Steffi Thors

rozhovor

Steffi Thors: Lesy jsou vaše moře

Islanďanku Steffi Thors (nar. 2. 3. 1971) znám dlouho. Už když studovala KALD DAMU, zaujala mě typicky severskou osobností, navenek neprostupně chladnou a tajemnou, ve skutečnosti však otevřenou, citlivou a komunikativní. Její představení Laufey patřilo k těm, která otevírala do Čech cesty osobního, na ženské otázky zaměřeného divadla, jež čerpá z vlivů Artauda, Grotowského nebo Barby. Po škole zůstala v Praze a stala se součástí zdejší nezávislé divadelní scény. Spolupracovala se Skrytou tvůrčí Jednotkou, ve spolupráci s Divadlem Archa vytvořila vlastní představení Comparatively Peaceful Existence, účastňuje se mnoha happeningů a site-specific projektů, vystupuje na vernisážích nedávných laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého Kryštofa Kintery a Michala Pěchoučka, je spoluzakladatelkou skupiny Seconhand Women. Není obvyklé, aby Islanďanka přesídlila do Prahy. Více než Češkou je však světoobčankou. Když jsme se setkali, právě se vrátila z natáčení celovečerního filmu na Islandu, kde pracovala ve štábu. A autorizaci jsme prováděli mailem přes oceán – v květnu odjela na měsíc do USA. Jen tak, že se naskytla příležitost…

Do Prahy a vůbec do Česka jste poprvé přiletěla na jaře 1996 na herecké zkoušky na KALD DAMU. Jaký byl váš první dojem, když jste vystoupila z letadla?
Úplně krásný. V podstatě jsem nic o Praze ani České republice nevěděla, jen jsem se jednoho dne rozhodla tady studovat divadlo. Vystoupila jsem z letadla, dojela do města, koupila si červenou růži a jen tak se procházela starou Prahou a obdivovala její architekturu, úplně jinou, než máme v Reykjavíku. Chodila jsem parky a ulicemi a měla jsem strašnou radost, že mě nikdo nezná. Pak jsem zašla někam na kafe a najednou se tam objevil kluk, přisedl si a říkal, že mě viděl prý ve městě s tou růží a zajímalo ho, kdo jsem. I to se mi líbilo. Že jsou zde lidé oproti Islandu otevřenější a přátelštější. Aspoň v roce 1996 se mi to zdálo.

Proč jste si koupila růži?
Pro radost, dárek pro mě. Když jsem byla malá, měl můj otec kamaráda a ten měl květinářství. A já tam strašně ráda chodila a pomáhala mu s vázáním kytic. Květy, co zbyly večer na zemi, jsem sbírala a odnášela si je domů. A právě červené růže jsem měla nejraději. Je to barva emocí, krásy a naděje.

Jak to, že jste se rozhodla studovat divadlo zrovna v Praze?
Nevím. Bylo mi pětadvacet a najednou jsem měla intenzivní pocit, že musím změnit život a jet někam pryč. Třeba právě do Prahy. V Reykjavíku jsem studovala vysokou školu designu, ale nebylo to úplně to, co by mě zajímalo. Daleko víc mě přitahovalo divadlo. Účastnila jsem se doma několika workshopů, v létě jsem na různých festivalech hrála venku, pokoušela se o cosi jako stand up komedie a v zimě v jednom klubu jsem se spisovatelkou Elísabet Kristín Jökulsdóttir připravila takový literárně divadelní večer její poezie. Ona četla své verše a já hrála v posteli jakousi divnou, nemocnou dívku, klauna, který jí naslouchá. Byla jsem zakrvácená, zabandážovaná, nepohyblivá, jako- by nemohoucí. Takové hezké kruté poetické divadlo. Nepočítám-li jedno školní představení, tak toto byly jediné divadelní zkušenosti, se kterými jsem do Prahy přijížděla.

Z jaké rodiny, z jakého prostředí pocházíte?
Mám tři mladší bratry. Vždycky jsem byla „ta nejstarší“ a vždycky jsem byla tak trochu „out“. Naši byli, než jsem se narodila, tak trochu hippie. Když jsem se jim narodila, bylo mámě dvacet a otci dokonce devatenáct. Měl se stát letcem, ale musel studia opustit a živit nás. Neměli jsme vlastní byt, žili jsme u rodičů mé maminky. Když mi byly tři týdny, musela jít máma pracovat. Kojila mě prý vždycky než do práce odešla a pak až když se vrátila, tedy jednou za dvanáct hodin. Pro naše to asi byla těžká doba. Teprv když mi bylo pět, mohli si koupit svůj vlastní byt – na takovém sídlišti na okraji Reykjavíku, charakterem a velikostí trochu podobném zdejšímu barrandovskému. I tak jsem ale trávila své dětství velmi často u babičky s dědečkem, kteří měli v centru města malý domek. Na jeho půdě jsem měla svůj tajný kout, kam jsem se často schovávala. Bylo tam hodně haraburdí, hlavně staré šaty a obleky, a já si s nimi vydržela hodiny sama hrát. To bylo mé první divadlo. Hippies jsou zřejmě na Islandu velmi populární. I rodiče dnes světově nejslavnější islandské rodačky, zpěvačky Björk, mezi ně patřili… To máte pravdu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byli na Islandu snad všichni z tehdejší mladé generace hippie. Ale týká se to právě jen té generace. Teď už tam žádní hippies nejsou.

Proč?
Mně přijde, že na Islandu jsou vždycky všichni stejní. Je to malá země, málo obchodů, kin nebo divadel, a tak všichni čtou to samé, vidí to samé, chodí v tom samém… Takže teď jsou… …měšťáčtí. Island je dnes hodně bohatá, ale taky drahá země, takže aby tam lidi mohli trochu na úrovni žít, jsou zvyklí furt makat. Hodně pracujou a stále myslí na peníze. Skoro všichni jsou nějak zadlužení. Přesto skoro všem záleží na tom, jaké mají auto, a velmi často si kupují nové. Velké, výkonné a drahé. To mně přijde hodně divný a moc smutný.

A co příroda? Ta musí být na Islandu famózní.
Když je období polárních září, tancuje celé nebe. To je nádhera! A když je léto, tak přes celý den vidíš Slunce. O půlnoci se dotkne na horizontu moře a zase jde nahoru. Je to krása. Moře je ráno růžové, pak se mění ve žlutou, v zelenou, modrou až k tmavě ocelové. Mí rodiče bydleli nedaleko pobřeží, a tak moře bylo pro mě hodně důležité. Moje nálada se odmala mění podle toho, jaké je moře. Když je klidné, jsem i já klidná. Je-li bouřka, i já mám uvnitř sebe bouři. Když je léto a celý den světlo, jsem aktivní, veselá a stále se usmívám. Ale ráda mám i zimu a tmu. V tu dobu se můžu projevovat, jak chci, protože mě nikdo nevidí. Nemusím v sobě skrývat, co jindy schovávám. Můžu tančit, můžu snít. V Čechách ale moře, natož oceán, nemáme.

Jste tu už víc než deset let. Jak jste se s tím vyrovnala?
Já se v Čechách cítím jako doma. Dokonce mí rodiče si před rokem koupili v Českém Šternberku starý hotel, přestěhovali se do něj, opravují jej, postavili blízko něj čtyři chaty a začali je pronajímat. Chtěli změnit život a já jim teď pomáhám se zařizováním formalit a ostatních věcí. Je tam krásně a já tam strašně ráda jezdím. Neodpověděla jste mi na otázku… Možná jsou mně a mým rodičům Čechy blízké právě proto, že na Islandu máme jenom moře nebo oceán a vy tady máte jenom zemi. Mně to přijde velmi podobné. My třeba na Islandu nemáme vůbec žádné lesy ani hory. Lesy jsou vaše moře, hory váš oceán. Být u lesa nebo v lese mi přijde stejně silné, jako být u moře. Velké staré stromy mají stejnou energii, jako když stojíš na okraji moře a vidíš táhlé, pomalu se převalující vlny… A bouřky jsou v lese stejně nádherné jako na moři! Co mám v životě totiž nejradši, jsou bouřky. Když je bouřka a stojím na břehu moře, cítím se proti přírodě jako úplné nic. A to samé je v lese. Když se začnou pod nápory větru a deště hýbat stromy, cítím se tam jako malý tvor proti velké přírodě. V tu chvíli vnímám život jako něco nadpřirozeného, co mě přesahuje. Vraťme se do roku 1996. Byla jste přijata na KALD DAMU a na podzim přijela do Prahy studovat… I když Island je malá země a Reykjavík je taková skoro vesnice, něco jako třeba Pardubice, zdály se mi Čechy jako ještě „uchopitelná“ země s jazykem, který mi přišel stejně svérázný jako islandština. Je zpěvný, a přitom trochu směšný a takový krkolomný, samé r, ř, š, č… Dodnes se ho učím a asi nikdy nenaučím. Je to takové mé poznávací znamení – mluvit česky jako malé dítě. Ale Praha byla pro mě už opravdu obrovské město. Moc se mi líbila a dodnes líbí. Lidi, architektura… Je tady spousta uliček, hospod, divadel… A do světa blízko! Nemusím si nikde zamlouvat letenku, ale stačí vzít auto a za chvíli jsem v Karlových Varech, v Paříži, v Berlíně nebo ve Vídni. To je paráda.

A co škola?
Já se chtěla v Praze hrozně moc učit. Ale pro mě to bylo ten první rok hodně špatný, protože jsem neuměla česky. Snad žádný učitel, co nás měl, neuměl anglicky. A ze spolužáků asi dva nebo tři. Snažila jsem se rychle češtinu naučit, chodila k jedné starší paní – jmenovala se Olga, ale hlavně se učila po nocích sama. Možná proto, že jsem zvyklá dělat všechno sama. Mluvit česky jsem však začala až tak po roce. Naštěstí jsme se první semestr zabývali hlavně neverbálními improvizacemi, takže ve výuce mi zprvu má česká „němota“ až tak nepřekážela. Pak však přišli Ondřej Pavelka s Marií Spurnou, tedy naši pedagogové, s tím, že budeme druhý semestr zkoušet Sen noci svatojánské. A mě to hodně nebavilo. Zkoušky jsme měli každý zvlášť, já česky neuměla, tak jsem tam většinou jen tak seděla a nevěděla, co mám dělat. Byla jsem hodně zklamaná, protože jsem se těšila, že se na DAMU setkám s velkým množstvím profesorů, s různými přístupy k divadlu, že se hodně naučím. Vždyť jsem přijela studovat alternativní divadlo! A najednou jsme se půlrok věnovali Shake- spearovi tím úplně klasickým způsobem opakování textu a vytváření situací. To jsem nechápala. Přitom jsem si ta studia platila a věděla, že se zadlužuju na mnoho let dopředu. Přišla obrovská deprese a já se rozhodla, že se vrátím domů. Ale zůstala jste… Když už jsem byla úplně zoufalá, potkala jsem na chodbě DAMU paní profesorku Janu Pilátovou. Když viděla, jak se tam potácím a nevím co, pozvala mě k sobě na kafe a dlouho jsme se spolu bavily. Byl to první pedagog, se kterým jsem si na DAMU začala rozumět. Pochopila, o co mi jde. Nabídla mi individuální studijní plán a stala se mým učitelem. Vstoupila jsem do jejího integračního programu a stalo se to, po čem jsem toužila. Denně jsme tam cvičili, dívali se na video, diskutovali, zkoušeli různé přístupy. To bylo pro mne skvělé, protože já do té doby vůbec nevěděla, jaké divadlo vlastně chci dělat. Bylo mi jasné, že chci být herečka, ale to bylo všechno. Do té doby mě zajímalo spíš verbální nebo výtvarné divadlo, práce s loutkou a podobně, ale díky paní Pilátové jsem začala mít zájem hlavně o pohybové divadlo. Vyvrcholilo to tím, že jsem se rozhodla jet v létě do Holstebro na dílnu Odin Teatret. Odjela jsem do Dánska a tam jsem poprvé našla svou cestu, objevila jsem divadlo, jaké mě zajímá a jaké chci dělat. Na dílnu Odin Teatret se hned tak někdo nedostane.

Jaké to tam bylo?
Úplně krásný. Byla jsem tam asi týden. Tam jsem se konečně setkala se tím, co jsem myslela, že poznám na DAMU – otevřenou divadelní školu. S každým z herců Odinu jsme měli denně workshopy, každý z nich měl odlišný přístup a učil nás něčemu jinému, a večer jsme viděli nějaké představení. A pak jsme se o něm bavili. Vždycky nám vysvětlili, proč a jak ho udělali, co jím sledovali. Jejich metoda byla propracovaná. Všechno mělo přesný důvod a řád, nic nebylo „jen tak“. Potkala jsem tam lidi z celého světa a díky tomu jsem tam vlastně našla samu sebe. Poznala jsem, jaká jsem jako Islanďanka. V čem se odlišuju, v čem jsem podobná. Že jsem uzavřená, že jsem individualistka a že nejdůležitější ze všeho je pro mě svoboda, svobodný přístup ke světu. Navenek rebelka a někde hluboko uvnitř hippie. Ve třetím ročníku jste pak udělala své první autorské sólové představení… Jmenovalo se Laufey. Šlo o adaptaci textu již zmiňované přítelkyně Elísabet Jökulsdóttir. Poslala mi rukopis své knížky ještě předtím, než vyšla, a poprosila mně, ať jí řeknu, co si o ní myslím. Já se do té knížky zamilovala a rozhodla se ji zdramatizovat. Ani jsem se Kristín nezeptala, a tak ta inscenace měla premiéru dřív, než kniha vyšla.

Co vás na tom textu tak zaujalo?
To se mě tehdy jako první zeptala i paní Pilátová. Když jsem jí řekla, o čem ta kniha je, divila se, proč ji chci hrát. Já jsem to neuměla vysvětlit. Je to velice krutý příběh o mladé holce, která žila se svou sestrou u jedné ženy, která jim dávala jíst. A jednoho dne ta holka svou sestru zabila. Byl to jediný člověk, kterého měla ráda. Z celého textu není jasné, co a proč se vlastně stalo. Je tam neproniknutelné tajemství a krutost, snad láska, snad šílenství… Ta dívka byla možná sexuálně zneužívaná, byla závislá na té ženě a na své sestře. A chtěla se té závislosti zbavit. Možná nenáviděla samu sebe, možná to byl vzdor vůči světu, ale třeba to je všechno jen děsivý sen malé holky… Je to takový typický severský příběh, který vy tady asi těžko chápete…

Inscenace Laufey vznikla ještě během vašeho studia. Vy jste se v Praze ale i po skončení DAMU rozhodla zůstat. Proč?
Jsem Islanďanka a vždycky budu. Žít na Islandu bych ale nechtěla. Aspoň zatím ne. Všechno je tam moc absolutní, uzavřené, odtržené od okolního světa. Když žijete v Reykjavíku, a to i v samotném centru, je tam večer co večer mrtvo. Až o víkendu všechno ožije – v tu chvíli jsou všichni jak mravenci – a každý se tam do němoty opije. Já ale nemůžu jen pracovat, pak se opít a zase pracovat. Žít mimo Island je pro mě jakýsi experiment. Musím být stále sama sebou. Musím stále vnímat, kdo jsem a jaké je mé místo ve světě.

Jak jste se v Praze uživila?
Na školu jsem si půjčila. To je taková půjčka, kterou dávají na Islandu studentům. Je to hodně peněz a budu ji zřejmě splácet celý život. Ale mně je to jedno. Dostala jsem na každý semestr tolik, že jsem si mohla zaplatit, školu, bydlení a i na jídlo zbylo. Já to ale vždycky propila, prokouřila a na nájem pak často neměla. Dodnes mám s placením účtů problém. Je to jako menstruace, každý měsíc znova… Vždycky mě to zaskočí. Co? Zase? Už je to tady znova? I na další existenci po škole jsem si ale musela u jedné islandské banky půjčovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem jí loni dlužila 300.000 Kč! Naštěstí jsem na podzim sehnala práci u jednoho celovečerního islandského filmu – nejdřív jako skriptka a pak jsem jej dokonce i stříhala – a vydělala si tolik, že jsem teď v bance na nule.

Svůj první velký solový projev po škole jste nazvala „pohybový video sms experiment“ Comparatively Peaceful Existence. Dopadl dost rozporuplně. Archa, v jejíž produkci vznikl, jej moc neuváděla, ale zato festival …příští vlna/next wave… vám za něj dal poctu Inscenační projekt roku…
Začalo to videem. Pak jsem si začala psát své sms a pak jsem vymyslela příběh. Bylo to o mně. To, co jsem cítila a prožila za jeden rok. Hodně to bylo o lásce. Všechno v životě je o lásce, ne? Zveřejnila jsem tam své flirty, které jsem vedla s několika lidmi přes sms. Příprava inscenace trvala snad rok a půl. Dostala jsem grant, pak mě sponzorovala Archa. Půjčili mi místnost ve Zlatnické na zkoušení a taky techniku. Měla jsem tam premiéru, ale pak Ondřej Hrab ani Jana Hrabová, šéfové Archy, na premiéru nepřišli a jen mi vzkázali, že to představení nechtějí. Prý se jim to nelíbilo, což jsem nechápala. Je přece úplně jiné, když koukáš na video, nebo když jsi na představení. Přišlo mi to divný, ale co se dalo dělat.

Jak často jste jej hrála?
Premiéra byla v Ponci, to bylo v době, kdy byla Archa potopená. Pak jednou v Arše a pak jednou v Paláci Akropolis. To bylo taky blbé. Tam na to není prostor, to představení totiž nesmí být na jevišti. A hlavně mi tam ukradli kameru a projektor, který jsem měla půjčený. Já byla sponzorovaná firmou Panasonic, půjčili mi celou techniku. Nevím, kdo to vzal, ale už tam nechci dělat. Poprvé jsem tam hrála a všechno mi ukradli. A ani se neomluvili. Pak jsem to hrála před dvěma lety na Bienále ve Veletržním paláci. Rekvizity pak zůstaly někde tam ve sklepě v krabicích a stále tam jsou. Já jim půl roku říkala, že si pro ně přijdu, a zkoušela najít náklaďák, který by je odvezl. Ale ten, co přijel, tam se to nevešlo. Pak jsem někam odjela a pak jsem na to zapomněla. A teď mám strach tam jít… Asi to vyhodili, nevím…

Hrajete ve velmi netradičních sálech. Jaké prostory máte pro své divadlo nejraději?
V Praze asi nejvíc NoD – hrála jsem tam Laufey – je to hodně syrový prostor, spíše rockový, a to mi vyhovuje. A taky mám ráda galerii Švestka, kde jsem pracovala s Michalem Pěchoučkem. Pak mám ráda Divadlo Alfred… Ale ze všeho nejraději hraju zcela mimo divadelní sály. Má diplomka také o tom byla: Divadlo site-specific a jeho lokace.

Dá se vůbec uživit v Česku nezávislým uměním?
Je to těžké. Kvůli tomu jsem neplatila ty stvrzenky. Ale já můžu být chudá. Já nepotřebuju mít moc peněz. Mně stačí peníze na jídlo, na cigarety, na pivo a na víno, a jsem spokojená. Je mi jedno, jak vypadám. Právě to mi přišlo super, když jsem přijela do Prahy. Tady nebyla žádná jednotná móda. Lidem nezáleželo na tom, co máš na sobě. Teď už je to bohužel trošku jiné. Atmosféra života se za těch víc než deset let hodně proměnila. Teď i tady lidi víc myslí na to, jak vypadají, a na blbosti. Všichni snad ne… To je jasné. S takovými mě baví se stýkat a dělat divadlo. S jinými bych to vlastně ani nebyla ochotná. Asi nejbližší jsou mi teď herečky z projektu Secondhand Women. To je velmi zvláštní uskupení. Tvoří jej pět výrazných pražských performerek… Ženy po třiceti, tlusté a veselé… Začalo to mým setkáním s Dánkou Helenou Kvint. Potkaly jsme se na nějaké premiéře v Divadle Alfred a začaly se bavit o divadle. Že je v Praze hodně inscenací, ve kterých hrají nebo je připravují ženy, ale všechny jsou až moc „krásné“. Všechno je v nich takové milé, křehké, éterické. Ale život takový není. Ženy nemyslí jenom na krásu. Jsme taky tvrdé. Pijem, mluvíme o chlapech a chováme se vulgárně. Tak jsme si řekly, že uděláme něco v tom duchu a pozvaly k tomu další. Je nás pět – každá je hodně jiná a to mě zajímá. Ten rozdíl. Jak myslíme, co si myslíme, jak si zařizujeme život, co v něm děláme, jak řešíme některé situace. Daniela Voráčková musí stále všechno ve svém životě i při zkoušení organizovat. Petra Lustigová je trochu moře – je to i její přezdívka. Je nejstarší a je to poznat. Je nejzodpovědnější, nejcitlivější, není tak hysterická, nenechá se vyprovokovat. Já, Helena a Halka Třešňáková jsme takové „divé ženy“. Halka je divoká samozřejmě a Helena asi proto, že jako jediná nemá dítě. Nechce. Nemluví česky a není ukotvená. Jako by stále poletuje. Jednou je v Praze, pak někam odjede… Udělaly jsme zatím dvě inscenace a chtěly bychom v tom pokračovat, mapovat náš život dál. Je to ale teď těžší – Daniela má malého Lorenza a nemá moc času. Jsme z toho trochu smutné, protože jsme chtěly tento rok udělat další díl.

Jak se vám spolupracuje?
Je to divoká práce. Poprvé když jsme se setkaly, nemohly jsme se dohodnout. Všechny jsem velké individualistky. Na začátku – při přípravě první inscenace nazvané Mezzo – nám pomáhala Viktorka Čermáková, měla režijní supervizi. Druhý díl – Už muž – jsme dělaly zcela samy. Při zkoušení jsme se pokaždé strašně hádaly. Pla- kaly jsme, nadávaly si, křičely. No ženy…

Žijete sama?
Já jsem celý život víceméně sama. Se svým bývalým mužem jsem žila asi tři roky. Když se nám narodil syn Arnar, pocítila jsem obrovskou lásku ke svému dítěti a zjistila, že svého muže nemiluju. Tak jsem mu řekla Ahoj a šup – a bylo to. Se mnou mít děti je nebezpečný!

Co je pro vás láska?
To je teď pro mě hodně aktuální otázka… Pro mě je láska můj syn Arnar. On je trochu Čech a trochu Islanďan. Tady dělal základní školu, od mého druhého ročníku na DAMU tu žil se mnou, a střední dělá na Islandu. Je mu teď sedmnáct a učí se na kuchaře. Žije v Reykjavíku se svým tátou, ale mají mezi sebou nějaké problémy, protože nikdy nebyli dlouho spolu. Jeho táta byl námořník a teď rekonstruuje byty – má firmu.

Jaký je váš vztah?
Já vždycky chtěla být se svým synem kamarád. Už ve třinácti jsem chtěla žít sama a mít dítě. A v devatenácti jsem ho měla. Ale babičkou bych v osmatřiceti být nechtěla. Přece nemůže mít můj malý kluk už holku. Ale když jsem teď byla v zimě na Islandu, zjistila jsem, že má! A k tomu piercing v jazyce. Podobně jako já v jeho věku. Byla jsem tehdy po škole asi rok jako babysitter u tety v USA, v Alabamě. Byla tam děsná nuda, samí kovbojové. Naučila jsem se tam kouřit trávu a ze vzdoru si udělala piercing do nosu.

Jak vidíte Čechy?
Můj názor na Čechy se mění každý den. Nejčastěji cítím, že Češi jsou pořád naštvaní. Nejvíc v tramvaji. Proto raději chodím pěšky. V mnoha, zvláště starších lidech je zakořeněn ten váš bývalý komunismus, ve kterém jste žili. Nemají rádi cizince, cítím z nich rasismus a xenofobii. Když promluvím, dívají se na mě divně. Jsou agresivní. Ale žijeme přece všichni na jedné malé kouli a sorry, teď jsem v Praze, předtím jsem byla na Islandu, no a co. Já to nechápu. Ale jsou taky dobří a hodní Češi.

Co vás tu vlastně už víc jak deset let drží?
Město Praha. Mimo Prahu bych v Čechách žít nedokázala.

VLADIMÍR HULEC