Situace Divadla Archa

komentář

Ondřej Hrab: V nouzovém režimu

Divadlo Archa se ocitlo v nepříjemném stavu připomínající nouzový režim. Čekáme v této chvíli na rozhodnutí grantové komise pražského magistrátu, které nepadne dříve než v únoru. Uzávěrka žádostí o grant byla 7. prosince, 17. ledna proběhne veřejné slyšení a až pak může komise rozhodnout. Jak dlouho to bude trvat, nevíme. Požádali jsme město jako spoluzakladatele naší obecně prospěšné společnosti o překlenovací půjčku; kulturní výbor ji nedoporučil. Město prý není banka. Na lednové výplaty nám zatím půjčili kamarádi své rodinné úspory. Doplácíme tak na to, že se prostředí pro kulturní organizace neproměnilo zároveň s ekonomickými a politickými změnami v devadesátých letech. K modelům veřejné podpory umění, tak jak fungují například v Nizozemí, Dánsku nebo v jiných zemích, které jsou nám blízké svou velikostí a počtem obyvatel, máme ještě hodně daleko. Příspěvkové organizace tvoří nadále základ systému kulturní politiky. Navíc je u nás neustále zpochybňována hranice mezi neziskovými organizacemi a podniky založenými za účelem zisku. Nechtějte po mně, abych začal kritizovat pražský grantový systém. Do diskuse o grantech bych nechtěl v tomto okamžiku vstupovat jinak než ve velmi obecné rovině. Mohu si o letos zavedeném systému myslet cokoli, ale tím, že jsme požádali o grant, jsme jej akceptovali. Musíme poctivě čekat, jak komise rozhodne. Jedno je však jasné: diskuse o grantech letošním rokem nekončí a diskuse o tom, jakou by město mělo mít kulturní politiku, bude trvat ještě dlouho. Nemělo by to ovšem být pouze mezi umělci a politiky. Do takového rozhovoru se vždy promítne subjektivní hodnocení a argumenty po- každé sklouznou ke konkrétním lidem a institucím. Do skutečně prospěšné diskuse by měli vstoupit sociologové, urbanisté a další odborníci, kteří uvažují o kvalitě života ve městě a s předstihem plánují jeho příští podobu. Jaká bude za pět deset let věková skladba obyvatel? Jaké lidi chce město přitáhnout a čím si je hodlá udržet? Mají to být vzdělaní odborníci, kteří vyžadují kulturní nabídku srovnatelnou s úrovní evropských metropolí? Takové otázky v diskusi zde zcela chybí stejně jako konfrontace se zahraničními modely kulturních grantů. Ani v tak složité situaci se nevzdáváme. Archa je tu především proto, aby tvořila náročné divadlo pro náročné diváky. O cestě hry Václava Havla Odcházení do Archy bylo už řečeno hodně. Ve zkratce lze říci, že hra si svůj prostor hledala sama. Ve slovníku režiséra Davida Radoka je slovo prostor velmi důležité. Režisér Radok chce maximálně využít jak technického vybavení Archy, tak právě prostoru, jaký divadlo nabízí. Radokova koncepce vyžaduje projektový princip tvorby, který už léta v Arše prosazujeme. Na přípravě Odcházení již dnes pracuje tým lidí. Rozpočet se průběžně upravuje, ale zatím to nevypadá, že by několikanásobně převyšoval náklady velkých produkcí, které jsme v minulosti dělali. Někdy je hostování zahraničních představení dokonce dražší než tvorba vlastní inscenace. Peníze na Odcházení samozřejmě sháníme z různých zdrojů a přísliby, které máme, by měly náklady pokrýt. Otázka grantu je nicméně klíčová pro naši dnešní existenci. Musíme vydržet první tři měsíce. Nemůžeme naši činnost zastavit. V březnu nás například čeká premiéra velkého sociálně-divadelního projektu Tanec přes plot, který se připravuje více než šest měsíců. Tento projekt je podpořen tzv. norskými fondy a termín nelze odložit. Existuje mnoho důvodů, abychom náš boj nevzdali.