterních rolí, od mládí jsem se učila jít proti ženskému naturelu, logické touze mladé herečky být okouzlující, krásná a šarmantní. Kluky jsem milovala. Skoro se to stydím říct, ale ještě na začátku devadesátých let jsem si v rozhlase, vzdor věku, jednoho kluka s chutí střihla. A mrzí mě, že mi nikdo nenabídl mužské role. Já bych si ty charakterní nebo staré chlapy užila! Až budu připravovat svou benefici, nepochybně si to vynahradím.

V roce 1957 jste dostala titulní roli v Deníku Anny Frankové…
Svým způsobem byla i Anna vyústěním mých klukovských rolí. Zřejmě jsem ji dostala právě proto, že ji režisér Strejček viděl jako pubertální holku, co sama neví, jestli je kluk, nebo ženská. A i když jsem ji jako kluka nehrála, ta zkušenost se na ní podepsala. Anna přinesla zlom v mé herecké cestě a odstartovala pozdější role královen, ať už to byla Kleopatra nebo Kristina, má nejšťastnější vinohradská léta.

Jak skončila Škodova éra na Vinohradech?
Nemluvím o tom ráda, ačkoli jsem nebyla představitelka velkých rolí Škodovy éry, působilo to ně mě dost krutě. Skupina »mladých«, tedy mladých už od začátku padesátých let, přišla v roce 1960 s návrhem, že by se měl stát šéfem Luboš Pistorius. Při předávání šéfovského žezla se soubor nezachoval ke Škodovi zrovna vděčně. Byli jsme natolik opojeni možností, že se šéfování ujme mladý a průbojný kolega (což je komické, neboť jestli byl někdo hodně plachý, tak právě Pistorius), že jsme se rozešli se Škodou velmi vlažným způsobem. Smířila jsem se s tím až o pár let později, protože Pistorius se ukázal jako silná, imponující a inspirativní osobnost. Nicméně nemohu pominout jediného člena souboru, který statečně připomněl Škodův přínos pro Vinohradské divadlo. Poděkování, které mu tehdy přednesla Antonie Hegerlíková, nemělo moc zakrýt náš nevděk, ale já to té dámě nikdy nezapomenu a aspoň dnes jí za to s úctou děkuji. Škodovy schopnosti jakožto režiséra a šéfa rozhodně převyšovaly rámec armádního divadla. Ale zase nebýt té proměny, možná by na Vinohrady nebyl přišel. Pravda je, že po roce 1956, kdy se začaly odhalovat zločiny stalinismu, ztratil půdu pod nohama, cítil se dezorientovaný, nejistý a nešťastný. Život končil v dobříšském sanatoriu pro dlouhodobě nemocné, kde zemřel v roce 1981.

Jak jste vnímala padesátá léta? Tušila jste, že se děje něco, čemu nelze věřit?
Ještě při procesu s Horákovou jsem věřila, že se jedná opravdu o zrádce. Byla jsem zděšená, že člověk, který tolik vytrpěl a tolik toho pro tuto zemi udělal, mohl tak zklamat. Pochopit, že to byl podraz, nebylo tak snadné (zvlášť pro naivně věřícího), protože mnozí z těch, co věděli, mlčeli. Chtěli jsme spravedlivý svět. A nějak se nám v té blbosti vytratila stará zkušenost, že nic nelidského nemusí být člověku cizí. To až hekatomby těch zlikvidovaných, co nemlčeli, nás musely vrátit do skutečnosti. Tím nemyslím jen zinscenované procesy, lágry na Sibiři nebo v Jáchymově, zvůli těch »z naší vůle« mocných, myslím především na vlastní nedostatečnost.

Jak jste vnímala názorový rozpad herecké party, v níž byla Jiřina Švorcová, Jiří Vala, Vlasta Chramostová, později na velmi rozdílných pozicích stojící lidé?
Ten rozpad nebyl náhlý, a jak možná tušíte, je bolavý až do dnešních dnů.

RADMILA HRDINOVÁ