Vyhledávání 





Petra Špalková: Žena musí mít hodné srdce

Rozhovor

Petra Špalková: Žena musí mít hodné srdce


České divadlo má několik nezpochybnitelných axiomů a jedním z nich je talent Petry Špalkové. Využívali jej mnozí významní režiséři a Petra oprávněně čekala, že spolu jejich práci důkladně probereme. Zklamal jsem ji. Vyptával jsem se na cosi tak přízemně banálního jako jsou televizní seriály, do jejichž soukolí také zapadla. Předpokládal jsem, že nebude uhýbavá a že mi tvůrčí zázemí fenoménu posledních let pomůže pochopit. Přesto to v jednu chvíli vypadalo, že mi celý rozhovor hodí na hlavu. Nakonec se ustrnula: nejspíš má hodné srdce.


Kolik večerů v měsíci hrajete?

V průměru zhruba dvanáct až patnáct, což je asi nejméně za posledních deset let.

Čím to?

Zvolnila jsem tempo, nenabírám si tolik práce jako dříve.

A kolik dní v měsíci točíte televizi?

Jak to vyjde – šest až osm dní.

Kolikahodinové to jsou směny?

Někdy i dvanáctky, a to je pak špatné, když jste zvyklý chodit spát v jednu a musíte vstávat v pět. A pokud si ještě večer jdete jako bonus zahrát „Čechova“, připadá vám den doslova nekonečný anebo jako dny dva. Alespoň mozek to tak začíná vnímat.

Jak si člověk zvykne na takovýto režim?

Jednoduše. Stačí, když pak máte dva dny volna, jedete na chalupu, projdete se lesem, vyčistíte si hlavu. Nevím ale, co to udělá, až teď začnu navíc zkoušet v divadle. Nicméně stejným způsobem pracuje hodně herců...

Víte, jak domorodci v Tichomoří loví žraloky? Návnadu s hákem připevní ke dnu a chycený žralok se udusí, protože k životu potřebuje plavat. Jsou herci hodně neklidní, když se nemohou hýbat a takzvaně „stojí“?

Jenom kvůli práci jako takové bych divadlo nedělala a kvůli nečinnosti určitě neumírala. I když na druhou stranu by mě asi brněly dlaně, kdybych třeba celý rok nic nového nezkoušela. A jestli myslíte televizi, tak to je čistě existenční věc, protože složenky zkrátka zaplatit musíte a seriály dneska představují asi jediný způsob důstojnější obživy. Jiná věc je ta, že prostě ráda natáčím a kdyby za mnou přišel nějaký dnešní Vláčil nebo Brdečka se scénářem a vedle nich stála nabídka točit seriál, rozhodovala bych se snadno. Jenomže Vláčilové nechodí, a tak točím seriál a připadá mi, že jsem si z té dnešní nabídky vybrala ještě nejlépe.

Proč?

Ve srovnání s jinými seriály mi Letiště připadá nejméně pokleslé a pro mě osobně je navíc podstatné, že konečně dělám se svými vrstevníky. Zatím jsem na svou generaci štěstí moc neměla...

Počkejte, vždyť jste začínala v generačním Spolku Kašpar.

V Kašparu byli ostatní o deset let starší a i potom jsem pracovala s výrazně staršími kolegy. Stejně starý režisér mě ještě nevedl, teprve seriál Letiště píší, režírují a produkují stejně staří lidé a navíc i dost herců spadá do mé věkové kategorie. Poprvé mám pocit, že máme nějaká společná témata, podobné zkušenosti, zážitky, pohled na svět. Prostě jedna generační vrstva ze silných ročníků 74 a 75.

To jste ale nemohla vědět dopředu, anebo ano?

Autora Letiště Petra Zahrádku jsem poznala jako milovníka Divadla Na zábradlí, a tak jsem věděla, že mi nejspíš nebude vnitřně vzdálený a že mohu očekávat podobný druh humoru, schopnost odstupu. Zkrátka, že asi nebude psát žádnou Červenou knihovnu plnou falešných emocí. A producent Vratislav Šlejer zase produkoval film Smradi, takže jsem to dopředu měla jištěné ze dvou stran.

Petr Zahrádka je výhradní autor?

Spíše takový supervizor, který píše náměty a má k dispozici klan scenáristů. Ti se snaží mít v každém díle jednu uzavřenou dějovou epizodu, což je myslím pro diváky lákavější, než když se tam bude po vzoru jiných seriálů točit pět šest herců, kteří si mezi sebou prohazují partnery.

Myslíte tím „Pravidelnou dávku emocí“? Ale to mi pak stejně při autorizaci vyškrtnete...

Tak to tam nedávejme. Těžko mohu začít kritizovat podnik, který tomuto mladému týmu nabídl šanci.

Měla jste představu, do jakéhože to žánru nekonečného seriálu vlastně vstupujete?

Myslím, že jsem z každého seri- álu pár dílů viděla, takže představu jsem měla dost přesnou. Dostala jsem i nějaké nabídky, ale nepřipadaly mi nijak lákavé a navíc jsem učila na pražské konzervatoři, takže bych to ani časově nezvládala.

Tušíte, pro jakou věkovou kategorii se vyrábí právě Letiště?

Myslela jsem, že děláme rozhovor do Divadelních novin a zatím jsme se k divadlu nedostali...

To je sice pravda, mě ale zajímá hledat právě s vámi paralelu mezi souborem a štábem, který také musí – stejně jako v konkurenčním prostředí mnoha divadel – uvažovat, jakou skupinu diváků se jim podaří oslovit. Jinak se pokles sledovanosti rovná slabé návštěvnosti v divadle a produkce skončí.

Za sebe doufám, že jsme oslovili právě tu naši generaci a zásluhou starších herců i generaci našich rodičů. A pokud chcete srovnávat seriálový štáb s divadlem, tak to se zase tolik neliší – pokud je divadlo souborové, i v něm jde o dlouhodobější setkávání se s lidmi, s kterými se snažíte domluvit.

Z angažmá ve stálém souboru ale můžete vystoupit...

Ze seriálu zrovna tak. Velmi brzo pochopíte, že na vás to opravdu nevisí. Vždyť se to píše za pochodu a tak s vámi může spadnout letadlo, odjedete na služební cestu a zapomenete se vrátit. Nebo vás někdo zastřelí: scenáristé se už domluví, jak se vaší postavy zbavit.

Jak byste charakterizovala svou postavu?

Otevřená, přátelská, razantní, člověk, co si za svým názorem stojí. Trochu typ vrby, které se ostatní svěřují. Na můj vkus příliš rozumbrada: hned má po ruce moudra a rady, co by měl dotyčný udělat. Kolegové se mi smějí, že stále hraju ty chytrý „modrý punčochy“.

Můžete jí vypomáhat, máte třeba prostor pro improvizaci?

Improvizace je docela dost, zvláště když je na scéně Bob Klepl anebo Zuzana Norisová, pak se snadno strhnou komické situace, protože i ostatní baví vést příběh po humornější lince. S Davidem Matáskem jsme sehraní z divadla, takže se improvizaci také nebráníme. Vzniklo to už od prvních dílů, které Petr Zahrádka sám režíroval. My jsme tu a tam nesměle nabízeli nějaké vtípky a on trochu kroutil hlavou, pak ale přišel ze střižny s tím, že se jim všichni smáli, takže je nevystříhal.

Vyptávám se podrobněji proto, že mě zajímá, jak herečka se zkušeností s postavami Čechova, Shakespeara anebo Schillera přistupuje k postavě, kterou jste právě popsala.

Tímto způsobem o své postavě moc nepřemýšlím. V podstatě se jen snažím být maximálně uvolněná. Naučím se text, hlídám si reakce kolegů, abych mohla být pohotová a přirozená, o nic jiného ani nejde. Jinou práci mají kolegové, kteří jako třeba Bob Klepl nebo Zuzana Norisová, hrají stylizovanější postavy, které jim jsou osobnostně vzdálenější. My ostatní spíše hrajeme figury, vycházející z našeho typu, které s námi splývají hodně „natěsno“. K takové figuře máte pochopitelně jiný vztah než k dramatické postavě na divadle, kterou musíte na zkouškách vytvářet z detailů gest, pohledů, temporytmu její řeči. A čím déle zkoušíte, máte větší možnosti docházet ke stále přesnějšímu výrazu, zaostřovat a vybrušovat obraz, jaký jej chcete mít. Jde mnohem více o dialog s existující dramatickou postavou, která vám může být osobnostně i velmi vzdálená.

V seriálu jistěže netrpíte pocitem, že vytváříte postavu, tam především záleží na vaší přirozenosti a řekněme i smyslu pro humor. Jaký mezi herci převládá vztah k současnému seriálovému boomu?

Spíše humorný nadhled typu – musíme tam všichni, anebo snad vznikají kasty těch, co točí, a těch ostatních? Pohledy, z nichž bych četla, ten točí a tenhle ne, necítím. Většina herců by spíš takovou práci chtěla, než že by se jí posmívali. Existují i herci, kteří seriály odmítají a trvají si na tom. Jmenovat je samozřejmě nemůžeme, ale jsou to většinou chlapi s již vyhraněnějším pohledem na svou profesi...

Neumím si představit například Borise Rösnera...

Já také ne, ale takových bude jistě víc, na druhou stranu jde o herce, kteří – jednoduše řečeno – mají už své byty koupené. Na rozdíl od jiných, kteří nemají kde bydlet a navíc třeba čekají rodinu. Pak si ještě mohou dovolit odmítat ti, co pravidelně točí filmy, což je ale dost úzká skupina. My ostatní, co netočíme sedm filmů do roka, ale třeba jeden film za sedm let, si musíme vydělávat v seriálech.

Lze porovnat atmosféru ve štábu s divadelní zkouškou?

Hlavní rozdíl je v tom, že v divadle máte pocit, že většinu prostoru zabírají herci – pokud nepřipravujete komedii o třech lidech – proti nimž je inscenační tým maličkatý. Kdežto při natáčení bývá štáb obrovský a herci představují jenom jednu z mnoha složek. Takže se atmosféra odvíjí od toho, jací lidé stojí za kamerou anebo jací jsou v maskérně, ti jsou tam s vámi po celý den. Většinou to bývá přátelské prostředí, protože se všichni snaží, aby pracovali co nejlépe. Pochopitelně, jako pro herečku je pro mě jiné pracovat v jednotlivém dílu seriálu, který má ke stovce pokračování, takže se vaší postavě toho zas tak moc osudového nestane, anebo na filmovém scénáři Terezy Boučkové, který má odžitý. Atmosféra je podobná, jiná je herecká plocha.

Jak vás ovlivňovalo, že ve filmu Smradi představujete vlastně autobiografickou, žijící postavu?

Docela jsem se bránila představě, že hraju Terezu Boučkovou, protože v tom případě bych musela trvat na tom, abych měla na stole počítač, na kterém píše články do novin. Podle mého je velký rozdíl mezi matkou tří dětí, které jsou její jedinou seberealizací, a ženou intelektuálkou, která vydává knížky a k tomu se ještě stará o děti. Vnímala jsem svou postavu spíše tak, že sice vzešla z jejích osobních zkušeností, ale k autoportrétu má daleko. Proto jsem se proti námitkám, že Tereza přece není tolik hysterická, ohrazovala, že přece nehraju ji, a tak si mohu být hysterická jak chci já a režisér.

Poslední otázka k tématu seriálů. Zatímco dříve se jejich natáčení mohlo blížit divadelní zkoušce, při dnešním tempu herci nestihnou o mnoho více než jen se přirozeně tvářit. Nedegraduje to herecké řemeslo?

Na tohle se ptají opravdu všichni, evidentně vás to provokuje. Samozřejmě, že to pověsti našemu řemeslu nepřidá, minimálně vzniká dojem, že tu práci může dělatopravdu každý. Já si třeba nemyslím, že by kamera brala hercům jejich duši či osobnost, tu musí odevzdávat večer na jevišti... Řekla bych, že duši dává a bere jenom Bůh a dál už bych do toho nevrtala. Osobně si myslím, že kdyby tomu bylo jinak, nemohli bychom přežít ani jeden rozchod v lásce. Nešťastný vztah se asi každého dotkne víc, než všechny kamery dohromady.

Za posledních deset let jste prošla ty nejprestižnější pražské scény jako Činoherní klub anebo Divadlo Na zábradlí. Nebude i Národní divadlo jenom další zajímavou zkušeností, jak se tak dnes mladí herci nesentimentálně vyjadřují?

U mě to je velice vázané na kon krétní lidi, v případě Národního na Michala Dočekala. Stejně intenziv ně vnímám, jaká jde z divadla ener gie, jak o sobě dává vědět. V Národním divadle jsem cítila pří jemnou razanci a nádech k něčemu dlouhodobějšímu. Důležitý je pro mě i prostor. Dříve jsem se toulala po jevištích, kde jsem pořád slyšela: Uber, uber. Mám energie spíše víc než méně, a proto jsem ráda, že Národní snese rozmáchlé tahy štět cem, plné, jasné barvy.

Situace v Národním divadle se mění každým dnem, tak ji ani neko mentujme. Ale jak vy sama: cítíte se zde vytížená?

Dneska jsem šťastná, že jsem spíše odlehčená nežli vytížená. Zato ve mně roste chuť si zkusit něco bokem, například pohybovou komedii, nechci říkat přímo klauniá du, ale vtipné představení, kde bych si hodinu a půl zaskákala. Tak to je můj sen. Také bych si ještě ráda někdy zazpívala, zatím se mi to vyhýbá. Nevím, jestli by mě v muzi kálovém divadle ke zpěvu pustili, každopádně chodím zpívat, abych byla připravená. Ještě mě láká před stava Brookova „prázdného prosto ru“, kde vše na místě stvoří herci, něco se i rýsuje, ale o tom nechci mluvit, dokud nebudu mít v ruce vstupenky na premiéru...

Pohybová komika, zpěv, tvořit z ničeho... Když jsme spolu mluvili naposledy, chystala jste se na pre miéru Tří sester v Činoherním klubu a tenkrát vám splýval reálný svět s jevištní fantazií, tím se už asi tolik netrápíte?

Určitě mám větší odstup, proto že jsem jednoho krásného dne pochopila, že jestli chci zůstat duševně zdravá, musím prostě vypínat. Stejně vás to občas přepadne, že se s někým bavíte a najednou jste jinde a někým jiným. Ale ono vězení role jsem už naštěstí opustila. Jednak to je silně únavné a také to znesnadňuje orien taci v praktickém životě. Založením jsem snílek a herecká profese ono odtržení od reality ještě podporova la. Měla jsem s tím problémy i v osobních vztazích, protože jak chcete žít s člověkem, který je sou stavně duchem nepřítomný?

O vaší Líze Doolittlové jsem v recenzi Pygmalionu psal, že o tuhle holku se na konci opravdu bát nemusíme. To nejspíš i bylo vaším záměrem?

Přání Michala Dočekala jako režiséra znělo, aby závěrečná scéna měla vyznění: žena, která odchází do 20. století za svou emancipací. Proto i dobové kostýmy, z nichž se tahle holka vzešlá z bláta ulice nakonec také vyloupne. Pravdou ale je, že jsem si dost dlouho nebyla jista, četla jsem si hru pořád dokola a režiséra otravovala, že čemusi vnitřně nerozumím. Mátly mě napří klad scénické poznámky, že Líza tone v slzách, a tak jsem si říkala, že musí být zamilovaná anebo přinej menším na Higginsovi citově závis lá, a proto ji bolí, jak s ní zachází jako směšný polobůh. Chtěla jsem dokonce i na konci mít trochu nadě je: Dobře, ona sice teď odejde, ale tím to mezi nimi docela neskončí, anebo snad ano? Až mi jednoho dne konečně docvaklo, že pláč nemá smysl. A čím déle Lízu hraju, tím jsem v závěru vyrovnanější a chlad nokrevně vracím Higginsovi to jeho hovadné chování. Čím méně srdce ryvnosti, tím více pragmatičnosti. I pro něj se tak nakonec stane ženou, která je schopna se mu postavit a chladně argumentovat. Nakonec to vyznívá téměř jako sou boj mozků. A v tom je asi její nej větší proměna, ne že se naučí správ ně mluvit, ale vývoj od emotivního človíčka, co se při první návštěvě chová jako přecitlivělý Mauglí, až po ženu, která dovede reagovat hla vou.

Profesora Higginse původně rozezkoušel Boris Rösner, jehož pojetí se jistě muselo hodně lišit od Igora Bareše...

Boris začal mi zdravotní problé my asi deset dní před premiérou, to už jsme byli téměř v generálkovém týdnu. Jeho pojetí bylo pravda klasičtější, představoval více typ salónního lva, ale Igor coby šílený Beethoven mi přijde dobrý. Samozřejmě to byla razantní změna. Navíc si ale uvědomte, že Igor roli nazkoušel za deset dní a ještě doká zal přinést vlastní interpretaci, dosti odlišnou od konvenčního pojetí Higginse.

Myslíte, že typ potrhlého vědce může ženu vůbec přitahovat?

Albert Einstein nenosil ponožky a na každém prstu měl deset mile nek. Vztah mezi Higginsem a Lízou může vzniknout díky tomu, že on je dominantní muž, který rád pokořu je, a to kupodivu přitahuje dost žen. Submisivní ženské rády cítí jistotu a skutečnost, že je to namířené proti nim, jsou ochotny nevnímat: Ó, hleďme, to je přece muž!

Jaké vnímáte odezvy z publika, které bývá většinově dámské?

Já jsem hlavně ráda, když diváci přijdou, a jakkoliv na ně apelovat by mě ani nenapadlo. Zřejmě je to baví, když se po celou dobu smějí jako blázni...

Dobře, ale ten závěr je trochu hozenou rukavicí. Když ne apel, tak gesto určitě.

Je v něm určitá hrdost, uvolně nost, ale hlavně sebevědomí. Vědomí vlastní ceny. Původně jsme to ještě chtěli zpochybnit: při mém parádním odchodu ze scény jsem měla scházet po schodech do hle diště s otevřeným deštníkem a dole sebou v mokru švihnout na zem. V ideálním případě mi měla vyletět sukně, aby se ukázaly i spo ďáry. Prostě absolutní znemožnění. Jenomže když jsem to provedla na veřejné generálce, několik diváků vyděšeně vykřiklo a vstalo, aby mi pomohli. Bohužel jsem to nedoká zala zahrát tak, aby to působilo jako součást záměru, takže jsme si tuhle pointu museli odpustit.

Buďto odchod středem za vlast ní emancipací, anebo přijmutí urči té manželské dohody, jakou nabízí Shakespeare v závěru Zkrocení zlé ženy, kterou jste si také zahrála...

Kateřinu mi snad ani nepřipomí nejte! S jejím závěrečným monolo gem jsem se prala s takovou zlostí, že jsem celý generálkový týden pořádně nespala. Vytvořila jsem si i svou teorii: Shakespeare se zapletl s hercem, který hrál Kateřinu, ten jej ale strašně zklamal a ponížil, a tak mu Shakespeare z pomsty dopsal právě tento monolog jako trest. Odehrát jej s odstupem je sice nej snadnější cesta, jak nad ním vyzrát, ale stoupnout si a říci jej zcela vážně a s přesvědčením, byť jen pro tu chvíli... Musíte si ale uvědomit, že Kateřina týden nejedla, nespala, pak cestovala na plném slunci a nakonec si na oslavě dala víno. Obávám se, že bych na jejím místě také mluvila z cesty...

Co tedy ženám zbývá ve světě dominantních Higginsů a despotic kých Petruciů?

Zapomínáte, že takový svět už dávno neexistuje. Petrucio ještě svá děl na moři bitvy, zatímco dneska chodí mladíci s kufříky, dávají lidem cosi podepsat a do bitev chodí při nákupech v supermarketech. Možná bych jim přiznala více fyzické síly, ale určitě ne vytrvalosti. A co zbývá mně? Sedět u krbu, válet se na pláži, čekat trpělivě, až se muž vrátí z vyhrané bitvy, to bych se asi sněd la nudou. Chlapi by museli umět bojovat a my zas čekat na ně doma, jenomže to už ani jeden z nás neumí, takže co s tím? Naštěstí mám svou práci, která, jak známo, je tou nejlepší milenkou. Dneska nastupu jí razantnější ženské, asi se cosi vyrovnává... Stejně ale musí mít žena hodné srdce.

Slyším dobře? Hodné srdce, to jako už bez ironie?

Ale jistě. Musí se starat, být las kavá a schopna odpouštět. Prostě musí mít chlapy ráda. Chápu, že to dnes mají těžké, a i když si z nich dělám legraci, současně vím, jak směšná bývám já sama: Kam jdeš, kdy přijdeš? Soužití je přetěžké, stej ně nám ale nezbývá nic jiného, než na sebe nezanevřít, nevzdávat to a nakonec dospět k harmonii.

RICHARD ERML

vloženo: 9.1.2007
(cached, 28.7.2014 14:15:57)


Rubrika: Rozhovor
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:1533



Nový komentářNový komentář
  • Velmi pěkný rozhovor


  • Divadelní noviny, Celetná 17, 110 00 Praha 1, ČR, divadelni.noviny@divadlo.cz
    Mapa webu, stránky Divadelních novin navštívilo již lidí