Gazdina roba - Divadlo pod Palmovkou Praha

kritika

Libeňská, přesto slovácká balada

Vstupní scéna Gazdiny roby v Divadle pod Palmovkou uchvátí: všechny postavy s Evou krajčířkou vprostřed zvolna postupují z hloubi jeviště a zpívají. Byly časy byly, ale sa minuly, po malučkej chvíli mineme sa aj my… Akord krásy, tíhy a nostalgie otevírá příběh a zároveň ho vytrhuje z reálného – a tedy pomíjivého – časoprostoru do světa věčně se opakujících archetypů. V tomto případě archetypů nešťastné, zrazované lásky a dobrovolné smrti. A protože v takovém světě se vše stává obrazem a symbolem, stávají se jimi i horizontály těžkých břeven, jež pouhým pootočením proměňují jeviště hned v náves, hned v interiér vesnické chalupy či hospody. Nad nimi ční jediná vertikála – kříž. Scénograf Jaroslav Milfajt a hudebník Dalibor Štrunc, který vybral, upravil a se svým Cimbálem Classic nahrál lidové písně (pocházejí z Horňácka a Kopanic), jimiž je inscenace protkána, se největší měrou zasloužili o to, že se tvůrčímu kolektivu podařilo, o čem před premiérou hovořil dramaturg Ladislav Stýblo: zvýraznit v příběhu Gabriely Preissové prvky lidové balady. Rozpor mezi dramatem, spočívajícím na fenoménu napětí, a baladou coby útvarem lyricko-epickým, evokujícím obrazy a usměrňujícím naše naladění, se ovšem nepodařilo plně harmonizovat v hereckém ztvárnění postav. Zvlášť je to zřetelné u ústřední dvojice. Mánek Mešjaný je ve výborném výkonu Jana Teplého (alternace Petr Štěpán) horkokrevným šohajem s furiantskými gesty i „mamánkem“, který svou charakterovou nepevnost řeší truňkem. Prozrazuje ho i mimika. Bližním se dívá zpříma do očí, uhne jimi však v momentě, kdy si je vědom svého selhání. Rychle se ale otřepe, a ač jsou jeho oči opět v přímém kontaktu s očima druhých, my už víme, že lžou. Ne tak oči Evy krajčířky. Ty většinou směřují do publika. Zatímco Mánek je vytvářen – i s pomocí prvků moderního psychologizujícího herectví – jako rozporuplná, ale živá a dynamická postava tvarova- ná v dramatických vztazích, Eva krajčířka Jitky Čvančarové je ikona s propalujícíma očima. Čistá a osamělá. Když se rozezpívá, mráz běhá po zádech z té krásy, když ale jedná s ostatními, jako by mezi ní a jimi byla stěna. On je z dramatu, ona z balady. Polohu mezi těmito dvěma poetickými póly jako by režisér Petr Kracik nechal každého z herců nacházet samostatně. Mešjanovka Marcely Nohýnkové (alternuje Zdena Herfortová) je sice stejně „dramatická“ jako její syn, ale ve své aroganci vůči Evě je až příliš jednolitá a její výbuchy zlosti působí místy nezáměrně komicky. To Evina tetka je pojata Kateřinou Macháčkovou plastičtěji a s větším smyslem pro vnitřní rozpory postavy. Přesvědčivý a svou uměřeností pozoruhodný výkon podává Radek Zima (alternuje Rostislav Čtvrtlík) coby Evin muž: jeho Samko kožušník by chěl mít dobré srdce, ale ve své víře i vztahu k lidem je rigidní, až to odporuje evangeliu, jež vyznává. Porušování přikázání „milujte se“ je ostatně základním leitmotivem dramatu a inscenátoři s ním dokáží jemně, ale účinně pracovat. Když například Eva posílá po Zuzce (Barbora Valenová) před svou sebevraždou Mešjanovce křížek, který dostala od baronky (Hana Seidlová), spolu s odkazem na evangelijní kdož jsi bez viny, hoď po ní kamenem, divákovi je připomenuta neslitovnost, jež převažuje ve vztazích prakticky všech postav. Baladické vyznění inscenace je dosahováno především konfrontací všudypřítomné malosti a zloby s překrásnými, lyrickými (a neoposlouchanými) lidovými písněmi, jimiž jsou dramatické situace předznamenávány a v nichž i doznívají. Představované bytosti jsou zešedlé (jako jejich kostýmy) bojem, jež spolu vedou. Písně, které zpívají, jsou ale čisté a vznášejí se nad nimi jako věčná naděje, že láska a milosrdenství existují.

BRONISLAV PRAŽAN

Divadlo pod Palmovkou Praha – Gabriela Preissová: Gazdina roba. Režie Petr Kracik, hudba a úprava lidových písní Dalibor Štrunc, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Zita Miklošová a Lucie Morávková, dramaturgie Ladislav Stýblo, pohybová spolupráce Kristina Kloubková. Premiéra 19. května 2007.