ROZHOVOR

Klára Apolenářová

s Klárou Apolenářovou

Žiju ze dne na den


Marketa Lazarová, Hodl v Šumaři na střeše, Nevěsta v Malovaném na skle nebo Marie v Clavijovi - to jsou jen některé z velkých rolí, které si během čtyř let zahrála Klára Apolenářová na scéně Městského divadla v Mostě. Donedávna o ní mluvilo především zdejší publikum, ale díky televiznímu seriálu Místo nahoře už její tvář znají diváci po celé republice. A tím to zdaleka končit nemusí - kromě Karla Smyczka si totiž Kláry Apolenářové všiml také režisér Volker Schlöndorff, který ji obsadil do filmu Casanova.

Objevil vás Karel Smyczek přímo v mosteckém divadle, anebo jste musela projít konkurzem?
Prošla jsem dvěma koly konkurzu - v něm jsem původně začínala na roli, kterou si pak zahrála Barunka Seidlová, a ona dělala konkurz na roli, co jsem nakonec hrála já. Teprve v druhém kole nás režisér prohodil. Konkurzy moc ráda nemám, a tak chodím jen na ty, kde by mi ta práce za to opravdu stála. A Karel Smyczek pro mě byl zárukou určité kvality.
Jak to vypadá v praxi, když se herečka vydá na konkurz?

Zavolala mi agentura Aura-Pont, u které jsem zaregistrovaná. Věděla jsem prakticky jen to, že jde o velkou roli v třináctidílném seriálu, který točí Karel Smyczek. Přišla jsem do České televize a tam už stálo asi sto dívek. Všechny se učily text, soustředily se na ten svůj »výkon« před kamerou a zároveň trochu pokukovaly po sobě, jak která vypadá. Ale jinak se nedělo nic zvláštního.
Úspěch v takové konkurenci asi pozvedne herecké sebevědomí.

Určitě ano, sebevědomí to udělá moc dobře. Ale je to jen chvilková záležitost - pak už přemýšlíte, jak to budete hrát a jak natáčení skloubíte s prací v divadle atd. Čas opojení je velice krátký.
Co to pro herečku mosteckého divadla, kde hrajete jednu roli za druhou, znamenalo upsat se pro televizní seriál?

Kompletně se točil třičtvrtě roku, protože jsou v něm všechna roční období - začínalo se v zimě a končilo na podzim. A i když máte jen pětatřicet natáčecích dnů, tak vám stejně rozhodí program během celého roku. Nemohla jsem kvůli seriálu ve dvou komediích v divadle hrát, což byla největší komplikace pro uměleckého šéfa Vlastimila Nováka, který musel s obsazením různě šachovat, aby mně mohl dát volno. Ale vždycky mi zatím vyšel ochotně vstříc. A radost z toho má hlavně propagace v divadle - prý se jim lépe prodávají lístky.
Nebála jste se toho, že vás seriál Místo nahoře dostane do herecké škatulky »blonďatá mrcha«?

O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Pro mě to byla prostě role jako každá jiná. Začala jsem nad tím přemýšlet až teď, když se seriál vysílá a lidé se mě ptají, proč hraju zápornou roli. V divadle jsem se nikdy s něčím podobným nesetkala - tam nikomu jako blonďatá mrcha nepřijdu zvláštní. Mně to přijde normální i v televizi, ale divákům asi ne. Televize je tak silné médium, že herce vnímají jinak. Třeba Josefa Vinkláře, který hrál doktora Cvacha v Nemocnici na kraji města tak skvěle, až o něm hodně lidí potom říkalo, že takový je. Ale to je hloupost, spojovat si charakter herce s charakterem jeho postav. K naší profesi patří, že bychom měli umět zahrát všechno.
Karel Smyczek není jediný filmový režisér, kterého jste zaujala. Loni si vás vybral do svého filmu Casanova dokonce Volker Schlöndorff. K němu jste se také musela probojovat přes konkurz?

Pomohlo mi účinkování v Místě nahoře. Produkční seriálu pracovala také pro Volkera Schlöndorffa, upozornila ho na mě a ukázala mu moje fotky. Já už jsem k němu šla jen na osobní pohovor. Po něm mi řekl, že si sice na tu roli původně představoval trošku starší herečku, ale že bere mě.
Hrála jsem Lucrezii, jednu z milenek Casanovy, která je provdaná za starého bohatého právníka, se kterým není moc šťastná. A Casanova ji okouzlí na první pohled, když jednou skočí k ní a manželovi do kočáru. Hrála se mi docela dobře - zdaleka to není žádná blonďatá mrcha. Je sice naivní, ale ne hloupá, a má v sobě i humor.
Jak se vám pracovalo s tak věhlasným režisérem? Herečka z regionálního divadla, první velká filmová role - neměla jste větší trému než obvykle?

Neřešila jsem to - možná proto, že jsem měla za sebou natáčení Místa nahoře. Tam jsem se naučila pohybovat před kamerou po delší dobu, a tak jsem nijak zvláštní trému neměla. Pro mě bylo nejvíc obtížné hrát v němčině, protože to není jazyk, kterým bych vládla. A pokud nedokážete v cizí řeči myslet, tak vám to hraní přeci jenom komplikuje. Schlöndorff se naštěstí choval velmi srdečně. Některým hercům vyhovuje, když na ně režisér řve a na place je dusno - potřebují to k tomu, aby se vybičovali k dobrým výkonům. Ale já mám ráda klid a svobodu.
Trošku jako »hvězda« se choval jen Robert Hunger-Bühler, který hrál Casanovu. Jednou se dokonce začal hádat s režisérem ve chvíli, kdy jsme točili postelovou scénu a leželi polonazí před kamerou. Kolem stál štáb, všem bylo trapně a já jim nerozuměla ani slovo a nevěděla jsem, jestli se nemám zvednout a odejít.
Před časem jste si také zahrála společně s Karlem Rodenem v krátkém filmu režiséra Miloše Kohouta Sen, jenž vychází z Weissovy knížky Dům o 1000 patrech. Po něm měl následovat celovečerní snímek. Bude se točit, sehnaly se peníze?

Jak to pokračuje, nevím, s Milošem Kohoutem už jsem dlouho nemluvila. S mojí rolí ve Snu je to docela zábavné - všude se sice uvádí, že tam hraju, ale skoro nejsem ani poznat a málem ani vidět. V podstatě jsem dělala kaskadérskou práci, zpomaleně jsem běhala a padala ze schodů.
To je pro vás běžné, že po vás režiséři chtějí podobné riskantní a fyzicky náročné kousky?

Běžné ne, ale nikdy jsem s tím neměla problémy. Pohybově i fyzicky jsem na tom byla vždycky dobře. Nejvíc se mi to hodí v muzikálech, kde hodně tancuji.
Máte nějaký práh nebezpečí, kde byste režisérovi řekla - pardon, nejsem kaskadér?

Kdyby po mně chtěli, abych skákala bunjee jumping. Do toho bych nešla určitě. Mám docela strach z výšek, i když jsem závodila ve skocích do vody.
To jde dohromady - skákat do vody a bát se výšek?!

Nemám z nich vyloženě hrůzu, ale musela jsem s tím hodně bojovat, i když mně voda dává pocit určité jistoty. Skákala jsem většinou z třímetrového prkna, ale při skocích ze sedm a půl metru vysokého můstku už jsem měla hrozný strach. A v podstatě jsem kvůli tomu skončila - měla jsem problém s jeho překonáváním.
Začalo to, když jsme byly se sestrou malé a tatínek nás nutil skákat ze skal, abychom mu dokazovaly, jak jsme statečné. A já skákala kvůli mladší sestře, protože ona se skákat nebála. A já pak musela skočit taky - ale že by mně to dělalo dobře, to ne. Jenže jsem věděla, že bych jinak musela od tatínka poslouchat, že jsem srab. A tak jsem skočila, abych měla od něj pokoj.
A jak jste se od nemilovaných skoků dostala k milovanému divadlu?

Z naší rodiny měl největší vztah k divadlu dědeček, který se kamarádil dokonce s Hugo Haasem. A chtěl zpívat operu, ale nakonec z něj byl doktor. Nevím, proč se tak rozhodl, snad se bál, že by se divadlem neuživil.
Já ale nechodila do žádného dramatického kroužku a o divadlo jsem se nikdy nezajímala. Až mě v šestnácti letech kamarádka zatáhla do Městského divadla. Představení se mi líbilo a okouzlila mě i divadelní atmosféra. Navíc jsem zjistila, že tam můj bratr dělá kulisáka - do té doby jsem to vůbec nevěděla. Díky němu jsem pak mohla do divadla chodit zadarmo. Někdy jsem zdrhla za školu, abych mohla jít i na dopolední představení - některá jsem viděla patnáctkrát. A Monika Kobrová mě potom připravila na přijímačky, vzali mě na DAMU a tím to všechno začalo.
A co vás na divadle tak fascinovalo a přitahovalo? Měla jste o divadelním světě iluze, nebo jste věděla, co vás v herecké profesi čeká?

Znala jsem sice divadlo z té druhé stránky, ale nevěděla jsem o něm vlastně nic špatného. Herci přede mnou nemluvili o svých problémech, po představení se hrálo na kytaru, zpívaly se písničky. Fascinoval mě jejich život a o té práci jako takové jsem ani moc nepřemýšlela.
Ale když jsem se začala připravovat na přijímačky, tak jsem zjistila, že mě hraní hrozně baví. Bavilo mě pracovat na textu, prozkoumávat si divadelní hry, hledat v nich něco jiného, než si přečtete na první dobrou. A přitahovala mě i ta atmosféra kolem divadla, kde žil soubor tak hezky spolu. Realitu a stinné stránky jsem si začala uvědomovat v podstatě až na DAMU.
Bylo to hodně velké rozčarování?

Zažila jsem dvě těžká období. První přišlo hned na začátku školy. Tím, že jsem nechodila do žádného »dramaťáku«, jsem nebyla zvyklá hrát před diváky. A musela překonávat hodně velkou trému. Navíc jsem zjistila, že v našem ročníku je hodně dobrých herců. A uvědomila jsem si, že ta konkurence bude ještě větší, protože divadelních škol je víc.
A druhý náraz přišel, když jsem dodělala školu a neměla jsem práci. Věděla jsem, že bez divadla nemůžu být, a padl na mě velký smutek. Je to sice fráze, ale cítila jsem, že to tak je. Když se s divadlem sžijete, tak už se vám od něj nechce. Představa, že možná nebudu moct dělat práci, kterou mám tolik ráda, byla pro mě hodně nepříjemná.
Jsou herci, kteří nic podobného neřeší - vrhnou se na dabing a jsou takříkajíc za vodou.

To je pravda, ale asi jim nikdy divadlo nemohlo přirůst vyloženě k srdci. Je to otázka, z jakého úhlu hereckou profesi berete. Já jsem ji vždycky brala jako svého koníčka, kterým se můžu živit. A u nás v ročníku jsme všichni chtěli divadlo dělat.
Ve vašem ročníku byli například Lenka Krobotová nebo Marek Taclík. A Sergej Fedotov s vámi nazkoušel Bulgakovovu hru Zojčin byt.

Zojčin byt pro mě byla docela nepříjemná zkušenost. Fedotov je režisér, se kterým bych se jako herečka už znovu potkat nechtěla. Pracoval s námi přesně tím způsobem, který je pro mě nepřijatelný. Už jsem mluvila o tom, že nesnáším, když na mě někdo křičí a ztrapňuje mě a má pocit, že mě tím vybičuje k větším výkonům. Většinou z toho mám jen žaludeční vředy a za to mi to divadlo nestojí. Divadlo mám ráda, ale zničit si kvůli němu zdraví nehodlám. Kdybych se dozvěděla, že má Fedotov režírovat v Mostě, tak poprosím uměleckého šéfa, ať mě k němu neobsazuje.
Pro herce je podobný způsob práce nepříjemný, ale nepřesvědčí vás ani, když přináší výsledky? Třeba Zojčin byt - to byla docela dobrá i poměrně slavná inscenace?

Abych pravdu řekla, já jsem z herců, kteří mají na divadle raději zkoušení než hraní samotné. Mám ráda proces, kdy inscenace vzniká. Hraní je samozřejmě bezvadné, přijdou diváci a pokaždé je to představení jiné... Ale já v podstatě žiji ze zkoušení a objevování výsledku. I když je ten výsledek dobrý, tak mi nestojí za zničené zdraví. Aby mě pak někdo plácal po rameni a říkal, že to bylo fajn, a psaly se dobré kritiky, to je mi docela fuk. Většinou si totiž ten pocit, který získám ze zkoušení, v sobě nesu dál i během repríz. Takže například Zojčin byt jsem nerada hrála, protože jsem v sobě pořád cítila tu nepříjemnou atmosféru zkoušek.
Po škole jste chtěla hrát divadlo, ale žádné vás nejdřív nechtělo. Jak jste se dostala do Mostu?

Když jsem končila školu, tak jsem točila televizní inscenaci Nenávist a zkoušela s Michalem Langem první profesionální roli pro Letní shakespearovské slavnosti - Célii v Jak se vám líbí. A měla jsem pocit, že mám práce dost a že se něco objeví. Takže jsem jen napsala do pár divadel, z kterých se mi nikdo neozval. Dost jsem to podcenila, ale já nejsem ten typ, který by se uměl nabízet.
Byla jsem půl roku bez práce a potkala jsem Hanku Seidlovou, která zrovna odcházela z Mostu na Palmovku. Říkala, že mě viděla v Célii, a nabídla mi, že se za mě v Mostě přimluví. Umělecký šéf Vlastimil Novák se podíval na videokazety mojí práce a v únoru už jsem začala zkoušet v první inscenaci.
A neváhala jste, zda jít právě do Mostu? Většina lidí si nejspíš vybaví zbořené staré město, paneláky, nezaměstnané.

Pro mě to byla vyhlídka, že můžu konečně dělat divadlo! Měla jsem hroznou radost. U pohovoru jsem si ještě samotné město neuvědomovala - až když jsem přijela v zimě zkoušet. Stála jsem na nádraží, viděla ty holé stromy a říkala si, co já tady budu dělat?! Byl to docela depresivní pohled. Ale nakonec jsem si v Mostě docela zvykla. I když to není asi město, kde bych chtěla žít věčně.
A co může mladá herečka v městě, jako je Most, kromě divadla dělat?

No, nic moc. Ale volného času je v oblastním divadle hodně málo - loni jsme měli dvanáct premiér za rok. A letos mám za sebou už pět premiér. Takže se v divadle skoro nezastavíte. Většinou máme v pátek premiéru a v pondělí nebo v úterý jdeme na první čtenou. Přes víkend si vydechnete a na deprese není čas. Doznívá ve vás premiéra a už přemýšlíte o tom, co budete zkoušet dál.
Ale pokud se chcete v Mostě zabývat něčím mimo divadlo, tak to moc nejde. Když jsem chtěla chodit na italštinu, tak jsem nenašla profesorku, která by mi mohla vycházet vstříc s časem. Chtěla jsem se učit zpívat, a to by zase šlo jenom v Teplicích. Jinak si můžete jít zaplavat nebo do posilovny - ale to už můžete skoro v každém městě. Naštěstí bydlím kousek od lesa. Zní to hodně zvláštně, ale v Mostě je opravdu les! Chodím tam skoro každý den na procházku se psem, a tak si alespoň trošku vyvětrám hlavu.
O herečkách a jejich psech by se dala napsat samostatná studie. Jakého psa máte vy?

Drsnosrstého trpasličího jezevčíka - takové vousaté miminko. Já jsem vždycky toužila mít psa, ale rodiče mi ho nechtěli dovolit. A tak jsem si ho dovolila v dospělém životě. S prvním psem, to byl labrador, jsem se »rozvedla« - toho jsme měli s Honzou Apolenářem. Ale tenhle už je jenom můj.
Hodně lidí zajímá, v jakém příbuzenském poměru s hercem Janem Apolenářem jste, ale málokdo ví, že jste byli manželé.

Většinou si myslí, že je to můj bratr.
Byl i on součástí vašeho okouzlení divadlem?

Byl, i když jsem nechtěla jít k divadlu kvůli němu. Ale atmosféra okouzlení divadlem se mi hodně propojila s láskou.
Proč jste se vlastně nevrátila ke svému dívčímu jménu?

Přemýšlela jsem o tom - jenže Zuzana Dřízhalová se tehdy jmenovala Zuzana Hanáková, a tak bychom byly dvě Hanákové v ročníku. A hlavně - nesnáším úřady. Představa, že bych je musela objíždět, byla strašná. Apolenářová je navíc hezké jméno, a tak jsem si ho nechala.
Které z inscenací v Mostě jsou divácky nejúspěšnější?

V Mostě chodí lidé nejvíc na muzikály. Divotvorný hrnec měl padesát repríz, Šakalí léta měla premiéru 30. ledna a už teď se blíží ke dvacítce. Šumař na střeše byl taky hodně úspěšný.
A co jste zažila za největší divácký propadák?

Asi Konec masopustu. V Mostě je to těžké - přeci jenom v Praze jsou lidé divadlem hodně vychovaní, zatímco v Mostě inklinuje publikum víc k bulváru.
Nepadne na vás někdy pocit marnosti z toho, když hrajete v dobré činoherní inscenaci, která mostecké diváky moc nezajímá?

To víte, že vás netěší, když zkoušíte dva měsíce komedii a pak na ni lidé nechodí. Nejvíc mě to asi mrzelo s Clavijem, kterého režíroval nebožtík Pecháček. Bylo to milované představení nás všech a udělali jsme jen sedm repríz.
Které z rolí jsou pro vás ty nejzásadnější?

Marie v Clavijovi, to byla jedna z mých prvních. Madeleine v Terase, kterou režíroval Petr Svojtka, a pak Marketa Lazarová se Zbyňkem Srbou. A určitě ještě inscenace Spalte moje listy. Bylo to monodrama sestavené z milostných dopisů Boženy Němcové, s písničkami a živou kapelou. Pětapadesát minut představení jsem táhla sama.
Zajímavé je, že ve vašem výběru není žádná muzikálová role.

Muzikály mám ráda pro zpestření jednou za rok. Baví mě zpívání i tancování, ale schází mi v nich větší prostor pro hereckou práci. Vyjma samozřejmě Šumaře na střeše, to je samozřejmě exkluzivní titul. Ale třeba Šakalí léta - Bejbina je pěkná role, ale nemůžete v ní toho herecky moc předvést. K muzikálům mám kladný vztah, ale přece jenom jsem se jednou rozhodla pro činohru.
Nezkoušela jste ani konkurzy do velkých muzikálových produkcí, jako jsou Evita nebo Dracula?

V Draculovi jsem hrála v company, to jsem byla ještě v prváku na DAMU. Měli jsme sedm stovek za představení, což bylo docela dobré kapesné. Ale velké muzikálové produkce mě moc nelákají. Nedávno jsem vzala v Praze roli Hanky ve Starcích na chmelu, jejichž téma mi připadá přeci jen duchaplnější než u Draculy. Kromě toho tam mám i co hrát a navíc jde o první český muzikál s výbornou muzikou, která nestárne. Jenže »Starci« jsou zatím uložení u ledu, možná se budou znovu hrát od září.
Nikdy neříkej nikdy. Co třeba konkurz na velký, klasický muzikál, který dává i hereckou příležitost?

Do toho bych šla, kdybych měla čas, a musela bych si být jistá, že na tu roli mám. Miluji třeba West Side Story, ale asi bych se v ní potýkala se zpěvem. Mám mezzosoprán až alt a takových rolí se píše málo, nebo jsou spíš pro starší herečky. I v Šumaři jsem s Hodl docela bojovala, protože je napsaná na soprán, takže se mi nezpívala zrovna snadno. A myslím si, že bych v té konkurenci asi neobstála - Marii bych nezazpívala. Měla bych třeba na Anitu, ale pro ni se zase nehodím. Musím být soudná v tom, na co mám a na co ne. A světové muzikály jsou hodně těžké.
Kromě herců z Mošova Městské- ho divadla, kteří jsou k tomu tvrdě vychováváni, na špičkové muzikály Češi moc nemají. Nebo se role obsazují zpěváky, kteří je sice uzpívají, ale neuhrajou. A to už ztrácí ten pravý americký duch muzikálu, kde účinkující zvládnou skvěle všechno. Třeba to, co dokážou v Chorus Line, je neuvěřitelné. Nesaháme jim ani po kotníky. A nerada bych dělala něco na půl jen proto, že se mi to líbí.
Které divadlo, kromě vašeho mosteckého, je vám nejbližší?

Jednoznačně Dejvické divadlo. Není to jen kvůli tomu, že tam hraje Lenka Krobotová; i když díky ní se tam dostanu na představení. Dejvice jsou v dnešní době absolutně výjimečné divadlo. A nejen repertoárem, ale hlavně tím, jak soubor funguje neuvěřitelně dohromady. A vidět je hrát spolu je úžasné. Že je Ivan Trojan vynikající herec, to každý ví, ale v Dejvickém divadle hrajou všichni tak úžasně spolu a na sebe, je vidět, že se mají rádi. Ale je to určitě dáno i osobností režiséra Mirka Krobota.
A které hry vás nejvíc přitahují?

Mám ráda ruskou klasiku - hlavně Dostojevského a Čechova. A vůbec mám ráda klasiku - Shakespeara, americké dramatiky - Williamse, Millera a Edwarda Albeeho, toho zbožňuji. Ale současná dramatika mě třeba kromě Carriérovy Terasy moc neoslovuje.
Vlna cool dramatiky vám tedy nic neříká?

Moje hranice jsou někde u Schwaba v Lidumoru, v němž hraji už tři roky s Pražským komorním divadlem. To je pro mě příjemné zpestření, ale hrát tuhle dramatiku každý den? Asi by mi z toho nebylo moc dobře. Dušan Pařízek dokáže herce nadchnout pro věc a přesvědčil mě, že to má smysl. Lidumor je pro mě výlet někam jinam - podobnou dramatiku nemám v Mostě nárok si zahrát.
Představte si, že by Fedotov režíroval v Mostě Tři sestry a nabídl vám jednu z hlavních rolí. Nestála by vám taková role i za ty nervy s ním během zkoušek?

Asi ne. Já nehodnotím práci podle velikosti role. Mě baví i ta malá, když režisér dokáže text vyložit a dokáže se mnou pracovat. A velká role, se kterou se trápím, mi za to nestojí. Ale zjistila jsem, že jsem jedna z mála hereček, které uvažují podobně. Herci jsou takoví, že hodnotí hru podle toho, jakou v ní mají roli. Já se podívám nejdřív na jméno režiséra, potom na autora a až pak mě zajímá, co tam hraju. Samozřejmě je milé, když mám hlavní roli - tak skromná zase nejsem, aby mi velké role nic neříkaly. Ale nemusím je mít za každou cenu.
Co vám divadlo nejvíc dalo a vzalo?

Dává mi do života emocionální zklidnění, možnost emoce ventilovat na jevišti a také seberealizaci. A co mi vzalo? Mám pocit, že mi nic zásadního zatím nevzalo. I když. Možná iluze o lidech. Herci jsou mnohem otevřenější než ostatní lidé a po čase jsem zjistila, že je na světě těch opravdu slušných lidí mnohem méně, než jsem si myslela. Dřív jsem byla přesvědčená, že si u divadla všichni přejí navzájem jenom to dobré a že všem jde jen o to, aby ta inscenace byla co nejlepší. Jenže ono to tak bohužel není.
Co vás čeká nyní? Plánujete dopředu, nebo čekáte, co vám život přinese?

Dřív se mi stávalo, že jsem něco plánovala, upnula se k tomu a ono to pak nevyšlo. A tak žiju ze dne na den. Když dostanu nějakou nabídku, tak se o ní rozhoduji až v tom úplně nejzazším možném termínu. Teď vím, že zkouším v divadle, ale jinak netuším, co budu dělat příští týden.
ZDENĚK A. TICHÝ


Klára Apolenářová
(narozena 21. 9. 1976, Brno)

Studia - DAMU Praha, obor činoherní herectví - abs. 2002

Role
(výběr)
Divadlo
na Vinohradech Praha
F. M. Dostojevskij, Z. Kaloč: Bratři Karamazovi (r. Z. Kaloč, prem. 7. 2. 1997) - Feňa
Agentura
SCHOK Praha / Nádvoří Starého purkrabství
W. Shakespeare: Jak se vám líbí (r. M. Lang, prem. 7. 7. 1999) - Célie
Městské
divadlo Most (v angažmá od 1. 3. 2000)
P. de Marivaux: Každý sám za sebe (r. V. Vencl, prem. 31. 3. 2000) - Coletta
K. Gärtnerová, E. Bryll: Malováno na skle (r. J. Klár, prem. 26. 5. 2000) - Nevěsta
J. W. Goethe: Clavijo (r. P. Pecháček, prem. 13. 10. 2000) - Marie
B. Lane, E. Y. Harburg, F. Saidy, J. Voskovec, J. Werich: Divotvorný hrnec (r. R. Štolpa, prem. 30. 3. 2001) - Zuzana
J. Šlitr, J. Suchý: Což takhle dát si Semafor? (r. J. Dostál, prem. 14. 9. 2001)
J.-C. Carriére: Terasa (r. P.Svojtka ml., r. 5. 10. 2001) - Madeleine
MoliŹre: Lékařem proti své vůli (r. V. Vencl, prem. 8. 3. 2002) - Lucinda
J. Bock, J. Stein, S. Harnick: Šumař na střeše (r. R. Balaš, prem. 11.10.2002) - Hodl
C. Goldoni, V. Strnisko: Goldoniáda (r. M. Schejbal, prem. 14. 2. 2003) - Rosaura
L. Holberg, J. Pleskot: Jeppe z Vršku (r. J. Šprincl, prem. 11. 4. 2003) - Bětka
K. Čapek, V. Novák: Kočičí a detektivní pohádka (r. V. Novák, prem. 24. 5. 2003) - Kočka Jůra
V. Vančura, F. Pavlíček, F. Vláčil, V. Novák: Marketa Lazarová (r. Z. Srba, prem. 19. 9. 2003) - Marketa
I. Valvino, A. Pugliese: Baron ve větvích (r. J. Glaser, prem. 21. 11. 2003) - Viola, Uršula
I. Hlas, P. Šabach, P. Jarchovský, J. Hřebejk, R. Balaš, : Šakalí léta (r. R. Balaš, prem. 31. 1. 2004) - Bejbina
Pražské
komorní divadlo
W. Schwab: Lidumor aneb Má játra beze smyslu (r. D. D. Pařízek, obn. prem. 15. 10. 2000) - Desirée