Přečetli jsme

kritika

O těch strašných kanálech...

I tentokrát by si Medius vystačil se sledováním kauzy poměrů na Kavčích horách. Jenomže se jednak bojí reakce ukrutné autorky Terezy Boučkové, která je ochotna bránit televizní dramaturgy vlastním tělem, a jednak to už chce změnu. Nicméně alespoň jednu citaci, dokazující, že nespokojenost s dramaturgickým vedením České televizi není dána zahořklostí starších tvůrců, ale jde „napříč generačním spektrem“. V Respektu (14. 5.) zpovídal Jan Gregor dva mladé absolventy dramaturgie na FAMU – Marka Epsteina a Tomáše Končinského: Kavčí hory jsou podle něj uzavřené prostředí, do něhož je pro mladého autora skoro nemožné proniknout. (...) Zatuchlost ČT vidí Končinský i při svých zkušenostech s výrobou „Jůheláků“, které prý dělají už po tři desetiletí stále stejní lidé: „ČT recykluje dvacet let staré pořady, a když dělají něco nového, tak to vypadá jako seriál Poslední sezona, který jako by vypadl z osmdesátých let.“ I náměty k výše zmíněné sérii filmů o prezidentských milostech, na nichž se také podílel, leží v televizi od roku 2003 a někdo se jimi začal zabývat, až když byla jména Marka Epstein a Jiřího Vejdělka dostatečně mediálně provařená. Ve stejném čísle Respektu si lze v rozhovoru s Marianem Jelínkem, kondičním trenérem např. Jaromíra Jágra, mimoděk přečíst hezký popis kluziště na Kavčích horách: Rukopis hokejové školy je daný i mentalitou národa. Český hokej odráží českou vyčůranost, je trochu hysterický v tom, že když prohráváme, ztrácíme víru ve vítězství, jsme zdeptaní. Naopak když nám hra jde, najednou nám narostou křídla. Na hře Kanaďanů není vidět, jestli prohrávají nebo vedou, do 60. minuty hrají naplno. Takže, sporťácky řečeno, držme palce, aby „kanadská“ vytrvalost nakonec slavila vítězství nad „vyčůranými“ poměry v České televizi. Naštěstí existují i jiná, přívětivější témata a jiné časopisy. Kupříkladu v dubnové Xantypě vyšlo inspirativní, žel posmrtné interview s biologem Zdeňkem Veselovským: Národní obrození se dálo pomocí knih a divadla. Proto je jakýkoliv herec víc než universitní profesor. Kultura má širší rozsah, patří sem i vzdělání, ale na to jsme zapomněli. Muzea, hvězdárny, botanické a zoologické zahrady slouží ke vzdělávání lidí, ale to se nepočítá jako kultura. Vystudováný přírodovědec Ivan Větvička kladl i otázky ze svého oboru: Směřuje lidstvo k anonymní uzavřené společnosti, ve které žijí třeba mravenci? Profesor Veselovský: Já myslím, že ne. Souhlasím s Konrádem Lorenzem, který řekl, že směřujeme k domestikaci, což je otupení. Když posloucháte divoké husy a srovnáte to s demestikovaným hejnem, ty domácí husy pořád žvaní nesmysly. Pletou všechny výrazy dohromady. A nakonec: Jsem vděčný za život, který jsem prožil mezi lidmi, ale jsem stejně vděčný zvířatům, že mám dodnes mezi nimi mnoho přátel. Koho napadlo, že příměr k užvaněným husám vztáhneme k nějaké rozpovídané herecké star, tentokrát se mýlí. I v jiných oborech si lidé občas nevidí do pusy. Kupříkladu mladí a dynamičtí politici typu Matěje Stropnického. V rozhovoru s Renatou Kalenskou (LN 19.5.) to od něj schytal ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. S panem Schwarzenbergem jsem se znal osobně předtím, než se stal ministrem, velmi jsem si ho vážil... Teď z jeho strany nějaká zvláštní vůle ke komunikaci není. Ve věci radaru zastává stanovisko, že ve vládě není proto, aby hájil zájmy zelených. On prý hájí zájmy České republiky. No, to je opravdu na pováženou, co si to ten kníže dovoluje! A že Matěj nemluví do větru, dokazuje chválou jiných „zelených“ ministrů: Například na ministerstvu životního prostředí se podařilo zablokovat výstavbu toho strašného kanálu v Pardubicích. Týká se to i romských otázek, které dělá Džamila Stehlíková. Bohužel na resortu zahraničí se tento princip neděje! Jako na jediném. Neinformovaný Medius sice nic netuší o „strašném pardubickém kanále“, nicméně jinými kanály připlouvá povědomá dikce mladých mužů, kteří jednou rukou psali báseň a v druhé svírali revolver.

MEDIUS