Vyhledávání 





Eva Salzmannová: Všechny ideje selhaly

06-2007.gif

rozhovor

Eva Salzmannová: Všechny ideje zklamaly

Co si vzpomínám, Eva Salzmannová hrála současně na několika různých scénách. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdybych ji pravidelně nepotkával mezi diváky na premiérách ještě v dalších divadlech. Dokonce chodí i na skandální inscenace Pražského festivalu německého jazyka! Jako by ji divadlo skutečně zajímalo nejen jako její profese. V inscenaci hry Gottwald x Horáková, kterou napsal její manžel Karel Steigerwald, zahrála pozoruhodným způsobem titulní roli, stala se noční můrou bývalého ministra kultury a ještě spoluzaložila nový divadelní soubor. I na rozhovor si našla čas a sešli jsme se dvakrát. Autorizace bez problému. Kdyby to záleželo jenom na mně, dělal bych rozhovory pouze se Salzmannovou.

Revolta některých zaměstnanců vůči prozatímnímu řediteli ND Mrzenovi a ministru Štěpánkovi vlastně dobře dopadla – oba ve svých funkcích skončili. Přesto – nezdálo se vám, že se pouštíte na tenký led?
Byl to tenký led, ale od počátku jsme se snažili, aby to proběhlo bez kolektivní hysterie. Prostě žádné vzrušené schůze, kde by se vstávalo a křičelo.

Co bylo bezprostředním důvodem k napsání onoho Vánočního desatera?
Určitě to byl moment, kdy se pan ing. Mrzena představil činohře. Možná způsob jeho vystupování zavinila obyčejná nešikovnost, nicméně nám jeho vyhýbavé odpovědi připadaly nekompetentní. Navíc nezůstalo jen u našich dojmů, jako provizorní ředitel přece začal podnikat kroky, které jeho pověření překračovaly. Vyhodit šéfa opery tři neděle před konkursem? To bylo demonstrativně mocenské gesto, i lidsky dosti hnusné, a nás mrzelo, že se k němu pan ředitel propůjčil. Na počátku krize bylo silácké vystupování dvou vašich hereckých kolegů v roli ministra.

Nezavdávají jejich výkony podnět k úvahám na téma diagnóza – herec?
Nemyslím, že většina herců jsou pojašené hysterky, jak se traduje, to je jen takový mediální kýč. Zrovna pan Štěpánek dobře věděl, co dělá a proč to dělá. A my s ním bojovali se vší otevřeností a já bych si nikdy schválně nepletla jeho jméno, jako to dělal on. V tu chvíli se jen provalí prapodivná směs žoviální arogance, která mně osobně vůbec nevoní. Kdybych to měla říci jedinou větou, pak naši reakci vyvolal právě takovýto nevkus v zacházení s institucí Národního divadla a jejími představiteli. Ale ono nejde jen o ND. Když si dovolí státní moc takhle zasahovat do velkého a sledovaného divadla, jak asi potom zachází s těmi malými a třeba méně známými.

V článku do Divadelních novin jste se hlásila k inspiraci německým divadlem. Proč na festivalových představeních nepotkávám i jiné herce? Obávají se konfrontace?
Mezi herci kolují o německém festivalu spíše drby, jak skandálně se překračují konvence, ale o obsahu, které to divadlo přináší, se už nemluví. Němečtí herci opravdu udělají vše, jenomže proto, že věří obsahu. Když se ale dívám na jejich představení, samozřejmě si kladu otázku, jestli bych to sama dokázala podstoupit a šla tak daleko jako oni. A líbí se mi ta určitá hrdost, kterou z nich cítím. Jsem profesionál a parádně teď tady hraju Macbetha a jsem u toho nahý, protože vím, jaký to má smysl. Nabízí se i vysvětlení, že němečtí herci jsou natolik zaplacení, že si nemusí přivydělávat v televizních seriálech… To je obvyklý argument, ale co s ním – příjmy německých a českých doktorů se také nedají srovnávat. Mluvím i o zábranách a studu, které možná mediální známost přináší divadelním hercům. Mnozí herci asi musí přece jen kalkulovat se svým mediálním obrazem a já je docela chápu, jakkoliv nejsem v jejich kůži. Nebezpečí stupidní reakce, pojďte se, paní, podívat, ta holka ze seriálu je v tom divadle úplně nahá a zvrací na jevišti, pochopitelně hrozí.

Není především historická budova Národního divadla již navždy odsouzena do úlohy mauzolea?
Určitě najdeme dost příkladů, kdy se experiment nevyplatil. Na druhou stranu se divadlo nemůže samo diskvalifikovat tím, že bude rezignovat na možnost zasahovat a ovlivňovat společenské vědomí a být, jak říkal Jan Grossman, apelativní. Pak by to nebyla první scéna, jak se stále píše, ale neškodný divadelní důchodce s vytrhanými zuby.

Které inscenace se blíží vaší představě apelativního divadla?
Abychom nechodili příliš do minulosti, tak podle mě to určitě byl Lakomec, Revizor i Rock’n’Roll se o to určitě snaží, avšak v síle, s jakou to dělá německé divadlo, asi momentálně žádná inscenace. Ale jeden skvost v divadle máme. Je to představení Tři životy – benefice Vlasty Chramostové. Kombinace apelativnosti a úžasného nadhledu a humoru. Revizor se, pravda, vyrovnává s bolševickou demencí, která leze z bot i dnešním politikům, ale… Ano. O vyloženě hozenou rukavici se pokoušeli třeba v Rokoku, jakkoli diskutabilním způsobem. Jak politický kabaret Klestilové, tak i protibushovská Oresteia, to byly pro někoho nesnesitelné, ale jasné, ostré pokusy. Myslím, že jiným způsobem, ne tak vyhroceně politicky, ale esteticky, způsobem inscenování, hraní atd. hází rukavici už několik sezon divadlo Komedie.

Poptávka po politickém divadle existuje, současně ale neustává ani po tom zábavním, bulvárním. Čím to?
Myslím, že je více druhů diváctva. Některé, které chce – a pozor, já se tomu vůbec neposmívám – strávit hezký večer, pobavit se. Jiné, radikálnější publikum, chce konfrontaci, chce se vnitřně pohádat, rozčílit nebo adorovat. Chce nalézt odpovědi na témata, která považuje za podstatná. A když stavíte repertoár, asi musíte vědět, pro kterou cílovou skupinu divadlo děláte.

Vy, Miroslav Bambušek, Karel Steigerwald, »feministická« režisérka Viktorie Čermáková, promiňte, ale jak se tak nesourodá skupinka dokáže domluvit na tak riskantním projektu, jako byla Horáková x Gottwald v rámci Perzekuce.cz?
Na Bambuškovu objednávku Karel napsal hru a sám řekl, že by ji měla dělat Viktorka. Když ale začala probíhat příprava, myslím, že její způsob uvažování Karla zaskakoval. Jednoho dne přišla s tím, že to bude taková pašijová hra. Karel, který lidové divadlo nesnáší, se v první chvíli zhrozil. Když to řeknu trochu drze, tak Viktorka prostě přestala v jednu chvíli řešit osobu autora s pověstí intelektuálního, cynického ironika, a začala se zabývat svým osobním tématem. Ukázalo se to jako překvapivě dobrá kombinace. A když se na konci představení topí Morana, která splývá s Horákovou, protože lid vynáší Moranu a tím ji obrazně vytěsňuje ze svého života, tak to je právě ta silná a výstižná metafora, která jako výtahem vynese text o několik pater výš.

Bylo něco, co vás při studiu Horákové překvapilo opravdu intenzivně?
Studovala jsem třeba její projevy z intonačního hlediska, tam jsem se dost dověděla. Nejvíce mne ale zasáhl objev jejího údivu. Skutečně zaskočeného údivu, s nímž to celé sledovala. Jako by si říkala, ne, to není možné, to je přece absurdní. Ale ono to nabývá na síle, postoupí ještě o metr dál, a najednou stojíte před tribunálem. Přitom šlo o vzdělanou ženu, právničku, měla za sebou už jeden – nevykonaný – trest, takže tušila, že ten provaz může být realitou, přesto tam stále byl přítomen úžas: tak vy to skutečně myslíte vážně? A to jistě byl pocit většiny odsouzených, kteří byli rok izolováni a s normálním člověkem nepromluvili, že svět okolo zešílel. Já si takovou apokalypsu neumím ani představit, a oni ji prožívali. Ale asi to Kafka předpověděl. Jedinec uprostřed absolutně nesrozumitelného, nečitelného světa.

Nedělá se člověku až fyzicky nevolno, když se musí do detailu zaobírat zlem?
Naše generace má výhodu v tom, že jsme byli takových zkoušek ušetřeni, přestože každá doba klade různé nástrahy. Když na to ale myslím zpětně, tak v době Charty 77 mi už bylo devatenáct, takže jsem mohla mít všech pět pohromadě, ale v podstatě jsem nic nevěděla, žila jsem běžný normalizační život. To, že jsme nebyli tak extrémním zkouškám jako Horáková vystaveni, neznamená, že bychom v nich obstáli. To prostě nevím, i když jsem o tom dost přemýšlela. Horáková říká: Vždycky něco řeklo, to musíš… Měla jsem takové nepřekonatelné volání v sobě. I když na vás »radikálnější« publikum chodilo, udělali jste jen dvanáct repríz. Společenská potřeba reflexe našich zločinů minulosti asi nebude nijak závratná… Mýlíte se. Zájem publika byl obrovský a projekt skončil proto, že byl časově omezen prostor fabriky, která šla do rekonstrukce. Mimochodem, zájem publika je taky jeden z důvodů, proč se pokusíme inscenaci na podzim obnovit. Vy jste přece viděl v Komedii Jandlovu hru Humanisté, i to je pro mě apelativní kus: s jakým vtipem a sžíravou ironií tam ti chlapi předvádějí dva rakušácké typy, ty jejich nejhorší vlastnosti, prdelatou nadutou žvanivost, která pustila fašismus k moci a ještě ho přivítala. Ale oni Němci jsou flagelanti. V Čechách se to asi moc nemá rádo, zobrazovat to hnusné, co na národní povaze je. Do toho se málokdo pustí.

Třeba Havel a Steigerwald, ne? Stále tu ale zbývá otázka, jaké divadlo se o to má snažit? Jistě ne to komerční, které si nemůže dovolit popudit diváky. To samozřejmě nemůže už z povahy věci.
Pokoušet by se měla dotovaná divadla, ale i ta chtějí mít úspěch, a takové hry jej rozhodně nezaručují. Přesto si myslím, že právě v Národním divadle by situace neměla být neprolomitelná a alespoň jeden či dva pokusy za sezonu by měly být nutností, i za cenu skandálu a průšvihu. Reper-toár na tom stavět nelze, to je jasné, že Národní divadlo musí plnit i jiné funkce než provokovat paměť národa. Ještě za minulého ředitele Dvořáka se udělal sociologický průzkum, kdo je typický divák Národního. Vyšlo z něj, že to je konzervativně založený divák, středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaný, který, když už si koupí předplatné, tak zřejmě od divadla očekává přinejmenším vstřícnost. Když mu nastrčíte cool dramatiku, pobouřeně odejde, a já se nedivím. I tak si ale myslím, že by velká divadla neměla vzdávat onu vícehlasost, paralelnost, aby si v nich našel svoje i abonent, i student, co si koupí lístek na poslední chvíli.

Připomněl jsem komerční soukromé divadlo, protože i to jste si vyzkoušela, a dokonce v obdobném složení ve Fantastice při inscenaci 8 žen. Zajímavá zkušenost?
Jak známo z novin, s hrou přišla Linda Rybová, která chtěla za režisérku Viktorku Čermákovou. Myslím, že Viktorčina síla jako režisérky je v tom, že za všech okolností hledá v každé hře své osobní téma. A tak znovu došlo ke spolupráci režisérky a dramatika, Karel hru upravil. Vyšla z toho trochu ironická burleskní feérie o vile plné »zbytečných« žen. Nechci tu spouštět feministickou notu, ale zkoušení bylo nakonec bezvadné a zkušenost s komerčním divadlem dobrá.

V jakém smyslu?
Například soukromé divadlo je velice flexibilní. A jistěže se soukromá divadla snaží minimalizovat náklady a otevřeně se v nich mluví, kolik co stojí. Ale v tom bych se nebála brát si z nich příklad.

Do uměleckého rizika nebulvárního titulu by mohla jít jednou či dvakrát za sezonu i ona, ne? Kupříklad cool Ravenhill ve Fantastice…
Jenomže je velký rozdíl, jestli riskujete své anebo veřejné peníze. Bude zajímavé to pozorovat. Svým způsobem je to vůči státně dotovaným domům provokace.

Proč by ale mělo město či stát sponzorovat podnikatelské riziko?
Základní problém vidím v tom, že nesoukromé divadlo musí případný svůj zisk investovat zpět, zatímco podnikatel se může rozhodnout, zda si jej ponechá a zaletí se ohřát do Austrálie, anebo jej vloží do dalšího Ravenhilla. Pro mě je především zajímavé, že mohu být současně v nejštědřeji dotovaném divadle, vyzkoušela jsem si soukromý sektor a čím dál více se pokoušíme o divadlo úplně nezávislé, respektive závislé jen na našich silách a případných grantech, které si sami seženeme. Před časem jsme si s Viktorií řekly, že bychom chtěly založit první státní ženské divadlo. Tak jsme založily nestátní Divadelní Studio Továrna. To je posun, který leccos napoví. Že při pokusu o nezávislé divadelní podnikání si má žena navléci spíše montérky než glazé rukavičky. V novém divadelním prostoru ve Starém purkrabství na Vyšehradě jste opět v režii Viktorie Čermákové hrála titulní Faidru v Enquistově antické variaci.

Ta inscenace také vznikala na koleně?
To je slabý výraz, ani se mi to nechce popisovat. Skutečně mohla vzniknout jedině s maximální mírou nasazení všech zúčastněných, včetně manuální dřiny na dekoracích, kterou ovšem tentokrát odskákali muži – herec Majer a herec Veselý. V jakých podmínkách pracuje alternativní divadlo, jsem si zažila už s Divadlem LETÍ, takže opravdu vím, o čem mluvím. Divadlo připravují za všech okolností, po nocích, s obrovským nasazením, žebrají o granty a živí se po hospodách roznášením pití. Přitom uvádějí pouze současnou dramatiku, což je věru odvaha. A navíc, nemají domovskou scénu, zkušebnu… LETÍ Prahou. Nechci je zas příliš glorifikovat, protože kdo to nechce dělat, ať to nedělá, nicméně prosadit se mezi oběma hlavními proudy je nesrovnatelně obtížnější. Takže není divu, že mezi těmi skupinami panuje napětí. Kdybych měla použít marxistickou terminologii, tak dotované scény mají v rukou výrobní prostředky, kterých se pochopitelně nechtějí jen tak vzdát a pustit si do divadla konkurenci.

Čili hegelovský princip raba a pána, kdy se rab snaží proniknout na pánovo místo. Jenomže i v tomto veskrze nespravedlivém světě umění se skutečný talent a silný tvůrčí potenciál nakonec prosadí, či snad ne?
Vážně tomu věříte? Neznáme z dějin divadla stovky případů, kdy se u vesla po dlouhá léta drželi lidé, kteří byli už dávno umělecky impotentní a vyhořelí?

Nedá mi to se nezeptat, proč to vlastně celé podnikáte? Není to třeba dáno doživotním stigmatem mládí v »alternativním« Divadle na okraji?
Pravdou je, že mám pořád ještě v sobě jakousi citlivost či zvědavost, která mi pokaždé řekne, ano, to je přece zajímavé. A to stále trvá, ačkoli při samotné realizaci už to vůbec tak zajímavé není, jen samý zmatek, zmar a šílená osobní investice. Přesto mě ona tykadla, která mi naznačují, tam se něco dozvíš, něco jiného, nového, neopouštějí. Navíc každé zkoušení, které je intenzivní, ať už v Národním, když se to dobře sejde, anebo v nezávislém projektu, připraví zvláštní zážitek. Na konci je člověk jiný, než když zkoušet začínal. Cosi se uděje, poopravíte si svůj náhled na sebe, své myšlení o světě, prostě do matrice přibude další zápis, a to je vlastně ten hlavní důvod, proč já dělám divadlo.

Zkuste být konkrétnější. Něco z poslední doby?
Naposledy mě zajímal právě Stoppardův Rock’n’roll. Přesto, že tam mám malou roli, něco jsem se při zkoušení dozvěděla. Předtím jsem dvakrát hrála v Arkádii, pokaždé jinou roli, a proto si myslím, že pod příběhy obou her není těžké vycítit Stoppardův filosofující pohled. V příběhu Plastiků jen použil manuál českých reálií, jak z konfliktu kolem party kluků, co chtějí jen hrát a režim je stejně pronásleduje, nakonec povstane celé politické hnutí, ale smysl hry je obecnější – předvádí krizi myšlení, nejvíce samozřejmě na postavě marxisty Maxe. Uvěříš v mládí nějaké myšlence, která se ti začne jako hádě kroutit a vzpírat. Lidsky je moment, kdy se Max zapře a trvá si na svém, ačkoliv už ví, že se celý život mýlil, velmi pochopitelný a skoro dojemný. Obě Stoppardovy hry nakonec podle mě končí podobně a jejich tématem je osamělost, kdy vám už nepomohou ani ty berličky dříve pevných ideologií, třeba marxismu, nebo v Arkádii, kde se rozpadá jistota mechanistického pojetí světa.

Není to třeba i tak, že čím intenzivněji člověk v mládí něčemu věří, tím více může být k stáru osamělejší i nostalgičtější?
Možná – také jsme to trochu zažili. Jako mladí lítali kolem Rubínu, bývali opilí a prali se, ale nebyli jsme osamělí. Postupně ale samota začne doléhat, ideje všechny zklamaly, čemu jsme věřili, vztahy počínaje, přes lásku, až po společenské koncepty, tím liberálním konče, nás také opouštějí, a tak co, co ještě nám zbývá. Mám ráda jeden Bělohradského výrok, kde říká: Demokracie znamená sdílet místo u ohně. Přebývat u ohně v chladném vesmíru, kde je nouze o smysl. Pro mě jsou o tomto i Stoppardovy hry. Osamělost člověka v moderním světě.

Osamělost je taková dlouhá předsíň ke smrti. Jak jste o ní přemýšlela, když odešel váš kolega a spoluučitel na DAMU Boris Rösner?
Kdo by neměl strach z bolesti a konce. To bych snad raději uplatila doktora za rychlejší průběh… Nám se to ale mluví a mudruje o umírání a smrti, když na nás zatím nesahá… Rösner se v každém rozhovoru neopomněl přihlásit ke svým učitelům, předchůdcům, mamince – herečce.

Myslíte, že svou romantickou představu o divadle dokázal předat dál, anebo že odešla spolu s ním?
Boris ovládal jedno kouzlo. Mnohokrát jsem to zažila, když jsme spolu učili. Představte si učebnu na DAMU, v půl čtvrté odpoledne, za okny vlezlý listopad, vevnitř přetopeno, všude divadelnický bordel z vajglů a poházených svršků. Boris si zapálil, začal kouřit a povídat – …ona tam jde, uvidí ho a musí se zastavit. Dokázal z té mlhy venku, cigaretového kouře, odpadků a prkýnek stvořit z ničeho NĚCO – divadelní iluzi. Studenti na něj koukali a najednou mu začali věřit a Boris je vyzval, tak pojď, zkusíme to. A holka uvěřila, že je pro tu chvíli Lady Macbeth anebo Julií. Měl prostě tento strhující dar zažíhat iluzorní lampu, protože sám onomu osvitu divadelního zázraku hluboce věřil. Kromě toho se učení skutečně poctivě věnoval a byl za to milován. Jestli jsou jeho schopnosti přenositelné, anebo zda ona zář skončila spolu s ním, to opravdu nevím.

RICHARD ERML

 

Už kdysi dávno mne zaujala, když jako Julie mlátila v Rubínu svým tehdejším manželem Láďou o praktikábly hlava nehlava a potom si sundala tričko. Snažily jsme se jako třináctileté s jednou spolužačkou do takového divadla proniknout, také hlavně kvůli Láďovi a jiným, a nějak se nám to povedlo, teda hlavně té kamarádce, která má s Láďou nádherný tři děti. Ale už tenkrát se mi zdálo nevšední a následováníhodné, že tahle herečka Divadla na okraji často něco vzpírá, umí opravit zdejší, stále ucpaný záchod a neonduluje si vlasy. Nakonec jsme z Rubínu, s Evou dohromady, vytěžily celých pět manželství, což mi připadá jako pěkný výsledek. Eva řídí auto jako slon. Když jde o umělecký zážitek, ujede například vzdálenost Praha – Bratislava za hodinu a půl. Dobře vaří a její knihy Co chutná spisovatelům, nebo Já a kachna, jsou nevšední kuchařky, které se ostýchá vydat jen proto, aby si Honza Nebeský o ní nemyslel, že je povrchní. Eva nesnáší chválu a člověku, který by chtěl o ní nějak pěkně promluvit, nejen že skáče do řeči, ale začne ho nakonec ve společnosti hrubě napadat a zesměšňovat. Také ráda pomáhá dobré věci a drží prst na tepu doby. Například celý ten puč kolem volení a vyhazování šéfů ND přitahoval Evu hlavně proto, že chtěla dosadit na to místo svého kandidáta, což je současný ředitel Zoologické zahrady, to vím naprosto jistě. (Zvrtlo se to celé, myslím, jen kvůli nějakým jeho nedořešeným vztahům s nosály.) Nedávno mě seznámila s nějakou svojí kamarádkou Petrou H., která napsala strašně sprostou knížku a teď mne společně nutí, abych to četla nahlas a natáčejí si to. Prý z toho bude báječné feministické divadlo. (Nevíte, co to je, ten feminismus? Ona mi to tají, řekla jen jako – že něco holčičího, což se mi nezdá…). Vlastně se jí dost bojim.

VIKTORIE ČERMÁKOVÁ

vloženo: 20.3.2007
(cached, 18.12.2014 21:53:17)


Rubrika: Rozhovor
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:2441



Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře


Divadelní noviny, Celetná 17, 110 00 Praha 1, ČR, divadelni.noviny@divadlo.cz
Mapa webu, stránky Divadelních novin navštívilo již lidí