Vyhledávání 





TV glosář

22-2007.gif

televize

DOKUMENT I PROPADÁK ROKU

Listopadová obrazovka mi poskytla – vedle vynikajícího přenosu Mitererova / Mošova opusu V jámě lvové stále se lepšícího MD Brno - do vánočních anket dva ideální tipy: kritický dokument Vládneme, nerušit (Tomáš Kudrna, Katka Volná) podle knihy Erika Taberyho a oslavný dokument Divadlo na Vinohradech – Vinohradský příběh. Oba odezněly poslední listopadový týden na ČT 2. První je dokument roku, druhý propadák zdaleka nejen posledního měsíce. Letos jubilující vinohradská scéna je natolik důležitým fenoménem české kultury, že si nezasluhuje být slavena rozhoupaným kadidlem kýče, frází, sebechvály a sebedojímání („slza nad slzou“, stejně jako „absence hovna na tomto světě“ – a že i jich, nejen vavřínů a růží, zde nalezneme nepočítaně – a další Kunderovy definice kýče by se mohly na této monotematické TV vlajkoslávě názorně vyučovat). Zatímco Národní má své důstojné, protože stíny nezakrývající Čtení o Národním divadle (Odeon, 1983) a desítky dalších, knižních i televizních dokumentů hodných tohoto slova, v případě Vinohrad srovnatelný portrét nemáme: TV „příběh“, zbavený řady „vinohradských případů“ (od velké stávky krátce po vzniku scény, přes Frejkovo vyhnání a ostudná padesátá i sedmdesátá - „mikovská“ - léta) za takový portrét při nejlepší vůli považovat nelze. Vládneme, nerušit byl dokument s jasně, nealibisticky vysloveným názorem a odhodláním analyzovat historické kořeny problému. (To vše na rozdíl od rovněž nadprůměrného, zábavného, leč po česku způsobně „korektního“ Papírového atentátu R. Procházky a P. Fischera, který v úzkostlivé snaze se nikoho nedotknout a zůstat vyváženým, otázku tajemných sponzorů ODS nejen že nevyřešil, ale ani si ji jako ústřední a dodnes nedořešené jádro kauzy, mazaně překryté „sarajevskou“ rétorikou, vlastně vůbec nepoložil). Kudrnův snímek dokázal, že i prchavé, každodennosti sloužící médium obrazovky může mít paměť, vědomí kontextu i kontinuity. Že tedy i dnešní otrava občanů z politiky pramení právě z časů smlouvy „o politické stabilitě“, rozuměj: o ústavně zakotvené vedoucí roli dvou velkých stran. Odtud pravidelně končí ve vytracenu a nevysvětlenu všechny korupční aféry, jež by v normální demokracii skončily pádem vlády nebo srozumitelným, nikoli čunkovsky mlhavým vysvětlením. Korupční skandály k demokracii neodmyslitelně patří: o její kvalitě nevypovídá jejich počet, ale to, jak končí. Pak ovšem fungující demokracií a právním státem nejsme. A nemylme se, lákadla opo-smlouvy v podobě „pohodlného vládnutí“ nadále straší v hlavách řady poslanců obou velkých stran – viz volba prezidenta, dělba funkcí ve správních a mediálních radách atd. A nejen to: opoziční smlouva je už léta realitou na pražské radnici, která si díky jejím dobře promazaným mechanismům může odhlasovat prakticky cokoli – od Olympiády, kterou většina lidí nechce, přes zákaz Blobu, který většina lidí chce, až po absurdní grantový systém dotace na vstupenku, vedoucí spolehlivě k zániku řady scén a k výhradnímu dotování kulturního byznysu. Snímek odkryl prameny pocitu bezmoci a frustrace z politiky, vedoucí k jednorázovým akcím typu Impuls 99 či Děkujeme odejděte. Od těchto občanských iniciativ ale nečekejme jako jediné možné vyústění založení nových stran. Mají svou cenu, zvláště když dokáží dostat na Václavák stotisícovou demonstraci pouze kvůli tak „zbytné“ věci, jakou je svoboda slova ve veřejnoprávní televizi. A hle: dodnes zde opoziční smlouva funguje ve faktickém zpolitizování mediálních rad, v nechuti převést navyšování TV poplatků na apolitickou inflaci, a v důsledku toho v nechuti média ke skutečně nezávislé reflexi politiky. Námitka zní: vždyť i ve stabilních demokraciích soupeří o moc pouze dvě velké strany a i v dalších zemích se čas od času z nouze uzavírají velké koalice. Jenže tam to nejsou koalice skryté, ale přiznané, nejde tedy o etiketní podvod a skrytou korupci. A v těch zemích, kde vládnou dvě velké strany, tyto o moc opravdu soupeří, tj. jedna je v opozici a druhá vládne: jen v naší Klauze- mánii se dva političtí mastodonti, jejichž smlouva by měla dostat Nobe- lovu cenu za vyčůranost, dohodli na tom, že jeden druhého nesmí svrhnout. Na věčné časy a nikdy jinak! (Lidová moudrost s geniální přesností tehdy nazvala tu čertovu smlouvu „smlouvou o pozice“). Snímku bych snad vytkl jediné – nadbytečné záběry Taberyho „an sedí u počítače“, „an bádá v knihovně“ atd. (Samotné analytické promluvy autora knihy byly na místě). Jinak však dávám snímku už předem Elsu s Trilobitem dohromady – pro jeho odvahu, s níž vyloučil z analýzy politiky samozvané analytiky - politiky samotné. Nikoli mechanická vyváženost, tvářící se jako zpráva o realitě, ve skutečnosti však utajující jinou zprávu (Marshall McLuhan: The Medium is the Massage – „oposmluvně“ přeloženo: „médium je masáž). Zprávu o slibu poslušnosti politikům: byli jsme na vás hodní, zveme vás pravidelně do debat, z nichž jsme vymýtili politology, historiky, kritiky a další nespolehlivé rušitele vašeho vládnutí (že, Václave Moravče), buďte hodní i vy na nás. Přisypte nám a neodvolávejte nás. Jsme s vámi, buďte s námi!

VLADIMÍR JUST

vloženo: 18.1.2008
(cached, 1.10.2016 13:09:41)


Rubrika: Televize
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:1435



Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře


Divadelní noviny, Celetná 17, 110 00 Praha 1, ČR, divadelni.noviny@divadlo.cz
Mapa webu, stránky Divadelních novin navštívilo již lidí