Ivo Dědina: Tři pohledy na jeden osud II.

Paměti, záznamy, vzpomínky

Ivo Dědina: Tři pohledy na jeden osud

Pavel Mrázek: Jaký byl Ivo Dědina?

Ivo Dědina i já jsme byli stiženi nejhorším předurčením – narodili jsme se nejen s duší dítěte, ale navíc v ošklivém těle. Krasavec má velkou pravděpodobnost nebýt vyhozen od zkoušky, i když je úplně stupidní, ani ze zaměstnání, na nějž naprosto nestačí. Ženy ho obletují a muži se s ním neodváží soupeřit. Krasavci mají úspěch zdarma, průměrní si jej musí vysloužit studiem nebo prací, a ošklivec si jej musí vydřít: musí být daleko lepší než jeho konkurenti. Nesplnitelným snem Iva Dědiny bylo mít doupě v koruně stromu. Oblíbil si knihu o planetě, kde se bydlelo v dutinách mohutných kmenů. Hračky jsme sbírali společně. Naše kolekce obsahovala kromě jiného i kuličky. Nevěděl jsem, k čemu jsou, a pan Dědina mi vysvětlil, že se jimi hoši strefují do jamky. Pronesl to způsobem, že jsem to zařadil mezi jeho komplexy – asi ho nikdy mezi sebe nevzali, a tak mu nezbylo, coby shrbenému starci, než dívat se po zemi, jestli nějakou najde. Na haléře Dědina nepočítal, když bylo, kupovalo se, když ne, škudlilo se a čekalo do další výplaty. Však o něm Ady Nejedlá ještě v Praze prohlásila, že by s penězi nevyšel, ani kdyby vydělával miliony. Většinou však, dokud jsme byli v Praze, přišla spása v podobě tantiem z prováděných skladeb u OSA. Tak se vegetovalo ze dne na den za rostoucí beznaděje, že ten šikanující režim nikdy neskončí. Dědina měl své věci perfektně srovnané, leč nikoli dle běžných kritérií, ale dle svých vlastních. Byl to dětský systém, v němž se dospělý nevyznal. Tak například měl sbírku fotografií zvířat a kde myslíte, že se nacházel plch? Moje logika byla podobná té jeho, a tak když se mi zmínil, že má toho hlodavce v obzvláště zajímavém provedení, nezačal jsem hledat mezi obratlovci, ale rovnou jsem zamířil ke knihovně, neboť nemohl být jinde než v »Alici«, jejíž »Bláznivá svačina« o něm vypráví. Na věšení prádla používal Dědina barevných kolíčků – nepřicházelo v úvahu, aby zachycená látka s nimi neharmonovala: komplementárnost, souzvuk, vše odpovídalo přesně vymezeným pravidlům, která snad znají jen malíři a specialisté na tkaniny. Kdyby byla Ivu Dědinovi svěřena vláda nad světem, asi by z něho udělal zábavní park. Vždyť stačilo, aby zahlédl kousek odhozené umělé hmoty a už vysvětloval, co z ní zhotoví – rybku, kočičku, nebo jen abstraktní obrazec. Neměl kritéria důležitosti, jako mají běžní lidé. Třeba z diskuse o existenčních problémech na návštěvě u známých náhle zmizel a byl posléze nalezen v dětském pokoji při rozhovoru s dětmi o nejpěknějších »příšerkách«. Ti nejmenší ještě nevěděli, že pro svou vysokou postavu je dospělými pokládán za monstrum, jejich pohledu na svět to ještě nevadilo. Že se podobal čaroději z loutkového divadla? To pro ně ještě nebyla negativní figurka, tou se stane až později, až jim vtlučou do hlavy, že žití nespočívá v kouzlech, ale v hromadění peněz. Děti, které třeba tvrdí, že mají neviditelného kamaráda, jsou náležitým výpraskem přiváděni k té pravé »realitě«.

Pavel Mrázek: Jak jsme spolu žili

Mohou-li si dva od sebe odpočinout, v různých místnostech velkého bytu, mnohé se dá urovnat, ale běda, nastane-li »ponorkový efekt«, pak se někdy ani naprostý dobrák neudrží. Tak mi pan Dědina předhazoval, že jsem poloslepý, polohluchý. Ovšemže, leč co jsem s tím mohl dělat? Já mu zase předhazoval jeho zálibu v nakupování. V každém případě, část utrpení jsme si zavinili sami. Už když jsem před léty přišel k Ivo Dědinovi do tehdy Thälmannovy ulice poprvé, upoutal moji po- zornost obrovský proutěný koš plný ponožek. Kolik jich mohlo být? Sto, dvě stě? Prý se ponožky stále trhají a tak si lidé, co nechtějí chodit v děravých ponožkách, jako chodím já, pořizují náležité zásoby. A co ponožka jako sexuální symbol, to nehraje žádnou roli?, poznamenal jsem jízlivě. Dědina znalý němčiny měl i v dobách komunistické cenzury dobře prostudovanou Freudovu psychoanalýzu a nic nepopíral: No a? Není levnější, pohodlnější a zdravější se spokojit se symbolem než usilovat o to, co představuje? V zahraničí jsem první roky neměl čas zabývat se obsahem krabic, v nichž měl Dědina uloženy věci. Až když přišel náhlý příkaz uvolnit byt v blízkosti Salle Pleyel, ve vlhkém doupěti nad hlučnou tiskárnou, a já s hrůzou zjistil, že v krabicích jsou nacpána trička odpudivě křiklavých barev. Dřina s přepravou byla příšerná, a následovala další, když se ukázalo, že jsme byli agenturou opět podvedeni, ježto v novém bytě ve všední den netekla voda. Dlouhá diskuse skončila slibem, že už má věcí dost a nebude nic dalšího nakupovat. Byli jsme opět vyhozeni a v naději na získání radničního bytu v St. Maur u Creteil, kde Dědina získal špatně placené místo na konzervatoři, jsme přesídlili mimo Paříž. Se stěhováním nám pomohl bývalý kolega, ale při pohledu na hromady zbytečností prohlásil, že naposledy. Ještě menší doupě bylo tentokrát zaplněno tak, že jím nešlo normálně procházet, muselo se stoupat na matraci položenou na zem, jež mi sloužila za lůžko. K třenicím stačí, když dva lidé dvacet let bydlí v jedné místnosti, ale když je tak přecpaná, že v ní nemohou současně oba stát, je to k zbláznění. Přihodilo se, že když jsem chtěl projít a Dědina rychle neuhnul, strčil jsem do něj, on upadl a uhodil se do hlavy o polici se svými krabicemi. O několik centimetrů minul ostrý roh! Tenkrát jsme dostali strach, jestli naše soužití neskončí nějakou katastrofou. Při jedné půtce jsem o něj zlomil rýsovací trojúhelník, velikostí vhodný k proškrtávání rubrik rozměrných daňových formulářů s otázkami, kolik vlastníme aut, zábavních lodí a letadel. Radnice Iva Dědinu podvedla, z konzervatoře ho vyhodili. Po dlouhých sporech a nátlaku prefektury dostal byt náhradní – ještě menší než předchozí, špinavý, inu doupě chudiny za trojnásobně nižší nájemné než v soukromém sektoru. Tři měsíce jsem každý den na malém vozíku stěhoval ty hromady a vydal se z posledních sil. Tam vznikl skutečný sklad – prkenné police kolem všech zdí a mezi nimi matrace pro Dědinu. Na tu moji místo nebylo, pokládala se před dveře až v noci. Dědina na mne také několikrát šlápl a já ho za to kopl. Když pak přinášel další a další věci, tu likvidovali obchod, jinde skoro nové svršky vyhazovali zbohatlíci, propadal jsem šílenství. Pak si přinesl figurku panáčka a začal ji odívat do hadříků, které sám šil. Byl v tom velmi obratný. Už jsme měli množství různých ozdob, listy, měsíc, který se dal natočit podle skutečných fází svého koloběhu, krabičky ve tvaru ryb ke skladování drobností. Později jsme si v Amsterodamu zařídili místnost v podobě dětského pokoje. Velmi lituji, že jsem ho hrubiánsky přesvědčil, aby toho panáčka vyhodil. Nesmírně mi vadilo, když na sebe Ivo Dědina upozorňoval barevným oblečením. Často nosil takové věci, že i šašek by v nich byl nápadný, však o tom i psaly noviny, to ještě když pracoval v Pleyelu, kde se to naštěstí považovalo za veřejně neškodnou zábavu. Jeho nejoblíbenější oblečení bylo žluto-zelené, vyhlížel v něm jako housenka. Jí to slušelo, jemu ne. I na Holanďany zvyklé lecjakým výstřelkům bylo Dědinovo oblékání trochu moc. Jaké proto bylo naše překvapení, když jsme už v sametové době v Tatobitech našli nejen vilu jeho otce, malíře Jana Dědiny, zdemolovanou, ale když na něho tamní občané vzpomínali jako na podivínského výstředníka, který chodil po vesnici v krátkých kalhotách jako Sudeťák. Dědina syn soptil, co si to ti křupani vůči jeho otci dovolují, ale v pestrobarevném oblékání ho daleko předstihl. Do souladu s okolím by se mohl dostat snad jen ve středověku, dnešním požadavkům vyhovět neuměl. Dědina se vlastně výstředně oblékal, aby si mohl namlouvat, že se mu lidé posmívají kvůli tomu, a ne kvůli tělu. Ono se však nelíbilo ani jemu samotnému a v tom je možná ještě větší tragedie, být uzavřen do schránky, která se člověku hnusí. Mohu o tom pocitu svědčit osobně.

Ivo Dědina: Chvála maličkosti

Představovali jsme si tu cizinu jinak. Právě v tom, před čím jsme utíkali, jsme se dostali z bláta do louže. Tam nás policie vyslýchala, zda jsme neprotestovali na prvního máje nebo nevedli protistátní řeči na schůzce s přáteli. Tady pravidelně, zda pilně pracujeme, platíme daně, nejsme nositeli pohlavních chorob a zda máme byt. Jednou si úřady zasednou na Pavla Mrázka, jindy na mne, často na oba zároveň, a my pak diskutujeme, jak se bránit, vyplňujeme nesmyslné dotazníky, píšeme stížnosti a žádáme zásah jiné instituce. Byt máme horší, než si v Čechách vůbec umějí představit. Vždy jsem si přál klavír, ale tady je to zakázáno v nájemních smlouvách. Do těch doupat by se ani nevešel a ostatně nedokázali bychom si na něj našetřit. Tak proč si nedopřát alespoň drobné pěkné věci, které jsou tu skoro zadarmo? Když se do mé krabice ponožek vejde stovka párů, což by jich tam nemohlo být o dva nebo deset víc? Dokážou je nyní vyrobit v takových barvách, o nichž se mi v mládí ani nesnilo: některé připomínají duhu, jiné jsou stříbrné, další protkané zlatě se třpytícími nitkami. Ten hloupý technik Mrázek mi tvrdí, že je nemohu nosit. Proč ne? Tady mne za to nebudou volat k soudružskému pohovoru. Lidé se pochechtávají, když mne v tom vidí, ale to dělají i když si v metru nebo na ulici vytáhnu notový papír, abych si narychlo zapsal právě zkomponovanou skladbu. A vůbec, jaké právo má ten omezenec vyčítat mi mé nákupy a dokonce mne bít? Jsou přece za mé peníze, uskladněné v mé místnosti, kde on je jen mnou trpěným hostem. Kdybych ho vyhodil, skončil by svoji existenci nízkého tvora na smetišti. To by ovšem v tom mém přecpaném doupěti nastalo veliké prázdno.

Pavel Mrázek: Pasažéři ve špatném vlaku

Mohl jsem po smrti Ivo Dědiny zůstat v jeho bytě v Paříži, který si vymohl desetiletým běháním po úřadech, jen díky jeho potvrzení, že měl se mnou společnou domácnost. Byt jsem nechal prakticky beze změny, spím v jeho »kukani«, to jest na matraci na zemi obklopené krabicemi dokladů, jejichž uspořádání jsem také zachoval. Také nákupy provádím podle jeho listu obchodů z roku 1998 – mnohé byly od té doby nahrazeny luxusnějšími, leckteré zboží vystřídalo ještě větší svinstvo, ale v tom podstatném s tím do své smrti už vystačím. V asijských krámech se nedomluvím a třeba v Amsterodamu jsem přežil jen s pomocí Dědinových lístků, na nichž jsou názvy všech potravin napsány čínsky. Také veškerá úřední jednání nadále podnikám podle jeho písemných návodů – začínají »odjezdníkem«, informacemi kde a jak přestupovat: Bus 112 na Château de Vincennes, v metru jít dopředu, na Clemenceau po dlouhém lezení směr Chatillon nastoupit vzadu. A končí podmínkami, za kterých jednání probíhají: Dlouhé čekání, k dispozici žádné WC. Takových pokynů nashromáždil celé krabice, pro čtyřicet zemí, v nichž jsme cestovali. Mnohé nám znepříjemňovalo existenci, ale nejhorší se nakonec ukázalo stárnutí. Báli jsme se ho, bralo nám naději, že se dočkáme lepšího. Cítili jsme se jako pasažéři posazení do vlaku jedoucího špatným směrem, kteří v zoufalství nacházejí jen drobné útěchy, jako jít do restaurace na zákusek či pozorovat pěknou krajinu.

(Pokračování)

Josef Herman (red)