Kabaretní revue Loď živých aneb Jsme všichni na jedné lodi na jevišti kabaretu       Červené eso

Josef Herman
Od Osvobozeného divadla

k Červenému esu

II.



Nová možnost pro Hašu

V té době se na rohu Václavského náměstí a dnešní Opletalovy ulice objevilo staveniště nového paláce Četky, ve kterém měl být v přízemí velký sál. Jakmile se to dozvěděl Josef Haša, začal spřádat plány, jak a k čemu tento sál získat. Vstoupil se stavebníkem hned v jednání a skutečně docílil uzavření nájemní smlouvy. Ale co s prostorem, ve kterém bylo stolové zařízení a kuchyň, který tedy mohl být velkým restauračním podnikem i tanečním sálem? Haša se rozhodl vytvořit v přízemí paláce kabaret velkého stylu.
Prvním úkolem bylo sjednat kvalitní spolupracovníky, ale ani to Hašovi velkou práci nedalo. Vždyť s Jindřichem Honzlem se z Brna do Prahy s nepořízenou vrátil také E. F. Burian a dal se snadno získat pro nový kabaret uprostřed Prahy. Dát dohromady soubor pak Hašovi nemohlo dát vůbec žádnou práci. Stačilo zajít do kavárny ROKOKO na Václavském náměstí, ve které od rána do večera vysedávali u karetních stolků, šachů nebo kulečníkových pláten mnozí herci, kteří právě neměli do čeho píchnout. Ano, kavárna ROKOKO byla neoficiální burzou práce, kde se hned sjednávaly smlouvy. Sotvaže tam zašel Haša, padla mu do očí dvě »esa« jako stvořená pro nový kabaret - totiž dva komici z milosti boží, Ferenc Futurista a Jára Kohout, oba známí a oblíbení u nejširších vrstev návštěvnické obce. Oba »byli k mání« a ochotni dát se Hašou pro nový kabaret angažovat. K nim pak Haša snadno získal další: herce a osvědčeného již kabaretiéra Josefa Grusse, E. F. Burian si přivedl věrného člena svého souboru Václava Vaňátka, angažován jako režisér byl dr. Bedřich Rádl, který měl v té době již po promoci jako doktor práv, která jako jediný dostudoval, zatímco ze studia zběhli Vnouček, Nedbal, Voskovec a další z Osvobozených. Ženský prvek v souboru zastávaly Ella Šárková a další efektní filmová herečka Jarmila Lhotová. E. F. Burian dal dohromady orchestr, v jehož čele sám stál jako skladatel, aranžér a »jazz singer«, angažován byl i černošský jazzový zpěvák A. O. Nier, který také hrál na saxofon a klarinet. V orchestru hrál i pianista a jeden z prvních jazzových aranžérů Sláva Emanuel Nováček. Posláním orchestru nemělo být pouhé vyhrávání šlágrů, ale tvůrčí práce, která směřovala k jazzu světové úrovně a chtěla pozdvihnout i úroveň české jazzové tvorby. Patronem orchestru byl teoretik Emanuel Uggé, který byl v kabaretu přítomen večer co večer. Za vedoucího výtvarníka Haša angažoval architekta Antonína Heythuma, jako výtvarnice docházela také studentka Nelly Arn- steinová.
S tímto souborem se tedy Haša nastěhoval do nedostavěného ještě sálu, kde byla jediná minimální šatna pro všechny herce a jen trochu prostoru pro muzikanty. Zatímco řemeslníci všeho druhu připravovali vše k zahájení provozu, pojmenoval Haša nový kabaret ČERVENÉ ESO, aby alespoň názvem trumfnul někdejší umělecký kabaret Červená sedma, v jehož stopách chtěl jít. Haša nechal volnou ruku komikům, ať si předvedou čísla, která si sami zvolí, a stejně tak kabaretiéru Razovovi, který byl určen za konferenciéra. Autorem, který měl všechno stmelit, měl se stát redaktor a spisovatel Karel Melíšek. Po všech zmatcích bylo možno v říjnu 1932 s kabaretem začít. Po Praze byly rozhozeny letáky, že od 5. října 1932 je otevřen RESTAURANT - KABARET - DANCING ČERVENÉ ESO, kde dostanete polední menu o třech chodech za Kč 8,50, při čajích o páté se počítá za konzumaci Kč 9,-: Dnes a denně o 8 hod. večer program s Ferencem, Kohoutem, Grussem, Lhotovou, Šárkovou, Razovem aj., Dnes a denně od 11 hodin do 3 hodin dancing, kompletní 11 členný orchestr E. F. Buriana.

Neseme

Aby se při karbanické terminologii zůstalo, jmenoval se zahajovací pořad sebejistě NESEME. Ale k tomu, aby tuto hru Haša vyhrál, mu chyběly pádnější trumfy. E. F. Burian, Ferenc, Kohout, to sice byla esa, ale celovečerní pořad utáhnout nemohla. Jejich číslům chyběla svěžest a genialita Voskovce a Wericha, jejich vtip byl většinou otřelý a satiričnost omšelá a už mnohokrát předtím opakovaná. Obecenstvo se sice trochu zasmálo při kouzelnickém výstupu Járy Kohouta a při Ferencově telefonickém rozhovoru se Švejkem, ale už méně diváky zaujala Balada o ženě censorově v podání Elišky Šárkové. Zcela hluše dopadla Melíškova scéna Historie odzbrojuje a nezaujalo nic z dalšího repertoáru. U pokladny v pasáži se diváci neprali o vstupenky, ale sál býval jakž takž zpola zaplněn diváky, kteří přišli hlavně kvůli večeři nebo na parket si zatančit. Na skutečné úrovni také byla jen hudební čísla Burianova jazzového orchestru, třeba St. Louiské Blues v přednesu černocha A. O. Niera, nebo písně zpívané samotným Burianem tím drsným stylem, který jsme po létech poznali z podání Armstronga.
V malé herecké šatně, ve které byl namačkán celý ansámbl, nebývalo obzvlášť veselo a nálada ještě poklesla, když uplynul první výplatní termín a Josef Haša hercům i všem ostatním spolupracovníkům oznámil, že jim sjednané gáže nemůže proplatit, protože na to nemá ještě peníze. Máme prý počkat, až se v pokladně vybere víc peněz. Aby soubor utišil, oznámil Haša, že vyjednal u správy restaurace, že všichni pracovníci Červeného esa mohou denně v restauraci jíst a pít cokoli se jim zachce docela zdarma. Stačilo jen volit z jídelního a nápojového lístku a pak účtujícímu číšníku podepsat účtenku. Účinkující se této možnosti hned chopili a od té doby byly stoly v restauračním prostoru obsazeny personálem Červeného esa a obtížené vybranými jídly a lahvemi. Ať si nikdo nemyslí, že to byla nějaká rozkoš, protože brzy byly jídelní a nápojové lístky zcela vyčerpány a denně opakovaná restaurační strava, ačkoli byla kvalitní, záhy lezla všem z krku. A tak to bylo v Červeném esu po celou dobu trvání kabaretu - pokladna se nenaplnila a nikdo z účinkujících nedostal po celé měsíce ze sjednaného platu vyplacenu ani korunu. Na bezplatné stravování se ovšem chodili přiživovat i různí neúčinkující.

A la Carte

Josef Haša se pokusil o záchranu tím, že pořad Neseme vzal z programu a nechal vyrobit další pořad, který měl příznačné pojmenování A LA CARTE. Byl to podobný slepenec jako poprvé, ve stejném obsazení a provedení. Ačkoli dosáhl podstatně vlídnějšího přijetí kritikou nežli program Neseme, neprojevilo se to nijak na návštěvách kabaretu. Platícího obecenstva bylo stále málo, takže pokladna nadále trpěla úbytěmi a osazenstvu kabaretu nezbývalo opravdu nic jiného než projídat a pro-píjet své gáže »a la carte«. Večery probíhaly celkem monotónně: odehrál se program, pak spustil jazzový orchestr, který přehlušoval hluboko do noci křečovitý zpěv E. F. Buriana - hlavně jeho textová úprava St. Louis Blues, Chlupatý kaktus na slova Josefa Grusse, která zhudebnil sám Burian, a píseň Má panna je v Panama sama. Až do herecké šatny zaléhala melodie Handyho Beale Street Blues a drsný hlas Burianův, který zpíval těm několika dvojicím tisknoucím se v rytmu blues na tanečním parketu Červeného esa hluboko přes půlnoc.
Při vší té mizerii byla nálada v herecké šatně pořád dobrá a přátelská, vždy v ní bylo dost smíchu a i oba proslulí komikové Ferenc a Kohout se nepovyšovali nad své mladé kolegy. Stejně tak i obě filmové hvězdy Lhotová a Šárková.
Co ale platno. Když se finanční stav kabaretu nelepšil a z domácích autorů Haša nedokázal vydolovat atraktivnější program, rozhodl se hledat záchranu jinde. A vyslal dr. Bedřicha Rádla se svým právním zástupcem dr. Walterem Lustigem do Berlína, aby se tam poohlédli po kabaretech a pokusili se najít něco pro Červené eso. Tehdy to nebyl žádný problém - za chvíli seděli oba právníci v berlínském expresu a večer už začala jejich pouť po berlínských kabaretech. Za tři dny však nic vhodného pro Prahu nenašli, zhlédli tam pořady příliš berlínské, z nichž nejhodnotnější byl Život za našich dnů od nadaného spisovatele Ericha Kästnera. Pokusili se získat od autora provozovací práva, ale Kästnerovy požadavky byly tehdy příliš vysoké. Později práva získal E. F. Burian, který hrou zahájil činnost svého divadla D34 v Mozarteu.

Loď živých

Když všechny pokusy Haši nevedly k vytouženému cíli, ujal se iniciativy sám všestranný E. F. Burian a dal podnět Karlu Melíškovi a Járovi Kohoutovi k napsání »kabaretní revue o 30 výstupech«, která dostala název Loď živých a podtitul Jsme všichni na jedné lodi. Hru velmi dobře narežíroval sám Burian, měla úspěch u kritiky a stala se nejúspěšnějším představením Červeného esa. Hrála se neméně než osmdesátkrát v denním sledu, ale návštěvnost zůstala slabá. Běžnému návštěvníku divadla, který hledá jen a jen zábavu, pobavení a legraci, zřejmě vadil výrazně levicový charakter hry, v níž je do ostrého třídního rozporu postavena společenská smetánka, která obývá palubu lodi a její luxusní kabiny, proti dělníkům v overalech, živořícím v podpalubí. Leckomu snad bylo na závadu zřejmě parodistické použití Masarykova výroku: „Jsme všichni na jedné lodi.“ Příjmy byly stále nedostatečné a brzy muselo být i podnikateli Hašovi zřejmé, že se mu soubor, který nedostává sjednaný plat, rozeběhne jinam. Došlo k tomu nedlouho po premiéře Lodi živých, první opustil soubor Saša Razov, který výtečně hrál úlohu kapitána a dobře zpíval. Protože za něho nebylo možné získat náhradu, svěřil režisér Burian postavu Bedřichu Rádlovi. Jenže Rádl se nikdy neškolil ve zpěvu, takže ústřední píseň musel v orchestru zpívat sám Burian a Rádl to z paluby lodi doprovázel patřičnou gestikulací jako při playbackové nahrávce. Další, kdo zběhli, byla obě esa, páni velkoproducenti smíchu Ferenc Futurista a Jára Kohout. Ostatní zůstali Červenému esu věrni až do posledního představení, kterým bylo 31. ledna 1933 poslední provedení Lodi živých.
Nevyznám se v mariáši a nechci být násilně vtipný, vyslovím-li závěrem názor, že to byl Hašův »betl«, po kterém zas následovalo složité finanční vyrovnávání s majitelem budovy - herci nikdy zaplaceni nebyli!
S Josefem Hašou jsem se viděl naposledy za okupace, když jsem ho navštívil v malém krámku v uličce vedle Příkopů, kde vedl obchod gramofonovými deskami. Po osvobození se stal ředitelem Gramofonových závodů, národního podniku.
Ze vzpomínek dr. Bedřicha Rádla uložených v archivu Divadelního ústavu vybral
JOSEF HERMAN