ROZHOVOR

Lucie Žáčková

s Lucií Žáčkovou

Na prvním místě jsou u mě emoce a vášně


Na plzeňském festivalu DIVADLO v loňském roce vzbudila zaslouženou pozornost inscenace ostravských bezručovců Skleněný zvěřinec, kde vedle dívčího idolu Richarda Krajča a uznávané herečky Anny Cónové upoutala v roli Laury záhadně senzitivní černooká dívka. Na letošním Ostravaru okouzlila jako Káča v Ústech Micka Jaggera, kde si zahrála vedle svého šéfa Janusze Klimszi; přítomným kritikům a teatrologům pak »vyrazila dech« zralou kreací Nastasji Filipovny v Dostojevského Idiotovi.

Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Trochu trnitá, ale hlavně zajímavá. V deváté třídě jsem hrála na pískovišti před spolužáky agresivní etudu, v níž jsem mlátila křečkem o zem a bavila se tím, že ostatní jsou v šoku. Tam mě začalo zajímat, co se ve mně přitom děje.
Vy jste Ostravačka?

Ano. Ze základní školy jsem se přihlásila na zdejší konzervatoř.
Kdo vás učil?

Paní Gasnárková, paní Asmanová, pan Klemens, paní Logojdová. Učilo mě vlastně hodně profesorů, protože jsem byla problémová studentka, zprvu jsem taktak prolezla z jednoho ročníku do druhého, což zpětně nehodnotím jako chybu. Školu jsem opustila a pak jsem se zase vrátila. Jsem ráda, protože jsem našla svou cestu.
Takže jste vlastně přerušila studium. Co jste v tom mezidobí dělala?

Starala jsem se o svou sestru a o své bratry. Pak jsem jela pomáhat na jednu chatu do hor a dávala se tam dohromady.
Kdo vás pro »Bezruče« objevil?

To byla spíš souhra náhod. Potřebovali někoho do pohádky, roli mi nabídl pan Przebinda, hlásila jsem se na DAMU, ale pak jsme se domluvili na tom, že by se dalo zkusit i angažmá. Vyzkoušel mě a od té doby jsem tam.
Mají role, které dostáváte - a jde často o dost vyhraněné charaktery - nějak blízko k tomu, co prožíváte?

Mám štěstí, že každá z těch rolí je jiná. Potýkám se s nimi, ale vlastně zase ne tak moc. Myslím, že každý má v sobě úplně všechno, jenom něčeho víc a něčeho míň. Při hraní se to objevuje jaksi samo, moc nevěřím na to, že by herec ze sebe nějaké kusy osobnosti »vytahoval« ven. Nejde, aby si řekl, teď použiju to a teď zase něco jiného. To by byl kalkul. Já spíš bývám překvapená z toho, jak to »přijde«, co se objeví. Hlavně při hledání role. U hraní už to kalkul samozřejmě je. Někdy...
Hodně výrazná byla role Laury ve Williamsově Skleněném zvěřinci. Máte k ní nějaký vztah?

Už ano. Poprvé jsem se s ní setkala, když se to hrálo v jiném obsazení, tedy beze mě. Hru jsem předtím neznala, ale jak jsem se na ni dívala, bylo mi to velice blízké, říkala jsem si, to už jsem někdy někde zažila, tohle se mi stalo. Věděla jsem, jak bude pokračovat dialog, jak to všechno skončí. Pak mě překvapilo, když jsem dostala nabídku po Zuzaně Vojtíškové roli Laury hrát. Prala jsem se s tím hodně. Nejtěžší na tom bylo nedělat jakoby vůbec nic. Protože paní Cónová s Richardem Krajčem hráli vedle mě krásné divadlo plné vášní, chtěla jsem taky ukázat, co umím, ale jako Laura jsem musela být pasivnější. Teď už tomu požadavku rozumím a role se pro mě stala přirozenou. Pořád v ní něco hledám.
V úspěšné inscenaci Ústa Micka Jaggera hrajete Káču, která se Lauře trochu podobá, ale...

Ze začátku jsem to taky tak viděla, trošku jsem se toho i lekla. Podobnost je v tom, že obě role jsou holčičí, ani jedna není ještě žena. Každá chce ovšem něco jiného.
Ta hra je postavena mimo jiné na obdivném vztahu hrdinů k rockové muzice. Vypjatě jsou tam adorováni Rolling Stones, ale nejmladší postavy jsou odvázané ze skupiny Prodigy. Jaká hudba říká víc vám?

V tomto případě obě skupiny, protože jejich muzika se mnou »něco dělá«. U mě jsou na prvním místě emoce a vášně, Stouni i Prodigy je dokáží probudit.
Máte k některé z mužských postav tří generací (dědeček hipík, otec úředník a mladičký Bertík) v této hře větší sympatie než k jiné?

Nejmíň blízký je mi Bertík. Rozumím mu, ale nic mi to neříká. Nejbližší je mi asi postava »dědečka« Jana, tam o něco jde.
Zdá se, že rozumíte spíš starší generaci...

Nejde o to, že je Jan starší, ale že za něčím, třeba iluzorním, jde s plným nasazením. Má sám se sebou problémy, a o tom něco vím.
Sama se sebou má problémy nepochybně Nastasja Filipovna z Dostojevského Idiota, kterou jste nedávno ztvárnila ve Fedotovově inscenaci. Jak jste se jí dostávala na kobylku?

Napřed vlastně nacvičováním. Tak to u mě většinou při přístupu k roli začíná. Člověk zkouší a sám ze sebe přidává později. U mě to tak alespoň občas je. Skočila jsem do téhle role poslepu, plnila jsem Sergejovy požadavky a postupně se k osobnosti Nastasji Filipovny prokousávala. Což trvá doteď. Ale Nastasje rozumím. Myslím, že to zná leckdo, milovat někoho, ale taky někoho jiného a zároveň někdy opovrhovat sám sebou.
Sergej Fedotov je respektovaný, některým hercům jeho přístup vyhovuje, jiným však méně.

Já s ním žádné problémy nemám. Režiséra vždycky uctívám a nebouřím se proti jeho požadavkům. Nemám potřebu hádat se nebo dělat nějaké naschvály. Naopak poslouchám a jsem zvědavá, s čím kdo přijde. Ale když připomenu své emoce, taky se u mě vůči Sergejovi střídaly, nebylo to všechno jednoznačné.
Máte k tomu titulu, tedy k Dostojevského Idiotovi, blízko?

Nejsem sice rusofil, ale ta literatura mě oslovuje a po Rusku jsem vždycky zvláštním způsobem toužila. Chtěla jsem se rusky i učit a jet tam. S literaturou to je u mě tak, že čtu pořád něco jiného, i ty záliby se mění. Teď jsem například ponořena v životopise Edith Piaf. Čtu všechno, co mě zajímá.
Jak jste se srovnávala s rolí v projektu Trainspotting, kde říkáte hodně ostré
, vlastně i obscénní věci?
Požadavek režiséra Tomáše Svobody byl takový, že by inscenace měla být dětská a něžná. Myslím, že taková byla i práce na našich postavách. Vzniklo tam cosi zvláštního. Nemám velkou roli, měla jsem čas na sledování kolegů, chtěla jsem, aby se jim dařilo, a byla jsem na některé pyšná. Při tomhle zkoušení se něco zásadního zlomilo i pro můj pocit v souboru, nelze to asi nazvat euforií, ale našla jsem jakýsi vnitřní klid v tom, jak fungovat.
Cítíte se v souboru dobře?

Tohle nějak neřeším. Jsem tam teď. To je pro mě důležité. Teď je teď. Cítím se vždycky podle situace.
Takže žádné plány? Přemýšlení o dalších možnostech?

Mám právě období, kdy uvažuji, jak na místě, na němž jsem teď, se vším zamíchat. Vím, že mě asi čeká nějaká změna, ale nevím, bude-li se týkat divadla. Vždycky to cítím dopředu.
Už jste měla nabídku někam jinam?

Na hostování ano. Ta poslední byla dělat se Sergejem v ostravském Národním Sologubova Posedlého, měla jsem hrát krásnou roli, ale nevyšlo to. Mám v tom divadle nějaké nedořešené věci.
Co jiná média, rozhlas, televize, film?

Pro práci v rozhlase jsem byla oslovena právě po Idiotovi stejně jako kolega Jožka Kaluža, který hraje Myškina. Tam občas něco natáčíme, je to docela hezká práce. V televizi jsem měla jednu nabídku, ale ta nevyšla z důvodů, o nichž nechci mluvit, a před rokem a půl jsem točila s režisérem Ivo Macharáčkem povídkový televizní film Trosečníci. Teď se něco zase rýsuje.
Z čeho čerpáte sílu pro ztvárňování nesnadných rolí?

Mám ji v sobě, a když se ztratí, pokouším se ji najít. Různými způsoby, třeba v taneční meditaci. Jezdím také na »své místo« do Beskyd. Jinak mám těsně před každým představením pocit, že vůbec nevím, co a jak budu hrát, pak vyjdu na jeviště a nějak se to samo rozjede. Většinou...
Cestujete?

Nikdy jsem nebyla za hranicemi. Jenom jednou se Skleněným zvěřincem v Polsku. My jsme jako rodina žili na sídlišti, ani na dovolenou jsme nikam nejezdili. Toužím po horách. Míří do výšky. Otevírají se světlu. Chtěla bych v nich žít a za prací dojíždět, to ale asi až později.
Máte nějaký herecký idol nebo vzor?

Mívala jsem je, ale změnilo se něco vevnitř a prožívám především to »teď a tady«, tak se mi i jako idoly líbí dnes jedni, zítra jiní. Ale jeden idol mám. Je to paní Ida Kelarová. Byla jsem na jejím workshopu v Praze a to mě opravdu dostalo. Jenom když si na ni vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. To je člověk, který má sílu. Odnesla jsem si od ní hlavně pocit nevzdat to. Co ona jenom je schopna předat čtyřiceti »posluchačům« během dvou dnů! Při setkání s takovými lidmi ani nepřemýšlím o tom, jak se jim to daří. Přemýšlím spíš o těch, kteří ze sebe vůbec nic nevysílají. Sebe taky nechci moc analyzovat, nechávám tomu volnost, možná by se dalo říct, že o sobě samé chci zůstávat v mírné nevědomosti.
O vašem divadle se říká, že je to hlavně divadlo mladých. Je to tak?

Mladí chodí hodně, ale navštěvují nás i dospělí, starší diváci. Odhadla bych to tak na šedesát procent dorostu a čtyřicet těch starších. Mě těší, že chodí i oni.
Zažívate ze strany publika vždycky pozitivní vibrace, nebo jste se setkala i s opačným typem přijetí?

Setkala, ale myslím, že jsem si to zavinila sama. Stane se, že si řeknu, teď to neděláš dobře, asi svůj pocit přenesu i na diváky, a tak se vzájemně pochopíme, že mezi námi nevzniklo vůbec nic. Představy a myšlenky mezi lidmi se střetávají, ovlivňují se, odporují si, nebo mohou i souznít.
Máte čas chodit do divadla, alespoň v Ostravě?

V Ostravě ano, taky k nám občas někdo přijede, a navštěvuji divadlo v Opavě. Mám ráda inscenace divadla Aréna, Psí srdce a Proroka Ilju, to je skoro zbytečné říkat, protože tyhle dvě inscenace chválí každý. Jezdí k nám z Prahy Kašpaři, od nich je v mém pomyslném žebříčku stále na špici inscenace Černí býci. Viděla jsem taky dvě inscenace Petra Lébla. Jednu živě, jednu v televizi. Ty televizní verze sice nemohou nahradit živé divadlo, pro mě to ale přesto bylo důležité. Vytvořila jsem si svůj svět, se kterým Léblovy inscenace korespondovaly. V divadle jsem viděla Ivanova, v televizi Racka. A někdy ta televizní verze člověka alespoň ponoukne. Třeba na ostravskou Portugálii se chystám inspirována tím, že jsem ji viděla v televizi.
Co máte ráda kromě divadla?

Máma ráda svůj klid, ale taky si někdy ráda zazpívám hodně nahlas.
Jak dlouho se u Bezručů udrží úspěšná inscenace?

Skleněný zvěřinec hrajeme například už třetí sezonu a jezdíme s ním přes celou republiku. V Plzni na festivalu se to hrálo moc krásně (v Klubu Komorního divadla, pozn. autora), to byl báječný prostor. Takový typ jeviště nabízí herci úžasné možnosti, láká mě třeba úplně maličká Aréna, ale musím přiznat, že i velké divadlo.
Někteří herci se v něm ztratí...

Ale někteří i najdou.
Můžu vědět, z jaké pocházíte rodiny?

Ze sociálně slabé. Mám tři sourozence vlastní a pět nevlastních. A je to všechno zapeklité. Rodiče jsou samozřejmě rozvedení, táta nemá oko, máma nepracuje, tak nějak... V rodině žádné bezpečné místečko nemám, spíš já jsem tou podpůrnou složkou.
Vy jste přerušila studium i z rodinných důvodů.

Ano, ale pamatuji si to jenom já.
Jak se rodina staví k vaší umělecké dráze?

Prožívají to, ale tak po svém. Tatínek je z vesnice, pracoval v Rusku, jde se podívat, jak hraju. Maminka do divadla ani nechodí, váží sto kilo, večer se jí mezi lidi nechce, viděla spíš nějaká dopolední, školní představení. Tatínek třeba hodnotí pozitivně, když někdo na jevišti hodně křičí a je ho pěkně slyšet, čehož se ode mě - i díky rolím, které hraju - moc nedočká. Po Skleněném zvěřicenci říkal, že druzí pěkně hrají, ale já jsem taková neviditelná.
A co sourozenci?

Občas přijdou, zvláště na komedii, aby se zasmáli. Někteří jsou ještě dost mladí, já jsem totiž ze sourozenců nejstarší. Jsem taková matka pluku.
A jiní příbuzní?

Teta chodí do divadla na všechny moje premiéry, a ráda. A pak si v klubu vždycky dá panáka.
Ale klub u Bezručů je příjemný, nedivím se jí. Vy po premiérách neslavíte?

Vždycky ne. Ale po Trainspottingu jsme si udělaly takovou pěknou dívčí jízdu.
Ale vždyť v inscenaci hrají spíš pánové...

To byly právě holky těch kluků, kteří v Trainspottingu účinkují.
Jak se v divadle porovnáváte se služebně staršími herečkami? Předávají vám svoje zkušenosti či něco podobného?

Několikrát jsem hrála s výbornou herečkou paní Hradskou, ta už tady ale nepůsobí. Dobře se mi hraje s paní Przebindovou, naučila mě leccos z profese, například »mluvit do tečky«. Taky si spolu občas povídáme.
Zmínila jste se o četbě životopisu Edith Piaf. Posloucháte ráda její zpěv?

Rozhodně ano.
A máte ráda ještě jiné zpěvačky?

Idu Kelarovou. Mám ráda spoustu věcí, ale nebudu je vyjmenovávat. V pondělí je to jedna, v úterý se přidá další. Taky názory mám utříděné pro danou chvíli, zítra bych vám možná odpovídala úplně jinak. Ale základ asi stálý je, tak totálně proměnlivá zase nejsem.

JAN KERBR


Lucie Žáčková
narozena 16. 2. 1978 (znamení Vodnář, ascendent Blíženci)

Výběr z rolí v Divadle Petra Bezruče:
H. Ch. Andersen: Kouzelné střevíčky, režie M. Przebinda, premiéra 26. 9. 1997 (Cikánka)
W. Shakespeare: Hamlet, režie J. Josek, premiéra 15. 10. 1999 (Herečka)
M. Kundera: Jakub a jeho pán, režie J. Seydler, premiéra 17. 3. 2000 (Justina)
P. Prchal: Kocourek Modroočko, režie M. Przebinda, premiéra 27. 5. 2000 (Zelenoočka)
W. Saroyan: Tracyho tygr, režie J. Seydler, premiéra 1. 10. 2000 (Laura)
Ch. Durang: Nevyléčitelní, režie M. Przebinda, premiéra 18. 5. 2001 (Prudence)
T. Williams: Skleněný zvěřinec, režie J. Klimsza, premiéra 21. 9. 2001 (Laura)
A. Fadějev: Mladá garda, režie J. Klimsza, premiéra 9. 11. 2001 (Uljana)
D. Nowakowski: Ústa Micka Jaggera, režie A. Celinski, premiéra 10. 5. 2002 (Káča)
F. M. Dostojevskij: Idiot, režie S. Fedotov, premiéra 15. 2. 2003 (Nastasja Filipovna)
G. Zapolska: Morálka paní Dulské, režie M. Przebinda, premiéra 26. 4. 2003 (Máša)
I. Welsh: Trainspotting, režie T. Svoboda, premiéra 3. 10. 2003 (Lizzy)