Nová generace Studia Ypsilon

fejeton

Alexandra Berková: Nesmrtelná Ypsilonka

Drama v kostce, Nadsamec Jarry, Putování slepého hada za pravdou, vše režie Jiří Havelka Za mé generace se herci zvolna procházeli po jevišti, mluvu na vokálech, ozvláštněnou překvapivými césurami. Číííímmm – nic-nic-nic – jemuhekubahekubě – onnnn? V těch dobách vtrhla do sídelního města liberecká Ypsilonka jako závan svěžího vzduchu a po Semaforu byla první, koho zajímalo, co na to divák. Tady se tančilo, zpívalo a komunikovalo s publikem; říkalo se tomu studiové divadlo a členové dnešního Studia Studia Ypsilon nebyli ještě počati. Ale už tehdy, milé děti, se v sále nedalo dýchat. Nicméně na duši jsme sem chodili pookřát – jako později na Provázky, dokud nám nezrušili noční spoje zpátky do Prahy – a oficielní kritice tedy nezbývalo než zahrnout studiová divadla laskavým pohrdáním. Aby se nějak vysvětlil ten nával u pokladen; je to spíš takovej jakoby kabaret, žeano, hehe. Jenže čas ukázal, že největší současné klasické herectví bylo odkojeno právě těmito „jenom“ kabarety. To jen mimo – i když za zmínku stojí, že nejen v literatuře, na divadle a v kumštu vůbec se u nás pohrdá vším, co je „pro lidi“, což plyne nejspíš z onoho veselého předpokladu, že co čtenář (TV divák, volič) to blbec, řečeno s Horníčkem. Asi je to normální – ale vyrostla jsem na Timurovi a jeho partě, a tak je zdravá úvaha, že divákem se pohrdá, voličům se lže, pacienti se zabíjejí a policie zločiny kryje – nějak nad moje síly a vždycky mě zaskočí. Takže Ypsilonka vítězila imaginací člověčiny a byla navýsost umělecká, třebaže „pro lidi“. Chodili jsme sem prožívat situace: obrazy se skládaly, a ihned byly rozbity, herci surfovali po hřbetech rolí, aby zas přeskočili na jinou, anebo vůbec zrušili magii chvíle a začali se z něčeho zpovídat. Tu oslnivou fragmentárnost Jan Schmid držel pohromadě neomylně a přesně, protože jakožto výtvarník věděl, co je imprese a barevná sousedství – což mátlo teoretiky. Ti (někteří v próze dodnes) ve sledu situací postrádali sémantické pojivo – ztratili se v křovině vlastních soudů a následně propadli zmatku, jako když jim strčíte do misky s krmivem a už ji nenajdou. A skvěle, opravdu na úrovni se v Ypsilonce zpívalo. Tehdejší tiché spiklenectví podtrhoval i domácký půvab jakéhosi scénického amaterismu, který už vyvanul jako vzpomínky na vojnu. Dnes už všechny obory čelí světu profese, z něhož ten šťastnější kus Evropy nebyl nikdy vytržen, takže tam nebyl problém, aby tři herci stejně zvedli nohu. (To všeobecné zplanění, tu rozvrácenou kultivaci a všeobecné zaplevelení všech profesí mám bolševikovi za zlé nejvíc: vidět tuhle stagnaci bylo bolestnější než asparágus a hořčice v prázdných výlohách.) Nachýlena tímto smutným vědomím dostavila jsem se po letech do Ypsilonky. A pak znova a zas – abych uvěřila svým očím: tady se hraje Divadlo! Nadsamec: multimediální spektákl, ano, podržel svou lidovost, ano, ale šlape to jako orloj, zcizování a žoviální drmolení se smrsklo na minimum a prvek náhody zmizel úplně. Nedosti na tom; Drama v kostce je bujon – chytrý špíz napříč domem kultury: člověk nestačí zaznamenávat konotace: tohle je Anděl zkázy – tohle Nenápadný půvab – Kabaret – Woody Allen – pro méně informované pak Kolombo a travesty show – všechno, co bere, od existenciálního začátku, přes Chandlera, po vaudeville, jako když pejsek a kočička vařili dort. Ale tohle je dort pro hosty: pejsek a kočička Havelka–Cihlář uvařili profesně dokonalé menu: celek, sestavený z ověřených tutovek, které drží pohromadě, nezklamou – a navzájem se neruší. Takže zamáčknu slzu nad Ladislavem Klímou, z něhož naši mladí režiséři na scéně použijí všechno krom toho, co chtěl říct, povzdechnu, že jinak píše o mravenci Klíma a jinak Ondřej Sekora – a ponechám to kritikům; on se autor mstí tím, že se celek rozpadne. Podstatnější je, jak jsou lidi ze Studia Studia Y dobří. Mládí, jasně, přitažlivé už jaksi z principu – a děťátkům stařecké oko leccos odpustí – ale tady není co odpouštět: tady je pod záminkou lidové show čisté, klasické a zralé herectví, na něž je radost pohledět. Jsou skvělí. I v rámci žánru light jsou všichni přesní ve výrazu i v pohybu – plně přítomní ve svých rolích – tomu se říká profesionalita, ne?