Jitka Josková

jak já to vidím

Jitka Josková

Michael Cunningham: Hodiny
Ke knize, která mě před časem nadchla, se chci znovu vrátit, protože jsem teprve nedávno viděla její filmovou verzi režiséra Stephana Daldryho. Jsem ovšem ráda, že jsem knížkou začínala, měla jsem nějakou vnitřní představu, ale film mě nezklamal. Při četbě jsem se mohla vracet, ujasňovat si přes propast času propojené příběhy tří žen, a postavy lépe chápat. I když jsou tu problémy „řešeny“ sebevraždou, lze nalézt v textu naději, třeba i v drobných radostech, jako je koupě květin, ostatně ve filmu nádherně natočená. Uvědomila jsem si rozdíly kompozice v literatuře a ve filmu, který běží rychleji, a změny v něm působí na vnímatele radikálněji. Svou oblíbenou Nicole Kidmanovou bych v roli Virginie Woolfové vůbec nepoznala. Na tuto spisovatelku, jednu ze tří hrdinek Cunninghamova díla, se jako čtenářka teprve chystám. Ještě poznámka ke Kidmanové: viděla jsem ji ve výborném Trierově filmu Dogville, který pracuje účinně s imaginárními kulisami.

Thajské divadlo Joe Louis theatre
Je to už sice pár měsíců, ale stále nemohu zapomenout. Viděla jsem na Světovém festivalu loutkářského umění v Praze thajské divadlo, které předvedlo produkci podle eposu Ramajána o boji mezi princem Rámou a králem démonů Thotsakanem. Démoni byli představováni obrovskými loutkami, vedenými vždy třemi muži, jejichž pohyby dodávaly loutce výraz. Živá hudba podmalovávala příběh. Víc než příběh jsem však vnímala vizuální stránku produkce. Všechno musí být přesné, jeden z loutkovodičů drží hlavu a tělo, druhý ruce, třetí nohy. Jejich souhra je úžasná i při improvizaci, čehož jsem si všimla, když šli s loutkou mezi lidi a začali s diváky komunikovat. V ovládání loutky na sebe vodiči reagovali s naprostou soustředěností. Já jsem donedávna hrála v Pitínského inscenaci Lišku Bystroušku a choreograf Igor Dostálek vycházel při naší přípravě z japonských kjógenů. Při té thajské produkci jsem si znovu uvědomila, jak je výraz včetně tělové stylizace důležitý pro pochopení smyslu toho, co se na jevišti odehrává. Herci jako by jenom pluli. Trochu jsem se zajímala o historii tohoto typu tradičního divadla khon a dověděla se, že původně je hrály jenom ženy, až později se to změnilo. Šéf souboru nese pro snazší zapamatování „anglické“ jméno Joe Louis a on znovu oživil tento typ umění.

Workshop afrického tance Moniky Rebcové
Zúčastňuji se letních kursů tance v Luhačovicích a nedávno jsem absolvovala workshop afrického tance s Monikou Rebcovou. Přivezla sem do Uherského Hradiště tři africké bubeníky. Trvalo to hodinu a půl, naučila nás základy a pak se pokusila o jednu choreografii s účastníky. Tanečnice je podřízena bubeníkům, kteří udávají rytmus. Neexistuje ovšem žádná domluva předem, to znamená, že kdykoliv bubeník změní tempo, tanečnice se musí přizpůsobit, chvíli mně trvalo, než jsem se naučila reagovat. Celá choreografie se skládá z asi pěti pohybů a bubeník vás klidně může nechat jeden pohyb provozovat hodinu, pak udělá předěl v rytmu a po něm se „nasazuje“ další typ pohybu. Později jsem už odhadovala, kdy bubeník provede rytmickou změnu a už jsem se připravovala na pohybovou „výhybku“. Muzikanti se dostávali do transu a já postupně skoro taky. Fyzicky to bylo naprosto vyčerpávající, druhý den jsem se sotva hýbala, ale zážitek to byl fantastický. Baví mě používat taneční stylizaci i v činoherních inscenacích. Ticho jako hudba Poslední dobou hudbu neposlouchám, protože v každé inscenaci u nás ve Slováckém divadle je obsažena, taky hodně zpíváme, takže po zkoušce či představení sednu do auta (jezdím domů do Uherského Brodu) a vnímám ticho, kromě vozu, který nějak „přede“, pochopitelně. Když si promítám, co se v odehraném představení povedlo či nepovedlo, nepotřebuji to mít podmalované hudbou, stačí ticho s trochou konkrétních zvuků, maximálně rozhlas se zpravodajstvím, ne hudební kulisa. Hudby mám opravdu dost pracovně, je obsažena v každé inscenaci, někde i ve větším množství, takže ticho je hudební žánr, kterému momentálně fandím.

Film, ve kterém hraji: Lištičky
V kině jsem nějaký čas nebyla, docela se těším na Vratné láhve a Pusinky, ale půjdu až s vyčištěnou hlavou, nejspíš o prázdninách, nemusím to vidět hned, abych měla „čárku“. Ale pracuji na filmu, v chystaném anglickém snímku režisérky slovenského původu Miry Fornay Lištičky. Týden jsme točili u Prahy a poletíme také do Irska. Jsem tam jediná česká herečka, účinkují především maďarské představitelky. Film je z prostředí au-pairek. Natáčela jsem výstup s živou liškou (zase ta Bystrouška!), nesměl být při tom žádný chlap, jenom kameraman a jeho asistent, liška nesnáší mužský pach, začne být hned agresivní. Je to nádherné zvíře, byl zážitek vidět ji nablízko!

zpracoval br