ROZHOVOR

Jana Janěková ml.

s Janou Janěkovou ml.

Radost ze života přichází v pět odpoledne


Členkou činohry pražského Národního divadla je od začátku nového tisíciletí, ale přelom pro ni samotnou nastal až v této sezóně. Představila se jako Roxana v Cyranovi, profilové inscenaci novopečeného uměleckého šéfa Michala Dočekala. Tentýž režisér ji obsadil i do předsmrtné hry Sarah Kane Psychóza ve 4.48. Její výkon byl tím hlavním důvodem, proč jsem se chtěl s mladou herečkou prostřednictvím interview seznámit. Obě schůzky v divadelním klubu Kolowrat znamenaly několik hodin sympatického povídání na libovolné téma. Až jsem si díky Janě Janěkové ml. dokonce říkal, jestli bych si neměl svůj nepříliš lichotivý názor na nejmladší hereckou generaci radikálně poopravit.

Jaká je vaše nejvzdálenější dětská vzpomínka na divadlo?
Když nebudu počítat vzpomínky ze zákulisí, kdy jsem chodila po šatnách, strejdové mi dávali žvejkačky a já si o pauzách chodila zablbnout na jeviště, tak nejintenzivněji se mi vybavuje zkoušení Našich furiantů v Mahenově divadle. Režíroval je tenkrát Oto Ševčík a mně v těch mých sedmi, osmi letech připadal jako démonická, fascinující bytost. Přesně si pamatuji i pachový vjem, když prošel kolem, protože si dával cosi voňavého na vlasy, slyším intonaci jeho řeči, gesta.
Nepromění se po takovém určujícím zážitku režisér v poloboha, co má vždycky pravdu?

Ale tak by to mělo správně být! I když se s režiséry často hádám, někdy zbytečně hystericky, stejně potřebuji, aby režisér byl silná osobnost, která umí vést. Tak jako mám ještě pocitově zafixovaného Petera Scherhaufera - Šeryho.
Ten jistě voněl docela jinak...

Hlavně jinak křičel, ne tak noblesně jako Ševčík, z něj šel strach. Z dětství si ho pamatuji jako šílený tajfun, na JAMU už byl na nás hodný.
O vašem osudu již bylo rozhodnuto velice záhy.

V deníčku ze třetí třídy jsem přísahala bohu, že nikdy herečka nebudu, protože maminka večer nechodí domů a nás hlídá nějaká cizí paní. V pubertě jsem zase řešila, co mám tady na světě dělat, a tak jsem se rozhodla, že nepůjdu na konzervatoř, ale na gympl, abych byla vzdělaná. Vůbec mě to tam nebavilo, měla jsem strašné známky a trpěla za to, že jsem se chtěla divadlu vzdálit.
Obdivovala jste svou maminku jako herečku?

Spíše jsem k ní byla kritická, odmalinka. Prostě jsem chtěla být samostatná herečka.
Jak moc kritická?

Když někoho znáte tak dobře jako svou matku, tak si uvědomujete všechny nuance, kdy třeba přehrává. My jsme se ale o divadle zas tak moc nebavily, to až teď, kdy spolu hrajeme v Marberově hře Na dotek, kterou máma sama režírovala. Jednou mi volala, jestli nevím o někom šikovným pro postavu Alice, tak jsem se jí nabídla. Cítila jsem i přes telefon, jak úplně ztuhla. Ty bys se mnou pracovala? divila se. Tak jsme to zkusily a bylo to zvláštní. Inscenace se povedla, ale stejně se bojím, že naše společné scény jsou nejslabší. Pořád mezi námi cítím pupeční šňůru a od ní je těžké se oprostit.
Čím jste na JAMU absolvovala?

V Büchnerově hře Leonce a Leně v režii Pavla Šimáka. S ním jsme již v druháku udělali Anděla od Jáchyma Topola a jezdili s ním po republice. Pavel Šimák nemá ambice se jako režisér předvádět a ode mě chtěl to samé: nehraj, neukazuj mi, co ses naučila. Člověk rád zapomíná na smysl divadla a chce hlavně předvést, co všechno už umí. Hráli jsme s Honzou Budařem, s nímž jsme na sebe byli už trochu alergičtí, ale Pavel dokázal i téhle energie využít. Absolventská představení v Martě mají navíc úžasného ducha. Jestli jsem někde zažila pocit slávy, tak právě tam. Měli jsme už své fanynky a fanoušky, co chodí na ten svůj ročník, vždycky tam bylo narváno. Překvapilo mě, že v Praze na DAMU to není stejné.
Nesnáším slangový výraz »partneřit«. Co konkrétně znamená?

Na škole nás pan Karlík učil, co je to partneřina. Nejde o nic jiného, než nehrát si jen na tom svém písečku, vnímat se a poslouchat, být na sebe napojení, to je celé. Mě tyhle termíny také iritují, ale něco se používat musí.
Z JAMU vás odvedl rovnou do Národního divadla jeho tehdejší šéf Josef Kovalčuk. Jak k tomu došlo?

Srazili jsme se na chodbě. Mě jeho návrh překvapil, protože mě myslím ve velké oblibě neměl. Pravdou ale je, že jsem vždycky chtěla vnitřně do Prahy, kde mám kořeny po svém otci, anebo i do Ostravy, kde jsem prožila dětství. Snila jsem o pražském Divadle Komedie, ale samozřejmě jsem se styděla zajít za jeho režiséry. Tak jsem šla na konkurs do Národního.
Slyším dobře - konkurs? Jaký to má průběh?

Připadalo mi to strašné. S maďarskou režisérkou Eszenyi to ještě šlo, ta si nás s Martinou Válkovou a Petrem Bláhou vzala stranou, zadala nějakou etudu a společně jsme blbli. Ale ve Stavovském divadle nám režisér Rajmont nejprve představil ona legendární prkna, pak si umělecké vedení sedlo do poslední řady a my jsme měli říkat nějaký monolog. Později jsem se dověděla, že stejně někoho potřebovali vzít na záskok, ale konkurs proběhnout musel. V první sezóně jsem pak měla osm záskoků.
Při interview s Miroslavem Etzlerem, který byl nejspíš rekordman v počtu záskoků, jsem se něco dovídal o atmosféře repríz kasaštyků jako je Sluha dvou pánů.

Sluha byl také moje první představení, ve čtvrtek mi volali, že v pondělí hraji. Poprvé v tak fascinujícím prostoru, to jsem byla vyklepaná a vůbec nechápala, proč jsou herci tak zpruzení. Ale musím říct, že mě ty záskoky hodně naučily.
Říkám si, jestli Národní divadlo není vlastně upír, co vysává mladou hereckou krev.

Spíše fabrika, kte- rá tu krev opravdu potřebuje. Horší bylo, že jsem ještě pendlovala mezi Prahou a Brnem. Ráno jsem jela na zkoušku do Prahy a večer pak zpátky do Brna na představení. Všichni hned slupku na tváři: tak z Prahy, a z Národního? Vrátila jsem se: áá, to seš ty, z toho Brna. Připadala jsem si jako můj oblíbený dětský hrdina Mauglí, u kterého jsem také nechápala, proč jde z džungle zpátky mezi lidi, když ho mezi sebou nechtějí. První rok v Národním jsem proplakala, než jsem přišla na to, že ty základní principy hierarchie jsou stejné ve všech divadlech, bez ohledu na velikost. Když přijdete do divadla, tak si vás někdo oblíbí, někdo vás nebude mít rád, jiný vás bude prosazovat, další s vámi zamete, někdo s vámi bude věci řešit, jiný s vámi nepromluví. Důležitější rozdíl mezi divadly vidím jinde: jestli se rozhodnete dělat kvůli penězům zájezdovky, budete takzvaně vysmátý a dělat, že je vše v pohodě, anebo jestli vám v divadle půjde o něco víc.
Jak vlastně probíhá seznámení se souborem?

Základem je, že po prázdninách přijdete na první schůzi, které se říká aktiv činohry. Tam se dovíte, co vás čeká, a navíc tam panuje zvyk, že si všech šedesát členů popřeje hezkou sezónu. Nakonec vás představí i oficiálně, vy si stoupnete a všichni vám začnou tleskat. Říkáte si, jestli jste se nezbláznil. Některé starší členy jsem naštěstí znala přes mámu, takže mě moc netrápili. Někteří jo, ale to má zas výhodu, že vám to přistřihne křidýlka.
A kdy vám zase narostla? Kdy jste si začala připadat jako v Martě?

Začala jsem zkoušet Violu ve Večeru tříkrálovém, ale potom jsem dva měsíce ležela s nohou a chodila o berlích. Nakonec jsem ji nazkoušela jako záskok a starší kolegové, od kterých jsem to nečekala, se mnou zkoušeli ve svém volném čase. Tehdy jsem měla pocit, že jsem jakoby v Martě. S režisérkou Eszenyi to vůbec byla zvláštní práce. Ona sama Violu spoustu let hrála v Budapešti a zkoušela se mnou tak, že mi vše předehrávala. Věděla jsem, že tímto způsobem mohu udělat vtipnou postavičku, ale mě divadlo naplňuje v procesu hledání. Jinak si připadám jako loutka bez názoru. Když jsem na jevišti, tak mám teprve pocit, že existuji. Když jen tak sedím v kavárně, připadá mi, že nejsem.
Někdy by ale herec nechtěl existovat ani na jevišti. Jak jste se vyrovnávala s ostudou inscenace Rodinné sídlo?

Už v průběhu zkoušek jsme věděli, že se to někam nesmyslně řítí, ale premiéra se zrušit nedala. Seděla jsem vždycky tak půl hodiny před začátkem v šatně, koukala na sebe do zrcadla a říkala si: Seš herečka, musíš si za tím stát, je to vynikající. Hrozné bylo, že nechodili diváci, seděl tam hrozen čtyřiceti lidí a ještě se ošíval. Zpětně si říkám, že mě to naučilo koncentraci.
Čím jste se pak vyléčila?

Na léto potřebuji odjet pryč. Tři roky jsem jezdila do Skotska pracovat na jahodovou farmu. Tam se mi smáli, že jsem z divadla, dokonce z Národního, ale peníze vyděláte a měsíc pak jezdíte po nádherném Skotsku. Můj životní sen je jasný: mít tam farmu na pobřeží, koně a klid. Na zimu to pronajmu a tady budu dělat divadlo. Jinak budu tam, poslouchat vítr, bušení vln a těšit se na smrt.
Jak vypadalo z vašeho pohledu střídání uměleckých šéfů?

Na konci sezóny si nás Michal Dočekal volal na pohovory, každému na rovinu řekl, chci vás do této inscenace, proto a proto. Dostala jsem Roxanu a Sarah Kane, na shledanou, hezké prázdniny.
Takto jednoduše to proběhlo?

Michal Dočekal je normální, nedělá cavyky a obvyklé okecávačky. Mě hlavně potěšilo, že jak jsem dříve toužila po Divadlu Komedie, tak se to pro mě Michalovým nástupem celé uzavřelo. Ale stejně jsem nevěděla, jestli si mě tu bude chtít nechat.
Která z rolí vás více oslovila?

Mě jako Janěkovou více přitahovala Kane než Roxana, třebaže ta se mi líbí jako herečce. Přesto si myslím, že pojem Roxany je silnější než postava samotná. Máma hrála Roxanu v Brně, kvůli této nabídce jsme se dokonce přistěhovali z Ostravy. Tehdy mě Roxana rozčilovala: copak té holce vůbec nic nedochází!
Proto je ve vaší interpretaci Roxana poloslepá?

To byl záměr Michala, který my moc nechtěly, ale režisér se musí poslechnout. Horší je zkoušení v alternaci. S Martinou Válkovou jsme v pohodě, žádná rivalita, ale když z dvou měsíců zkoušek zkoušíte jenom jeden, je to opravdu těžké. Na své veřejné generálce jsem podruhé stála v kostýmu a celou hru si v celku projela.
Jaký je váš názor na alternace?

Chápu je z provozního hlediska, ale nejsem asi jediná, kdo je z nich nešťastný. Když hrajete jednou za měsíc, máte stres, vůbec si to nemůžete vychutnat, ale diváky vaše problémy s prostorem, odkud kam jít, vůbec nemusí zajímat. Teprve teď si jsem jistější, ale zase mě štve, že už nemohu rušit některá aranžmá scén, protože mě baví zkoušet i po premiéře.
Nepřeháníte? Copak na vás nepadá posvátná hrůza ze Zlaté kapličky, že chcete zkoušet i při představení?

Jako že by na mě pan Höger nebo pan Hrušínský zeshora hrozili? To ne, já myslím, že zrovna oni by byli rádi. Já si Národního divadla vážím nesmírně, ale přehnaná úcta mi přijde až legrační. Tady se vůbec na všechno nadává a současně ke všem vzhlíží. Slyšela jsem vyprávět, že na dnes nedotknutelného režiséra Macháčka tehdy nadávali docela stejně, anebo mi pan profesor Lukavský říkal, že po jeho Hamletovi, o kterém se dnes učí, chodili kolegové, jak špatně ho hraje. Nedávno jsem dokonce zaslechla, že »zlatý pan Kovalčuk«, to už jsem musela poodejít, abych se nemusela smát.
Na deprese se dneska odvolává kdekdo, ale nikdo zatím o ní nevydal v dramatické literatuře takové svědectví jako Sarah Kane. Jaká je vaše zkušenost?

Deprese jsou odraz naší nemocné doby, hodně lidí cítí úzkost. Ale deprese jako nemoc, a především endogenní deprese, kterou trpěla Kane, to je něco jiného. Když ta přijde a vy ani nevíte proč, navíc na vás tak jako na Sarah spadne celé břemeno lidské historie, pak nemáte skoro šanci. Jenom jednou jsem zažila něco vzdáleně podobného, kdy jsem měsíc tupě koukala do zdi, stěží si došla nakoupit a jenom doufala, že mě někdo přijde zachránit, protože sama nechcete nikoho obtěžovat. Nakonec jsem dostala ze sebe opravdu strach a pud sebezáchovy se ozval. Když jsem si četla text Sarah Kane, tak jsem tomu porozuměla okamžitě, jenom jsem si to neuměla představit na divadle.
A váš názor na sebevraždu? Myslíte, že je správné zachraňovat lidi i proti jejich vůli?

Byla jsem vychovaná v tom, že nikdo nemá právo si život vzít, protože si ho nedal. Mamince jsem ale v legraci oponovala, že to já jsem si ji vybrala. Ale když jsem potkala lidi, kteří to opravdu udělali, pochopila jsem, že nic není tak jednoznačné. Blízký kamarád mi vysvětloval, jaká to je bolest, když se to v mozku nespojuje. Viděla jsem ho pak v takovém utrpení, že když to udělal, tak jsem jeho dopisům na rozloučenou, že jedině tak se mu uleví, věřila.
Hru Psychóza ve 4.48 lze inscenovat jako monodrama, anebo rozdělenou do více partů, což byl váš případ.

Byla jsem moc šťastná, že jsem mohla dělat s Taťjanou Medveckou a Honzou Novotným, s kterými jsem se za tři roky v Národním na scéně ještě nepotkala. Všichni jsme totálně rozdílní, i když si rozumíme. Například Táňa je tak harmonický člověk, v jakém se všechno vzpírá věřit tomu, že by někdo druhý na tom mohl být tak špatně jako Sarah Kane. Na scéně pak hrozně záleží na koncentraci, energii všech tří. Jakmile se jen maličko rozhodíme, energie začne utíkat. Hlavně jsme ale zjistili, že nesmíme ani hrát, ani být civilní, a ta poloha mezi je ostrá jako žiletka. Když někdy zaslechnu svou intonaci, už vím, že hraji, že to v sobě musím zastavit a rychle se vrátit.
Téma sebevraždy se od romantického Utrpení mladého Werthera dost proměnilo. Tak jste to myslela s onou civilizační úzkostí?

Ještě za Goetha to mohlo být svým způsobem hrdinství - zabít se kvůli ženě. Dneska cítíte, že je civilizace nemocná. Někde jsem četla, že před pár sty lety se člověk za celý svůj život nedověděl víc informací, než si dnes může přečíst ráno v novinách. Pragmatik to zvládá, jiný občas ne, ale pořád ještě se dokáže vrátit zpátky do reality, nasnídat se a jít do práce. Ale jsou lidé, kteří překročili hranici nenávratně.
Není tato chorobnost důkazem toho, že jsme v liduprázdném vesmíru nějakým omylem, jako taková plíseň, která se stejně sama zničí?

Život je zázrak, už v dětství jsem si představovala, jak v temnu pluje ta nádherná, modře svítící planeta. Akorát v lidech je mnoho věcí špatně.
Jak vy sama prožíváte ranní hodinu sebevrahů mezi čtvrtou a pátou?

Tou dobou také často nespím. Jako malinká jsem prý chodila po bytě, vstávala jsem jako lunatici. Miluji sny, ale i toto zvláštní bdění. Probudíte se, ale sen vás ještě neopouští, propojil se vám třeba s kapající vodou, zpěvem ptáků. Když ale máte úzkost, tak ta vás probere totálně, i když tělo ještě není zaktivované a neumí se bránit.
A kdy naopak míváte euforickou hodinku?

Mám přetlaky energie, s níž neumím moc hospodařit. Někdy ji potlačím a ono to pak bouchne. Nazývám to svou dementní hodinkou, která, teď si to uvědomuji, bývá často od pěti do šesti odpoledne. To mám pocit, že jsem se zbláznila, zpívám si, blbnu jako v pubertě, vyprávím historky, dělám prudké pohyby, ale to vše z radosti ze života. Když se na mě lidi divně dívají, bráním se: Promiňte, já mám zrovna svou dementní hodinku.
RICHARD ERML

jana@mladší-herečka.nd

Ano! Psát portréty mladých a krásných hereček, to chci! Ale jak to napsat? Vyjádřit svou náklonnost k nim, obdiv k jejich talentu a víru v jeho růst? Dát najevo svou touhu a připravenost být u toho? Přidat vtip? Anebo napsat zlostně: jen počkej, ty mladá herečko s lasturovými nedospalky pod očima, lehkou petrou v ruce a frankovkou obarveným úsměvem, jen počkej ty! Či jen popravdě uvést fakta: Jana Janěková mladší musela prchnout z Brna, kde se sice zná úplně se všemi, ale úplně všichni si ji pletou s Janou Janěkovou nejmladší, její rodnou matkou? A přidat historku, jak jsem ji v Národním našel schovanou za automatem na sodovku, kde se smála zuřivým smíchem Zuzany Stivínové? Nebo psát okouzleně: kdysi v minulém životě se Jeanne procházela po Saint Germain des Prés s Jean-Paulem Sartrem a hrála ve všech těch černobílých filmech, v nichž její tvář byla ještě bledší a vlasy ještě černější než se nám zdálo z fotografií reprodukovaných ve Filmu a době? Jak to jen napsat? Nevím, ale myslím, že budoucí Janin portrét by se z těchto podob dal, myslím, složit. Já bych jí ho nejraději skládal na břicho. MICHAL DOČEKAL