Tajnosti

film

Kýč pro naši dobu

Tajnosti, třetí film Alice Nellis, ukazují jeden den ze života současné ženy (Iva Bittová) středního věku. Není to ovšem žádný obyčejný a tuctový den, nýbrž den jaksi osudný a osudový, den svým způsobem zázračný a až pohádkový. Můžeme určit jeho přesné datum: 22. dubna 2003, což bylo úterý. Den předtím zemřela jazzová zpěvačka Nina Simone, což se hrdinka dozví při rychlé rodinné snídani z televize. Zprávy si všimne jen ona, nijak ji nekomentuje, zato v ní vzklíčí podvratná a trochu jakoby rozpustilá touha podniknout cosi se svým životem, kterému, zdá se, něco chybí, i když to tak na první pohled nevypadá. První nápad, který v novém osvíceném stavu vyjeví, je požadavek na koupi klavíru. Naposledy sice hrála v dětství, ale duchovní obroda musí u něčeho začít. Tedy klavír. Dorůstající dcera (Marta Issová) se diví, co to mámu napadlo, upracovaný manžel (Karel Roden) to nijak nekomentuje, zdá se, že to ani nezaslechl, byť by vzhledem k celkové sociální situaci rodiny (zdá se velmi dobrá) nebyl až takový problém klavír ženě pořídit. Ale manžel si nepřítomně oblékne manažerskou košili a pospíchá do práce. Snivá Julie, jak se naše hrdinka jmenuje, zůstane se svou touhou po klavíru sama – a začne jednat. Den D tedy začíná. Co všechno během něj snivá Julie stihne?! Plno věcí, že se jeden nestačí divit. A to ještě nesmíme zapomenout na prolog, jímž je kohabitace nad ránem, po níž rozespalý a jaksi urychlený manžel se omlouvá, že toho měl v posledních týdnech moc, takže víme, že v manželství je nějaký problém. Dcera a manžel odejdou a nechají Julii o samotě. Ta nejdřív vybalí cd s Ninou Simone a sedne na chvíli k překladu nějaké triviální literatury. Přestane ji to bavit a vzpomene si zase na klavír. Najde si adresu několika bazarů a vydá se do města. V bazaru na Uhelném trhu si všimne, že zrovna jeden klavír přivezli, ale mají zavřeno. Zaregistruje však mladíka, jenž obsedantně kouří. Řekne jí, že otevře za dvě hodiny. Pauzy využije Julie k návštěvě Divadla Na zábradlí, kde má mužného milence a tedy svou „tajnost“. Ještě zabalená do dekorace se rozhodne, že se s milencem rozejde. Milenec je udivený a dělá scénu, ale Julie mění zrovna dnes život, tak je tvrdá. Julie se vrací do hudebního starožitnictví, kde stále kouří podivně zírající mladík. Jak lze očekávat, odehraje se mezi nimi něco, co by se dalo nazvat flirt na distanc. Koupě klavíru je přes překážky dojednána, ještě ho odvézt. Julie má schůzku s přítelkyní, která se zdá být takový ten typ, co má ve všem jasno, ale ukáže se, že tomu tak není, což se dalo předpokládat. Nicméně ji odvede do jakéhosi orientálního salónu, kde se Julie nechá zlochtat Kristinou Maděričovou. Zlochtaná Julie pokračuje v pochůzkách. Skočí si též ke gynekologovi. Tam se dozvíme, že je těhotná – tedy další „tajnost“. Prohlídka se odehraje v atmosféře téměř komediální. Julie se totiž dožaduje toho, aby gynekolog měl při vyšetřování plášť. Julie dostane fotografii plodu, což zřejmě trochu zviklá její úmysl zbavit se ho potratem. Den zdaleka nekončí: ozve se manžel, sejdou se u něj v luxusní kanceláři. Tam vyjde najevo, že manžel má též milenku, je jí sekretářka, která dostane za chvíli hysterický záchvat. Julie, stejně jako cokoli jiného, přijímá i toto sdělení se snivým úsměvem. Odchází tedy od svého muže, přičemž ji v tramvaji chytne revizor. Den ale nekončí, protože Julie má schůzku s realitní agentkou, která prodává jejich starý byt. Vyskytne se tam opět její milenec, který Julii vydírá tím, že jí připomíná, že se jim roztrhnul prezervativ. Julie ho ale už nemiluje. Během prohlídky dojde k výstupu se zájemci o byt, při níž se vyjeví, že každý má vlastně nějaké trápení. Ani tady ještě není všemu konec: Julie ještě stačí zajet zkontrolovat dceru, přičemž si při pokusu pozorovat mládež oknem málem zlomí nohu. Vrátí se ovšem do krámku, kde se mladík už netváří tak nepřístupně, nýbrž se ukáže, že je to citlivý, jen trochu zakřiknutý hoch, který umí hezky hrát na klavír. Julie u toho omdlí, bylo toho zřejmě na ní za celý den dost, ale možná, že jde o tzv. omdlení katarzní, čili očistné, které předznamenává očistu celkovou. Nausea – ovšem elegantně plavná – o sobě možná dávala vědět už během dne, kdy se Julii vyjevovaly během cesty městem různé vizionářské děje: Romové na Žižkově například začali tančit, k choreografickému výjevu došlo i v Dejvicích cestou ke gynekologovi. Julie se tedy probudí na válendě u starožitníka – opět s tím snivým úsměvem. S chlapcem se jen tak cudně políbí. Den přece jen pomalu končí... Tento film byl recenzenty téměř jednomyslně vynesen do oblak – čestnou výjimkou tvoří kritika kolegy Ondřeje Štindla v Týdnu. Byly v něm shledány snad až mistrovské schopnosti režisérčiny, které spočívají v inteligentním, citlivém, ba poetickém ztvárnění vnitřního života ženy naší současnosti. V mnohém je nutné dát obdivovatelům filmu za pravdu. Skutečně je to film natočený s obdivuhodnou bravurou, vše spořádaně plyne, jeden pěkný obraz střídá druhý, kamera ukazuje Prahu jako město něžných zákoutí a zasněných lidí, životní standard našich hrdinů odpovídá úrovni řekněme francouzské vyšší střední třídy. Herci jsou veskrze dobří, dokonce tak dobří, že i těžko představitelné dialogy zahrají se spolehlivou elegancí. Celý ten film je tak dobře formálně zvládnutý, že se v něm dokonale ztrácí jakákoli rozpornost, kterou by nutně muselo taková životní situace, v níž se hrdinka ocitla, vyvolat. Režisérčino pojetí je tak „na úrovni“, že je na hony vzdáleno jakémukoli vyostřování či prohlubování otázek, které by se při opravdovějším pohledu za stavem naznačené krize (rozpad manželství, těhotenství s milencem, pocit nesnesitelnosti dalšího setrvávání ve statu quo) odkryly. Zde se vážné věci, doslova životní kalamity, překonávají jen tak lehce, bez bolesti, s jakousi loutkovitou oddaností volnému plynutí zhuštěného času. Je to film zaplněný scénami a postavami, které jsou skoro do jedné „výborně“ odvedeny, a přitom čím výraznější je jejich výstup, tím sterilnější je celkový výsledek díla. Je to film, kde je největší díl intelektu a talentu – jistě v režisérčině případě mimořádného – věnován tomu, aby vše zůstalo důsledné, je tu vše soukromé, apolitické, mravně indiferentní, aby vše skutečně naléhavé a silné bylo vypreparováno a hygienicky odloženo kamsi za horizont. Věřím, že velká část kultivovaného publika se chce právě takto vidět, chce, aby i o jejich intimním životě se vyprávělo právě s takovou elegancí a nadhledem, aby v něm tragiku vytěsnila apartní snivost a jaksi smířlivě a asepticky podaná „snesitelná těžkost bytí“, přičemž na její lehkou nesnesitelnost se dá při všem tom nenáročném těkání zapomenout. Je to film, jenž koresponduje s životním pocitem, který se nepozastavuje sám nad sebou, neboť mu stačí se sebou dojmout a ještě k tomu se snad i pobavit. Usilí dostat se k pravému stavu věcí, promluvit třeba proti srsti, by taková díla jen rušilo v její premiantské potřebě se líbit a lichotit si navzájem. To se jistě podařilo a bez nejmenší záště, ba s jistou sympatií mně jinak milé režisérce přeju mnoho úspěchů, které jistě s tímto filmem ještě přijdou. Neboť takový je duch doby, který tento film dokonale odráží. Avšak co jiného je pak takový výtvor než dobře odvedený produkt? Apartní kýč s dokonalou cukrářskou polevou.

JIŘÍ PEŇÁS