Jiří Lábus

rozhovor

Jiří Lábus: Jsem čím dál raději sám

Říká se, že klauni ukrývají pod maskou smíchu slzy a bolest. Když jsem šel za Jiřím Lábusem, kterému tento týden bude padesát osm let, do jeho staromládeneckého vršovického bytu plného knih, vzpomínkových alb, fotografií, obrazů a květin, právě to mne zajímalo. Jaký ve skutečnosti je. Očekával jsem uspěchaného, trochu nerudného a možná i nevrlého suveréna, ale přišel mi otevřít rozjívený kluk v pantoflích, s kterým si několik hodin povídat – mé rozhovory jsou vždycky dlouhé – byla obrovská radost. Než jsme začali, otevřel exklusivní bílé víno a jeho hospodyně – starší paní – uvařila černou kávu.

Jaké to je žít v Česku s tváří Jiřího Lábuse?
V divadle je to dobré. Když se kouknu doma do zrcadla, tak to ještě jde. Ale na ulici je to občas těžší. V životě je pro mě hrozně moc důležitá osobní svoboda. Do značné míry se mi ji podařilo vydobýt. Hraju, co mě baví, žiju si, jak chci, jezdím, kam chci. Ale právě má tvář činí tu svobodu zčásti nesvobodnou. Kdo se ale živí herectvím, tak s tím musí počítat. Někdo to snáší hůř, někdo líp.

Co je na této nesvobodě nejtěžší?
Mně asi nejvíc leze na nervy, že mě téměř každej bez dovolení a kdekoli fotí. Mně nevadí, když někdo požádá, abych s ním na ulici či jinde zapózoval pro jeho osobní archiv. Tomu rozumím. Ale blbé je, když vás lidi berou jako nějakou bezduchou kulisu a vůbec si neuvědomí, že je vnímám a poslouchám. Vytáhnou mobil a volají na sebe. Hele, Lábus, zmáčkni to! Dneska je to bohužel hodně rozšířené. Já si třeba něco kupuju v obchodním centru a už vidím, jak kolem mě někdo vytahuje mobil a monitoruje to. Lidi jsou schopný z toho udělat »událost«. Něco si vymyslí a už to posílají do novin. Ten bulvár je k tomu vysloveně nabádá. Posílejte nám nejintimnější fotky známých osobností, odměníme se vám. A samozřejmě spousta blbů to dělá. Pak vyjde nějakej smyšlenej článek a probírá se několik dnů, dokud zase někdo nezachytí někoho jiného.

Co s tím?
Proti tomu není žádná obrana. Právě kvůli tomu si na dovolenou vybírám lokality, kde pokud možno nejsou Češi. Letos jsem byl na Krétě. Samozřejmě jsem ale i tam nějaké »krajany« potkal. Seděl jsem v jedné zapadlé uličce v restauraci a najednou mě tam někdo fotí. A za dva dny mi přišla na mobil textovka ze Šípu: Kde prý jsem na dovolené, s kým tam jsem a jak dlouho? Já to ignoroval. Za chvíli mi volal Dejdar a říká: Prosím tě, mně volali ze Šípu, věděli, kde jsi na dovolené, a chtěli znát můj názor na to, co tam vyvádíš. Co bych vyváděl? – já na to. Je to hodně nepříjemné. Já už dokonce ani nechodím na žádné společenské akce, abych měl klid. Ale pokud se nechci soudit, tak se s tím nedá dělat nic. Nečíst to a nekupovat.

Jste člověk, který nemá manželku ani děti…
Myslím, že při svém způsobu života bych těžko mohl mít rodinu. Nemohl bych se jí věnovat tak, jak bych chtěl. Neříkám sice, že se to někdy ještě nestane, ale zatím s tím nepočítám.

Váš oblíbený autor Dostojevský ve svých románech píše, že největší tragédie člověka je být sám…
Když se mě na toto někdo ptá, odpovídám, že jsem sice sám, ale mám bohatý vnitřní život. Možná, kdybych dělal to, co jsem původně chtěl, kdybych byl malířem nebo psal, tak bych se cítil opuštěně a sám. Ale protože jsem herec a jsem vlastně pořád mezi lidmi, jsem rád, když přijdu domů a je tam jenom ticho. Otevřu si knihu, pustím hudbu a čtu si. Poslední dobou jsem čím dál raději sám.

Dlouho jste žil společně s rodiči.
Měl jsem je moc rád a dokud byli na tomto světě, bydleli se mnou a staral jsem se o ně. Narodil jsem se jim dost pozdě, ale naštěstí žili dlouho. Matka zemřela v roce 1992, bylo jí osmdesát dva. Otec je po smrti jedenáct let. Dožil se osmdesáti sedmi. Ten zažil i můj vršovický byt, kde teď bydlím už dvanáct let. Původně jsem bydlel na Vinohradech, ale pavlačový dům, kde jsem s rodiči žil od dětství, získal v restituci člověk, který jej zbořil a nechal na jeho místě postavit barák plný obchodů a kanceláří. Otec byl architekt a takovou devastaci města, kdy se z center stávají mrtvé zóny, nesl dost těžce. Jeho povolání zdědil po něm můj o necelé dva roky mladší bratr Ladislav. A protože ve volných chvílích otec rád maloval, inspirovalo mě to původně k tomu, že budu výtvarníkem i já. Sešlo z toho jenom proto, že mě po devítiletce nevzali na výtvarnou školu.

Po gymplu, kterej jsem dost nesnášel, jsem pak už šel raději na DAMU. Jaké jste měl dětství?
Dětství jsme s bratrem měli ohromné. Když žijete ve spořádané rodině, tak snad ani jiné dětství mít nemůžete. Rodiče byli možná až moc starostliví, ale vždycky jsme u nich našli porozumění pro cokoli, co jsme dělali. Ačkoli byli oba úplně jiných profesí, tak mi vůbec nebránili v tom, co chci dělat. Naopak. Když jsem se pro něco rozhodoval, vždycky říkali: Když to budeš dělat pořádně a rád, když v tom budeš šťastnej, tak ať je to cokoli, dělej to. To je ohromně rozumný a moudrý a moc jim za to každej měsíc na hřbitově, kam za nimi chodím, děkuju. A omlouvám se jim, že jsem jim kolikrát působil starosti. Hlavně se školou se u mě dost natrápili. Ale protože to byli slušní lidi, strašně pokorní a skromní a ve svém oboru velmi dobří – matka byla zdravotní sestra – tak se s tím vždycky nějak vyrovnali. Bohužel jsem ani s jedním z nich nebyl, když vážně onemocněli a umírali. Vždycky jsem byl pracovně někde pryč. Ale žil jsem s nimi dlouho a dnes jsem s nimi často aspoň ve snu. Myslím, že hodně ovlivnili můj přístup k životu a pohled na svět. I když se živím herectvím a do značné míry hlavně komediálním, nechci žít jen pro úspěch, slávu, peníze nebo pro srandu bulváru. I když si život užívám, vždycky přemýšlím i o dalších rozměrech svého žití: co dělám, v čem hraju a proč. Dopustil jsem se v životě i věcí, které jsem nechtěl. Člověk se neubrání kompromisům – jinak to snad ani nejde – a pak se za ně stydí. Ale snad jich nebylo tolik.

Které jsou ony »slabší« chvilky?
No třeba má účast v seriálu o majoru Zemanovi. Nebo i některé jiné stupidní televizní role za totality. Ty jsem opravdu neměl brát. Ale člověk o tom tehdy pořádně nepřemýšlel a vnímal to jako něco, co se ho netýká. A teď už to napravit nejde.

Jste věřící?
Jsem… Ale nerad o takových věcech mluvím veřejně. Víra je velmi intimní, soukromá věc. S mým vlastním svědomím a s Bohem mi nikdo nepomůže a ani já někomu jinému.

Působíte jako hyperaktivní a společenský člověk. Přesto jste rád sám. Co to pro vás znamená – být sám?
Život je tak trochu karneval, a abyste se v něm nezbláznil nebo nerozpustil, je třeba se občas zastavit, nadechnout, získat vnitřní klid. A ten získáte jen o samotě. Rád v takových chvílích chodím po městě. Zajdu na výstavu, koukám se na stromy, kopce, západ slunce.

Mluvíte o Praze, anebo zajíždíte za samotou někam pryč?
Teď jsem neměl na mysli žádné konkrétní místo, spíš stav mysli. Prahu mám ale velmi rád, hlavně různé dvorky a zákoutí. Miluju třeba Holešovice. Zrovna nedávno jsem tam objevil jeden zapadlý domek nedaleko bývalé Fučíkárny, kterého jsem si do té doby nevšiml. A českou krajinu mám taky moc rád. Jen mi tu chybí moře. Má matka byla z jižních Čech, z malé vesničky u Strakonic. Od dětství jsem tam jezdil za dědou a po tom dědovi tam mám chalupu. To je asi má nejoblíbenější část světa a nejryzejší kout mé intimity. Je tam fantastická krajina, taková ta typicky jihočeská, členitá, vlnitá, tichá. S otevřeným, volným nebem. Když tam zajedu, vypnu všechny mobily, sednu si a jen tak zevluju. Cítím se jako mimozemšťan, který čeká na krajany z vesmíru. I když mi to možná nebudete věřit, já se tak trochu v tomto světě za mimozemšťana považuju. Vždycky a všude jsem byl »jinej«. V divadle mi dokonce říkají Ufon. Pro herectví je to dobré, v životě to je ale často na překážku. Lidi moc ufony nemají rádi…

Jak ufoni zevlují?
Zevlování, to je mozková relaxace. Prostě nechávám volně plout pocity a myšlenky. A najednou mě třeba něco napadne. Pamatuju, jak jsem jednou takhle zevloval, to bylo ještě na chmelové brigádě s gymplem, a pršelo. Ležel jsem na palandě, kde jsme byli ubytovaní, a koukal do stropu. A najednou mě začaly napadat parodie reklam. Dodnes ty reklamy používám při Večerech na přidanou a ještě po tolika letech se jim lidi smějou.

Jakou reklamu jste tehdy například vyzevloval?
Některé jsou dnes docela známé, ale jednu nikdo nechtěl, nechápu proč. Představujte si ji vizuálně: Dědek s bábou sedí v mongolské jurtě a před sebou mají nějakou kejdu. Dědek si dá prst do ucha, zašťourá v něm, vyndá jej, promne, koukne na něj a řekne: Maz. A bába odpoví: Da. A v tom se před jurtou objeví nádherná blejskavá mazda. To by si každej zapamatoval.

Bavilo by vás vymýšlet reklamy?
Jo – jako srandu a recesi.

O vašich recesích, které jste dělali s Oldřichem Kaiserem, vyšla celá knížka. Když jsem si ji četl, bylo mi často postižených líto. Vám ne?
Recesista nesmí mít lítost. Ale myslím, že jsme vždycky pořádali recese s lidmi, kteří mají taky smysl pro humor, a věděli jsme, že to vemou. A že se nám dokážou pomstít, což se jim občas podařilo.

Kdy třeba?
Například jeden kamarád o mně napsal a do mnoha redakcí, do televize a spoustě kamarádům a známým rozeslal velmi věrohodně působící oznámení, že jsem se oženil a vzal jsem si za ženu Rusku. Bylo to za hluboké totality, někdy v roce 1979. Ta žena se jmenovala Jelena Lukavskaja, bydlela v bloku B v Mimoni a byla údajně dcerou sovětského důstojníka. Kamarádi mě začali pomlouvat, že jsme vypočítavej, a když se to dozvěděla holka, se kterou jsem tehdy chodil, rozbrečela se a utekla ze zkoušky na vysoké škole, na kterou zrovna šla. Máma to musela ještě několik měsíců za mě dementovat.

Ztratil jste někdy smysl pro humor? Prožil jste si či prožíváte nějaké krize?
Pochyby mám dost často. Ne pochyby o tom, co dělám a jak, ale zda to má nějaký smysl. Zda nejsem jen ve vleku událostí, na které nemám v podstatě žádný vliv. Kolikrát si říkám, že bych se na všechno vykašlal. Jsem přece svobodnej člověk. A odjel bych někam daleko. Peníze jsem si na to ušetřil, takže bych mohl žít rok, nebo i déle, někde mimo Česko. Cestovat, užívat si. I když – na druhou stranu – bych to asi moc dlouho nevydržel. Ale taková ta závislost na termínech, ten děsně rychlej život, kterej vedu – teď jsou Vánoce a za chvilku budou zase Vánoce mě často dohání k zoufalství. Čím jsem starší, tím víc. Od narození ke smrti je hrozně krátká doba. Čím dál kratší.

Čím je pro vás divadlo? Věnujete se mu stále, a to dokonce v podstatě od začátku kariéry v jediném souboru.
Samozřejmě to bylo a je někdy těžké. Ale dnes už nehraju jenom v Ypsilonce, hodně hostuju i jinde – v Ungeltu, v Kalichu, ve Viole, před časem ve Staváku, na Palmovce. A už teď se domlouvám na dalších hostovačkách.

Co vás ale na divadelních prknech drží? Mnoho kolegů po takovém úspěchu, jaký máte, divadelní angažmá opustilo.
Můj vztah k divadlu se váže k nejranějším dětským zážitkům. Když jsem byl malé dítě a rodiče mě vzali na pohádku do Sluníčka, tak jsem se posadil do hlediště, co nejblíže k oponě – tehdy se ještě hrálo s oponou – a vždycky jsem se strašně moc těšil, co za tou oponou bude. Zda peklo, anebo nebe. A když se opona otevřela, tak mě ten svět pokaždé okouzlil. Od těch dob jsem chtěl hrát divadlo a ta zvědavost i to těšení se »co to bude« mi zůstaly, i když už jsem stál na jevišti. A zjistil jsem, že jsem se vlastně nemýlil. Divadlo je někdy nebe a někdy peklo. A dokud se opona nerozevře – my tedy hrajeme bez opony, takže dokud neproběhne premiéra – tak nevíš, co to bude. Někdy je to nebe pekelné a jindy zas to peklo nebeské. Ale pokaždé tě to – nebo aspoň mne – vždy znova přitáhne na tu stoličku před oponu nebo na prkna jeviště. Zkrátka bez divadla by se mi existovalo hodně těžko.

Od začátku jste inklinoval ke komediím?
Není pravda, že mě zajímají a baví jen komedie. Mě baví hlavně hrát. A zahrát dobře komedii je mnohdy těžší než tragédii. Ale je fakt, že humor jsem měl rád odjakživa. Pochopitelně jsem miloval Spejbla a Hurvínka. Bydleli jsme za rohem, tak jsem tam chodil často. Byl jsem tak okouzlenej legrací, která z těch postav přímo vyzařovala, že jsem ji chtěl předávat dál. A začal jsem hrát – zprvu jen sám pro sebe nebo pro rodiče – u sebe v pokoji. A později na návštěvách. Když mi bylo sedm nebo osm let, začal jsem si v prodejně divadelní literatury na Staroměstském náměstí kupovat maličké sešitky s divadelními hrami – zprvu to byly pohádky – vzal si doma hrnec a předčítal je jakoby do rozhlasového mikrofonu. My totiž doma snad až do roku 1968 neměli televizi, takže se poslouchalo rádio. Tak jsem to zkoušel taky. Četl jsem ty hry, nebo jsem si je později i sám vymýšlel, různě jsem měnil hlasy a nutil rodiče, aby to poslouchali. To mi přinášelo stavy blaha. Rodiče nebo okolí z toho byli často úplně šílení. Pamatuju třeba, že když řekl někdo ve třídě vtip a všichni se mu smáli, tak já si počkal, a když bylo ticho, začal jsem se chechtat na celé kolo. Učitelka se na mě vždycky podívala a řekla: Lábusi, ty jsi ubohý. A já byl v sedmém nebi. To je divadlo! To je to nebeské peklo a pekelné nebe.

Co je pro vás na divadle nejdůležitější?
Zážitek. A je úplně jedno, zda je z vážného dramatu nebo z komedie. Divadlo má člověka zasáhnout. Zda dojmout, rozplakat, rozesmát nebo pobavit, to je jedno. Důležité je, aby to člověka nějak zasáhlo. A o to se jako herec snažím. Strašně mi vadí, že je dneska trend jakési rychlé zábavnosti bez toho, aby se lidi citově zapojili. Když jedu s nějakým taxikářem, tak se mě často ptá: Pane Lábusi, na co máme s manželkou jít, abychom se nasmáli. Nikdy neřekne, abychom si zaplakali nebo abychom se zamysleli. I komedie mohou přece dojmout a rozplakat, i humor může mít víc vrstev. Právě o takový se v Ypsilonce snažíme. Do smrti nezapomenu, jak za mnou po představení Hlava medúzy přišel fotograf Josef Ptáček a řekl: Promiň, ale musím ti to říct. Během toho představení se se mnou cosi stalo. Na to si vzpomenu snad každý večer, když hraju, a snažím se, aby aspoň jeden divák měl pocit, že se s ním »něco stalo«.

Měl jste nebo máte nějaký herecký vzor?
Miluju staré filmy a staré herce. Nevím, jestli je to jen pocit, který má či bude mít každá generace, ale mně se zdá, že dnešní herci zdaleka nedokážou být tak výjimeční, tak fascinující, jako byl třeba Vlasta Burian. Ale nejen on. Herci, kteří začínali za první republiky, dokázali být jedineční jak v komediích, tak i v dramatických žánrech. Když vidím třeba televizní inscenaci z roku 1967 Láska jako trám, kde hrál Pivec se Šejbalovou, tak si říkám, jestli by to někdo z žijících herců dokázal takhle zahrát. Ti herci byli tak osobití, tak pro diváka zajímaví, že se snad nikdy nemohli okoukat. A role se stavěly přímo pro ně. Nedovedu si představit, že by před válkou někdo přišel do filmového studia a řekl, Plachta nemůže, tak to bude hrát Hugo Haas, a kdyby to nevzal, tak to dejte Oldřichu Novému. Dnes už málokdo tak vyčuhuje.

Čím myslíte, že to je?
Hodně jsem o tom přemýšlel a asi to bylo způsobem života. Ti staří herci nebyli bolševismem tak převálcovaní. Zažili ještě svobodu a mohli se velkou část svého života svobodně rozvíjet. Jsem přesvědčenej, že jenom život ve svobodné, otevřené společnosti dokáže vychovat velké individuality tak, aby se mohly na divadle nebo ve filmu projevit. Divadlo a film – na rozdíl třeba od literatury – potřebují živou komunikaci. A tu bolševismus potíral. Spisovatel může své umění tříbit o samotě, herec ne.

To, co jste řekl, působí hodně sebekriticky.
A taky je. Já o svém herectví skutečně hodně pochybuju. Nechci se nikoho dotknout, ale pokud se v mé generaci objevily nějaké herecké individuality, tak vzešly vesměs ze souborů, kde aspoň na čas zažily velkou svobodu. Měl jsem štěstí, že jsem do Ypsilonky nastoupil v roce 1972, ve vrcholné fázi její liberecké historie. Dělalo se tam divadlo zcela nezávislé na tehdejším politickém marasmu. Byl to doslova »ostrov svobody« a jen díky té atmosféře a inteligenci a otevřenosti Jana Schmida, který vždy dokázal a dodnes dokáže vytvořit neuvěřitelně lidsky i umělecky sourodý kolektiv, jsem se něco naučil. Dodnes z toho čerpám.

Zažil jste někdy v Ypsilonce vážnější krizi – ať už lidskou nebo uměleckou?
Ypsilonka si prošla myslím jedinou vážnou krizí, a to po příchodu z Liberce do Prahy v roce 1978. To bylo několikaleté období, kdy se nevědělo, kudy a jak dál. Lidi v souboru se měnili, umělecky se přešlapovalo na místě. Pak to prolomila inscenace Voni jsou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška. To bylo tuším v roce 1983. Od té doby až do začátku devadesátých let měla Ypsilonka další velmi šťastné období. Vznikla fantastická představení jako Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Sebevrah a další. To byla druhá »zlatá éra« Ypsilonky.

A dnes?
Po listopadu 89 se z divadla trošičku něco vytratilo. Nejen z našeho. Změnila se doba a některé věci nefungovaly. Muselo se najít, co a jak hrát. Dost jsme to tehdy řešili. A vznikla Praha stověžatá, Prodaná nevěsta a řada dalších inscenací postavených méně na situačním či jazykovém a více na vizuálním a hudebním podkladě. Diváci začali zase chodit a to nás myslím zachránilo.

S poetikou a vůbec existencí Ypsilonky je neodmyslitelně spjatý Jan Schmid. Myslíte, že se může najít pokračovatel?
Velkého kumštýře pochopitelně nikdo nenahradí. Co bude po odchodu Jana Schmida, se teprve uvidí a doufám, že to nebude nějak brzo. Ale třeba Jiří Havelka je možný adept, který by Ypsilonku převzít mohl. Je to velmi kreativní a velmi chytrej, přemejšlivej člověk. A za druhé má neustále pochybnosti. O sobě, o tom, co dělá, dokonce i o divadle jako takovém. A to je strašně důležité. Přitom to není póza. Je to režisér, který má úžasnou fantazii a kreativitu. A vždycky mu jde především o sdělení. To považuju v umění za zásadní. Používá diváckou, humornou, komediální divadelní formu, a přitom říká vážné věci.

VLADIMÍR HULEC

Nejprve řeknu, že je to jakási konstanta našeho divadla. Veličina neproměnná. Třeba v té matematické hatmatilce něco jako Y = x + Lábus. Neboli Ypsilon rovná se iks plus Lábus. Za druhé nejprve řeknu, že už ho znám z divadla tak dlouho, že je neslušné říkat jak dlouho. (Pro mne jako pro dámu je to přímo pobuřující.) Leč taková je pravda, což názorně zohledňuje skutečnost, že pravda je zkrátka někdy blbá. Jirka přišel do Ypsilonky hned ze školy. Vysoký, hubený, velice slušňácký chlapec, a talentovaný až běda. Od samého začátku hrál s maximálním nasazením, před lety stejně jako dneska. Zjišťuji, že jsem nikdy nezaznamenala, že by nějakou roli hrál s menší chutí než jinou, nebo že by mu nějaká „nesedla“. Jsou herci, kteří jsou na určitě typy rolí. To nebo ono jim jde líp, ale Jirka je jiný případ. Jemu jde líp všechno. Role naprosto rozdílné typově, žánrově, všechno jedno, naprosto bezpečně najde svou cestu a konečný jedinečný tvar. Tahle profesionalita (ale mně to spíš připadá jako nenasytná, nikdy nenasycená, nezkrotná potřeba hrát a hrát), to je u něho to, co se nemění a nekolísá. Za ta léta! Nejraději by divákům své role nalil přímo do jejich obličejů, což se mu někdy i daří, neb prská nejen do první, nýbrž až do šesté řady. Diváci nezasažení se tomu vesele smějí. Jirku k divákům něco nezadržitelně táhne, posouvá se jakoby puzen vyšší silou až na samý okraj jeviště, je s podivem, že do těch diváků ještě nikdy nepřepad. Ale samozřejmě – při svém gargantuovském talentu vždycky přesně a ukázněně dodržuje hranice. Těch rolí, co jen v Ypsilonce odehrál – každá dokonalá jako skulptura. Jenže divadlo není trvanlivý materiál – světla zhasnou – a pryč je všecko, všecko je pryč. Aspoň malilinko připomenu: jeho filosofa Vševyzuňka z Balady o Velkém Kostlivci, Celesténa z Mamzelle Nitouche, Mackbetha, pomatené princátko v Ubu králem, ale to ne, to nejde, nemůžu to všechno tady… A tý legrace, co se s ním užije v šatně, to se nedá vylíčit – to je neskutečný, nelidský. To nám tedy můžete závidět! No je to gigant. A jak se říká v amerických filmech: máme tě rádi. Jsi v pořádku? To ti přeje

JANA SYNKOVÁ