ROZHOVOR

Kateřina Holánová

s Kateřinou Holánovou

Věřím v osudovou lásku


Působí jako raněné ptáče, jako dívka, jíž osud přichystal roli ošetřovatelky či spasitelky. Její hlas, její gesta, její pohyby jsou plné jakési těžko definovatelné »hlubinné« odevzdanosti, lásky a pokory. I její role tomu odpovídají. Taťána, Kordélie, Ofélie, Dívka v Boží duze, Panna Maria, Máša. A naposledy - právě v dnech, kdy vznikal v klubu Kolowrat tento rozhovor - Julie v Morávkově inscenaci Romea a Julie. O čem jiném tedy s Kateřinou Holánovou mluvit než o lásce a jejích podobách.

Co je pro vás láska?
To je strašně těžká otázka. Láska je pro mě moc. Je to něco, na co v životě spoléhám. Mít někoho, komu můžete věřit, mít ho rád, prožívat s ním dobré i špatné a také se mu vyzpovídat. Mít někoho, komu můžu cokoliv říct. Láska je krásný cit a je dobře, když člověk může mít vedle sebe člověka, kterého miluje.
Jednou z vašich prvních profesionálních rolí byla Kordélie v Králi Learovi. Láska je v této tragédii zkoušena z mnoha stran, zvláště však z pohledů synů, dcer a otců. Jak vy vnímáte tento druh lásky? Jaký máte vztah k rodičům? Jaké jste měla dětství?

Jsem z Blanska, kde jsem žila - dalo by se říct - až do své svatby. Měla jsem nádherné dětství. Mám krásný vztah se svými rodiči a myslím, že to pro můj život bylo a je zásadní. Mít podporu rodičů a cítit jejich lásku, něhu a také jistý druh tolerance je důležitý základ pro další poznávání světa. Jaké prožije člověk dětství, jaké ho má, takový vklad si nese do celého života.
Mluvíte
o toleranci. Co tím myslíte?
Naše rodina je spíš sportovní, takže já jsem se tak trochu vytrhla. Jsem jediná z rodiny, kdo šel k umění. A rodiče mi v tom nikdy nebránili. Naopak, vždycky mě - nejen v tomto případě - podporovali. Vzali statečně i mé trochu neobvyklé manželství. Mají pro mě pochopení, berou věci tak, jak jsou.
Kolik
máte sourozenců?
Jsme dvě. Mám sestru, která je starší o dva roky.
A
ta dělá ten sport?
Jo. A rodiče taky.
Jaký?

Obě jsme dělaly, než jsem odešla do Brna na školu, gymnastiku. Tatínek je vedoucí plaveckého střediska. Maminka je učitelka tělocviku, trénovala nás. A sestra šla v jejích šlépějích, takže je dnes také učitelka tělocviku.
Kde
a jak se u vás objevilo divadlo?
Mě divadlo odmala přitahovalo. Už od čtyř let jsem s rodiči jezdívala pravidelně do Brna, kde jsme měli předplatné ve Státním a později Národním divadle. Ty návštěvy měly v sobě něco magického, divadlo mělo pro mě kolem sebe takový zvláštní opar. Lákalo mě to, strašně moc zajímalo a přitahovalo. To byl snad jediný popud, který mě k divadlu přivedl.
To jste nehrála ani v žádném amatérským souboru?

No, kdybych řekla, že ne, tak to bych lhala. Dva roky jsem navštěvovala divadelní kroužek Pavla Nečase, který do Blanska jezdíval. Dokonce jsem hrála Malého prince. A také jsme dělali Fimfárum. Ale to bylo jediné a někdy tak ve čtvrté, páté třídě. Pak dlouho, dlouho nic.
Proč
jste se tedy rozhodla jít na brněnskou konzervatoř?
Možná kvůli tomu »magickému« kouzlu divadla. Chtěla jsem to prostě zkusit a ani jsem tomu moc nevěřila. Když jsem v osmé třídě vyplňovala, na jakou školu půjdu, napsala jsem Pedagogická škola Boskovice a Konzervatoř v Brně. První rok mě nevzali tam ani tam a druhý rok - po devítce, jsem totiž takový ten »přechodný« ročník - jsem se dostala na oboje. A konzervatoř zvítězila.
Co vůbec pro vás tehdy bylo divadlo? Chtěla jste něco zažít nebo jím něco říct?

Hlavně asi něco říct. Něco ze sebe, něco o světě, jak jej vidím. Měla jsem touhu sdělit lidem to, co mám v životě i na divadle ráda. Chtěla jsem, aby se smáli. Dodnes mám jako divák nejraději komedie nebo nejlépe tragikomedie. A taky je fajn, když člověk může rozdávat smích. Tragédií si lidé dneska zažijí kolem sebe dost a dost. Já bych jim chtěla dodat sílu.
Říkáte, že to dokážou hlavně komedie. Když ale vidím přehled vašich rolí, jsou to téměř výhradně tragédie či alespoň melancholické, smutné postavy.

Ano. Je to takové smutné...
Znamenaly něco pro vás vaše role? Řekly vám něco o životě?

Já mám vždycky pocit, že každou rolí se člověk posune kousíček dál. Když dostanete novou roli, nový text, tak jako byste se objevil na začátku nového života. Musíte se s ním nějak vypořádat, projít si krásné i těžké okamžiky. A na konci je nová inscenace - dospělý člověk.
Jaká
role vás nejvíc jako herečku i jako člověka formovala?
I když jsem teď mluvila o komediích, asi daleko víc člověka obohacují tragické role. Každá - ať už to byla Taťána v Evženovi Oněginovi ještě na škole, Kordélie, Ofélie, Žena v Boží duze, Máša či teď Julie - mě někam posunula. Když se učím všechny ty role, tak je vnímám jako skutečné postavy, jako živé lidi. Přetavuji si je jakoby sama na sebe a skrze jejich osudy pak získávám zkušenosti, které bych jinak třeba ani nemusela v životě poznat.
Mohla
byste být konkrétní? Jaká role a co vám dala?
Pokud byste chtěl být konkrétní, museli bychom probrat roli po roli, postavu po postavě.
Dobrá:
Taťána.
Taťána má v sobě jakési osudové prokletí. Miluje a nedokáže bez lásky být. Možná právě její absolutní láska je mi moc blízká. Nevím. Navíc měla Taťána pro mne ještě další »osudový« význam. Díky ní jsem se dostala do Hradce Králové, kde mi nabídli stipendium.
Jak to proběhlo?

Byla jsem v pátém ročníku brněnské konzervatoře a den před konkursem jsem se dozvěděla, že je. Tak jsem nasedla na autobus a jela do Hradce. Oni snad tenkrát rozdávali všem uchazečům, co se včas přihlásili, nějaké texty, já jsem ale nic neměla a přijela zcela nepřipravená. Když na mě přišla řada, poprosila jsem, jestli bych mohla předvést závěrečný monolog Taťány. To bylo vlastně jediné, co jsem mohla nabídnout. Pak mi dal Vladimír Morávek pár etud, musela jsem se naučit dialog Marie s Josefem z Betléma, což jsem naštěstí do odpoledne zvládla, a pak jsem ten dialog předvedla s Ondrou Malým, který mi hrál Josefa. Do týdne mi pak poslali dopis, že by byli rádi, kdybych dál s nimi spolupracovala a že mi nabídnou stipendium. Takže šestý ročník jsem žila na stipendiu a školu jsem dodělávala dálkově.
Vy
jste byla jediná, koho vzali?
Ne. Pokud si dobře pamatuju, byla tam se mnou - z těch, co vzali - Simona Babčáková, Lubor Novotný, Vašek Veselý, Nicol Koksteinová. Snad jsem na nikoho nezapomněla.
Ze
školy rovnou do velkého divadla. Je pro herce škola důležitá?
Určitě.
V čem,
proč?
Pro mě v tom, že mi dala - jak se říká - grunt, základ, který jsem potřebovala a vůbec jsem ho neměla. Když jsem na školu přišla, byla jsem v podstatě nepopsaný list.
Co
bylo pro vás na škole nejdůležitější?
Já si myslím, že je hrozně důležité, jaké má člověk profesory a jaký s nimi po profesní stránce naváže vztah. A já měla na profesory štěstí. Škola byla pro mě něco kouzelného. Bylo to nádherných šest let.
Mluvíte
o profesorech. Mohla byste některé jmenovat?
Náš ročník měl štěstí, že jej učili výborní kantoři, třeba paní profesorka Sláncová nebo pan profesor Vágner. Ohromně se nám věnovali, byli přesní, ke každému měli individuální vztah, bezmezně se nám věnovali.
Proč
jste pak nešla na JAMU?
Já si myslím, že jakmile člověk už jednou projde procesem herecké školy, je pak už pro něj důležitější než další škola praxe. Kdybych chodila na gymnázium, tak samozřejmě bych šla na vysokou, a kdyby mě divadlo oslovovalo dál, tak bych se pokusila o JAMU nebo o DAMU. Ale na konzervatoři už jsem prošla různými etudami a cvičeními, které bych na JAMU opakovala, hrála jsem v různých inscenacích - celkem jich na konzervatoři bylo osm - které jsme pravidelně reprízovali, což bylo výborné, protože jsme mohli hrát a setkávat se s diváky. To je pro herce taky hrozně důležité. Takže jsem si vlastně vším, co mi škola hlavního může dát, prošla. Proč ji tedy - byť možná na vyšší úrovni - opakovat?
Na konzervatoři jste, pokud se nemýlím, našla i svou životní lásku. Jak k tomu došlo?

Jejkote. To jsou záludné otázky.
Když dělám rozhovor, zajímá mě vždycky hlavně člověk. Čím prošel, jak k tomu, co dělá, dospěl, jak ho to zformovalo, ovlivnilo. Proto se ptám.

No je to pravda. Zamilovala jsem se do svého profesora a nakonec jsme se vzali. Nějak to tak vyplynulo. Věřím v osudovou lásku, věřím v osud a myslím si, že v tomto případě jsem tu pravou, skutečnou, nefalšovanou lásku našla. Já vím, že je to složité tím, že mezi mnou a manželem je velký věkový rozdíl...
Jak
velký?
O moc.
To
asi není ledasjaká láska.
Lidé kolem mívají pocit, že je to něčím jiné, někteří se na nás dívají trochu divně, ale ona holt ta láska si nevybírá.
Jak vzniká taková »osudová« láska?

V našem případě to dlouho zrálo. Můj dnešní manžel mě měl na hereckou výchovu, hlavní předmět. Od prvého momentu jsme si rozuměli. V té době to byl ale hlavně obdiv k jeho osobnosti, k jeho herectví. Já jsem sice svého muže nikdy neviděla hrát na jevišti, možná jako malá, to už si nepamatuju, ale mám svoji představu...
Jako pedagog, později přítel a nyní manžel mi strašně moc pomohl. Máme stejný názor na divadlo a i v jiných životních otázkách jsme naladěni na stejnou notu. Když si ve všem rozumíte, je to stejná nota. A na té my žijeme. To je možná ta láska, na kterou jste se na začátku ptal.
Začali jsme Taťánou, zeptám se nyní na Kordélii. Rozumíte Kordélii jako dceři zešílevšího, despotického, starého otce? Co je pro vás »dceřiná« láska?

Vztah k rodičům, láska k otci a matce je pro mě hrozně moc důležitá. Kordélie je ale povahově jiná než já. Říká pravdu, ale říká ji nekompromisně. Je tvrdší. Já jakoby spíš našlapuji po špičkách a snažím se vystupovat vždycky opatrněji a víc s rozvahou. Určitě nejdu do věcí naslepo, to mi není vlastní. To ne.
V jakém jste narozena znamení?

Já jsem Váha - váhám.
Další vaší velkou rolí byla Ofélie. Její vztah k Hamletovi je hodně submisivní.

Tomuto vztahu rozumím hodně. Myslím, že Ofélie je snad až příliš citlivá a její láska silná, ale ono to tak ve vztazích často bývá. Spousta lidí podléhá tomu druhému, někdy až moc, že z toho vznikají hrozné problémy a jejich láska se zvrátí v něco úplně jiného. Asi není vždycky důsledek šílenství, ale psychické trauma z toho bývá. Ofélii chápu. Věřím, že její závislost může přerůst v šílenství. A myslím, že je k tomu někdy malý krůček i v běžném životě.
Její
smrt vás neděsí?
Já ji v momentu smrti vidím jako vyrovnanou. Své šílenství ona nemůže ovlivnit, smrt je pro ni nalezení klidu. Tak jsem aspoň její postavu vnímala
Bolest
- utrpení - vyrovnanost, to vše jste mohla nalézt v postavě panny Marie v Morávkově Maryše.
Mně se ta postava pojí nejen s inscenací Maryšy, ale také s Betlémem, kdy jsem hrála taky Marii. To jsou takové krásné postavy, u kterých je ta čistota nádherná, rozdávají klid a pohodu. Je v nich záře. Doufám, že jsem ji aspoň malinko dokázala divákům předat.
V Morávkově čechovovské trilogii hrajete Mášu. Opět poněkud zvláštní, raněnou dívku.

Pro mě to byla odlišná role od těch, co jsem doposud hrála, malinko jinačí barva. Ona je takový trochu tvrdší člověk. Samozřejmě tím zastírá nějakou vlastní bolest či slabost. Její vnějškové, jakoby povrchní chování neplyne z toho, že by sama byla povrchní, ale je taková proto, že chce skrýt, že trpí. Pro mě je důležité to, že jsem na začátku opilá. Ta opilost je pro mě symbolem toho smutku. Ona chce něco utápět, předstírat něco, co není pravda. A nevolí zrovna nejšťastnější prostředky. Na rozdíl od všech mých postav, o kterých jsme dosud mluvili, nemá Máša v sobě vnitřní klid, tu duševní pohodu a vyrovnanost, které možná pozná až někdy v budoucnu. Ale zatím k nim nedošla.
A co Julie, kterou právě zkoušíte. Jaká je? Jaká bude? Její vztah k Romeovi je asi nejvyrovnanější z těch, které jste dosud hrála. Je vám její láska navzdory všem a všemu blízká?

Hrozně je oba - Romea i Julii - obdivuju. To, že jsou rozhodnuti spolu být, ať se děje co se děje. Berou jediné řešení. Lásku, anebo smrt!
Nechtějí
toho příliš a moc rychle?
Já si myslím, že zášť těch rodů je tak silná, že nemají jinou možnost. Je to hrozné, ale ti rodiče to pochopí až touto tragédií. Nevím, jestli by nějak šlo zařídit, aby se dokázali poslouchat, zastavili se a řekli: „Tak jo, hlavně, ať jste šťastni.“ Já tu možnost nevidím. A obávám se, že je takový i dnešní svět. Nejsme schopni se poslouchat, naslouchat jeden druhému. Ať už v soukromí nebo ve velkých celcích národů, ras a náboženství. V tom je myslím i hlubší poslání Morávkovy inscenace. Uvědomit si, co všechno způsobuje zášť a že láska to sama nevyřeší.
Na začátku jsem se ptal také na divadlo. Čím pro vás bylo, když jste začínala. Zeptám se nyní znovu. Čím je pro vás divadlo?

No, to je těžká a vlastně jednoduchá otázka. Mám ráda poctivé a pravdivé divadlo. A takové mám ráda i lidi.
Divadlo je ale přece faleš a přetvářka. Je to ten nejumělejší svět ze všech světů. Jak tam chcete najít pravdu a poctivost?

Tak já divadlo nespatřuju. Když něco hraji, tak tu roli hraji - jak se na Moravě říká - včil. V tu chvíli to prožívám, snažím se hrát pravdu. Já nevidím, že bych něco předstírala. To by bylo proti mému uvažování, cítění a gustu. V tu chvíli jsem tou postavou, jsem to já a je to můj příběh, který žiji.
Byly některé role, se kterými jste se ztotožnila nejen jako herec, ale i jako člověk?

Pro mě to byla postava z inscenace Durychovy Boží duhy. Když jsem si tu jeho knížku přečetla, dotkla se mě nejen silným příběhem, ale i proto, že také mám za partnera muže, který je starší než já. Jejich setkání je jejich štěstím a současně - tak jako my - musejí bojovat s tím, že jsou věkově tak rozdílní. Člověk si pořád říká, ono by to asi tak nemělo být, možná, že se to nesmí, nejde to. Ale ať je to, jak chce, láska všecko převýší, přesáhne a člověk si řekne, že to vlastně tak má být, a pochopí, že je to naopak krásné a že člověk musí využít každé vteřiny, která je mu poskytnuta, aby s tím člověkem mohl být.
Nebojíte se tak velkého věkového rozdílu, že vlastně asi kus života půjdete sama? Nemusíte odpovídat...

Ne, ne. Já nemám žádné tajnosti.
Samozřejmě ty myšlenky přicházejí, aniž by člověk chtěl. Vím, že jsme se setkali v nešťastnou chvíli, nebo spíš nešťastnou i šťastnou. Jsem strašně ráda, že mohu být se svým mužem, děkuju za to, ale bohužel smutné je to, že nemůžeme být spolu celý život. Snažím se tyto myšlenky zahánět, ale člověk někde daleko v hlavě o tom ví. Hrozně bych si přála mít miminko, kdyby to šlo vybrat, tak holčičku. Je strašně těžké, nebo smutné, že bychom naše děťátko celý čas nemohli vychovávat spolu, ale já si myslím, že když by nadešla ta chvíle, kdy bychom zůstali sami, tak můj manžel by byl i pak stále s námi. Takže já se budoucnost snažím brát tak, že můj muž bude pořád se mnou.
Jste
věřící?
Svým způsobem ano.
Co
to znamená?
Já nevím, jestli je nad námi něco, jestli je něco potom, ale věřím, jak už jsem se zmínila, v osud a věřím v přírodu, v koloběh života. Věřím, že jsou určité síly, které zasahují do našeho života. Nevím, jestli je to nějaký starý pán, ten Pán Bůh... To je asi moc pohádkové, ale něco bude, protože... Protože člověka v životě nejvíc ovlivňuje ta nejzákladnější potřeba - mít někoho rád, milovat. Už to je povznášející a krásné. Někoho milovat není jen tak, ale stávají se zázraky a člověk potká toho pravého. A když jsou takové zázraky, tak přece »něco« musí být.
V Durychově novele ale nejde jenom o lásku, ale také o téměř nesnesitelnou bolest. Jak se vy vyrovnáváte s »temnými« strunami života?

Mě osud té dívky oslovil také proto, že prožila válku. Nejen láska, ale také smrt a válka. Člověk by měl vědět, co se dělo předtím, než se narodil, a ne jenom se zajímat o dnešní dobu nebo o budoucnost, i když to je samozřejmě taky důležité. Snažím se věnovat věcem, které byly dřív, a přemýšlet nad tím, jací ti lidé byli, že mohli páchat takové věci. Snažím se přemýšlet nebo přijít na to, jak vůbec bylo možné, že se děly takové strašné věci. Často o tom s manželem mluvíme, poněvadž on válku zažil. Jeho maminka byla Židovka. Zachránila se díky tomu, že její manžel nebyl Žid a nerozvedl se s ní. Tenkrát byly nátlaky, aby se taková manželství rozvedla. Velká většina takto rozvedených Židů pak zemřela v koncentračních táborech. Manžel od paní Vágnerové se nerozvedl, zůstali spolu, ale přesto asi půl roku před koncem války musela maminka mého manžela jít do Terezína. Vrátila se, díky Bohu, a dožila se krásných devadesáti let.
Co
je pro vás smrt? Bojíte se jí?
Já si myslím, že je důležité, jak člověk umře a po jakém životě umře. Možná je to tak, že čas smrti je tam někde nahoře napsaný a my ho podvědomě víme. Umírají i mladí lidé a mně mnohdy připadá, jako kdyby tito lidé věděli, že jejich život nebude dlouhý. Žijí často neuvěřitelně intenzivně, svůj život mají naplněný, jako kdokoliv jiný, kdo žije dlouho. Je to strašné, když zemře mladý člověk, ale když žil naplno, myslím, že jeho život mohl být krásný a smysluplný. Z tohoto pohledu se smrti nebojím, ať přijde kdykoli. Jiná věc je, jestli ji zvládnu, jestli budu dostatečně silná.
Chtěl
jsem se bavit o lásce a dospěli jsme k smrti.
Ono to má určité spojení.
Máte pravdu. Mnohé postavy, které jste hrála a pro které byla láska to nejdůležitější, umřely. Přemýšlela jste takto o nich? Kdo je Kordélie? Jaká je Ofélie? Proč obětuje Julie za jedno milování - za lásku, která je možná jen snem - celý život? Stálo to všechno za to?

Já si myslím, že určitě. Všechny ty tři role spojuje to, že jsou to nesmírně silní lidé, kteří nemají ani špetku zloby vůči okolnímu světu. Mají takový ten vnitřní klid. Cítím v nich odpuštění lidem, kteří jim ublížili. Svůj úděl přijímají s odvahou a takovou jakousi pevností, že to tak asi mělo být.
Jste i vy taková? Já z vás
- když jste na jevišti - cítím něhu Ofélie, ale trochu i její vnitřní bolest a odevzdanost. Nebo se mýlím?
To mě nikdy nenapadlo. Já si myslím, že taková nejsem. Možná působím jako hodně bolestivý člověk, ale není tomu tak. Nejsem v žádném případě pesimista. Snažím se být pozitivní, klidná, potlačovat myšlenky takového - řekněme - trpitelského druhu. Nechci mít v sobě bolest či utrpení a zaháním je, chci naopak rozdávat úsměv, smích, pohodu.
Do jaké míry propojujete své osobní pocity a stavy s pocity a postoji postav, které hrajete? Říkala jste, že jste vždy postavou, kterou v tu chvíli hrajete. Jsou postavy, které hrajete, i
- aspoň trochu - vámi?
Pro mě je divadlo uchvacující samo o sobě. Svůj život svými rolemi nijak neřeším. Divadlo a sebe samu mám, dá se říct, jasně oddělené. Vždycky se snažím vžít do »své« postavy skrz to, jak je napsaná, ne přes sebe. Je to ta role, do které se snažím vnést život. Její život má daná, napsaná pravidla, to je příběh, a já se jej snažím hrát takový, jaký je.
Jako herečka u Vladimíra Morávka mě váš názor trochu překvapuje. Říká se o něm, že postavy znásilňuje, karikuje, že je zdaleka neinscenuje tak, jak jsou napsané. Nevadí vám to? Jak se vám s režisérem Morávkem pracuje?

Vladimír Morávek vždycky ví přesně, jak má inscenace v konečné fázi vypadat a co by jí chtěl říct. Od začátku k této jeho představě spěje veškeré snažení. Mám-li někdy nějaké námitky či výhrady, tak je to ke způsobu tohoto snažení, kdy já se strašně těžko vyrovnávám, že se na zkouškách křičí. Já potom veškerou svoji energii vynakládám na to, abych vůbec mohla na tom jevišti existovat. Člověk se stáhne do sebe, udělá si svoji ulitu a bojí se cokoliv udělat. Nedochází k souhře, ale pouze k »plnění úkolů«. Ale nechci být přecitlivělá. Hradecké divadlo bylo třikrát divadlem roku a hlavní zásluhu na tom má Vladimír Morávek. Jeho inscenace jsou bezesporu strašně zajímavé. Je ale někdy pro mě těžké a složité jeho připomínky přetavit do podoby, která je mi blízká.
Jaká
to je?
Divadlo je citlivá věc a práce v něm je nesmírně složitá a jemná. Vyhovuje mi, když se ta jemná souhra nenarušuje, ale naopak naplňuje. Takové bylo například zkoušení s J. A. Pitínským.
Jaké
to je být herečkou v Hradci Králové?
Je to krásné město, jsou tam příjemní lidé, je to fajn, ale mým velkým snem je hrát divadlo a žít v Brně. Jsem tam provdaná a chtěla bych tam být doma. Přece jenom to neustálé cestování a odloučení od rodiny a od manžela je moc těžké.
Nicméně nyní jste dostala roli v úplně jiném divadle, v úplně jiném městě. Jaké bylo zkoušení ve Stavovském divadle? Co pro vás vůbec toto hostování znamená?

Znamená to pro mě hodně. Jsem za to strašně moc vděčná Vladimíru Morávkovi, a i když jsem se teď zmínila o jeho práci i kriticky, jsem šťastná ze všech rolí, které mi nabídl, a nejvíc samozřejmě za možnost hostování v Národním divadle. Je před premiérou a já mám velký strach a hrozné obavy. Zdají se mi typické herecké sny, kdy bloudím podzemím divadla, slyším, že mám už nástup, a já zaboha nemohu najít jeviště.
Jak
vás přijali stálí členové divadla?
Toho jsem se moc bála, ale byla jsem nesmírně mile překvapená. Od počátku se ke mně všichni chovali ohromně. Vybavuje se mi například pan František Němec, který je pravým slovem gentleman, ušlechtilý, důstojný pán. V jeho přítomnosti, ať člověk chce nebo nechce, stává se »fajnovější«. Nebo Iva Janžurová. Vždycky jsem věděla, že je vynikající českou herečkou. Z jejího zkoušení, z její profesionality jsem byla ohromená, ale ohromila mě i nádherným, skoro mateřským vztahem ke mně. Moc mi pomohla také paní Salzmannová, s kterou jsem měla krásný, fundovaný profesní rozhovor, za který jsem jí moc vděčná. A mohla bych pokračovat. Paní Skopalová, pan Bláha, paní Němečková jako nápovědka, všichni se ke mně chovají nádherně, skvěle.
Co
jste si s Evou Salzmannovou povídaly?
Rozebíraly jsme Julii, ona ji kdysi hrála.
Co
vám říkala?
Radila mi, že když mám tak silnou parketu »prožitek«, abych s ním šetřila jak s šafránem. Aby si diváci nezvykli. Na začátku by Julie měla být dívenka, která je ohromená a zamilovaná, z které »září« láska. Až dál mám čas na to, abych mohla nějak ten prožitek, to mé »trpitelství« použít. Říkala, že mám šetřit slzy.
Jaká
tedy bude vaše Julie?
Přála bych si, aby byla taková, jak si ji lidé představují. Plná lásky, odevzdaná svému osudu, vědomá si toho, že její láska i smrt jsou takové, jaké mají být.
Bude
se lišit od Julie Kateřiny Winterové?
Kačenka Winterová je fyzicky křehčí, takže já možná budu - aniž bych to nějak chtěla - působit na lidi malinko jinak. Asi nebudu tak dívčí. Bude to takový ten tvoreček, který si všechno rozmýšlí a snaží se řešit věci s rozvahou a v klidu. Ne takové to zbrklé děcko.
Jsou některá místa v inscenaci pro vás zvlášť těžká?

Balkón. Určitě balkón. Ten až budu mít za sebou, tak mi jeden velký kámen spadne ze srdce. Druhá půlka je také moc důležitá, tam se děj začíná stupňovat. Je tam bolest, hromadí se tam láska i tragédie. Ale ten balkon je nejtěžší. Tam ještě není tragičnost, je tam štěstí, ale nemělo by být prvoplánové. Nemělo by to být jalové svádění typu: „Jé, ty seš hezkej.“ Musí v tom být něco okouzlujícího, něco fascinujícího, kdy člověk nemůže z toho druhého spustit oči.
A
co další scény?
Tam už je to pro mě jasnější, jednoznačnější, takže vlastně snadnější. Druhou půlku mám slitou v jedno, tam už si ty výstupy moc neodděluji. Jsem člověk zahnaný do kouta, snažím se nějak bojovat, vysvětlit, co se stalo, a současně nemůžu říct všechno. V tom je má tragédie.
A
co smrt?
Ta je pro mě těžká v tom, že se na jeviště dostanu brzo, jsem tam dlouhou dobu jakoby spící, a nesmím propást moment, kdy se probudím. Musím hned »chytit« energii. Scéna samotné smrti není až tak dlouhá, tak ji nesmím herecky propást. V tom je těžká. Ale když si to tak teď před premiérou promítám v hlavě, bude to těžké celé. Snad to zvládnu.
Scházeli jsme se celý týden. Bavili jsme se o mnoha podobách lásky, dotkli se jí z mnoha stran, dostali jsme se až ke smrti. Možná bych tedy na závěr mohl položit stejnou otázku jako na začátku: Co je pro vás láska?

Je to ta nejpodstatnější a nejdůležitější věc na světě. Je to zázrak. Bez lásky - ať mateřské nebo partnerské - bych strašně špatně žila. Jestli bych to vůbec dokázala.

VLADIMÍR
HULEC

Kateřina Holánová
Nar. 13. 10. 1977 Boskovice
Školy
: Konzervatoř Brno 1993-1999
Divadelní
role (výběr)
Konzervatoř
Brno
F. G. Lorca: Krvavá svatba (r: M. Vágner, L. Sláncová, 1996) - Nevěsta
A. S. Puškin: Evžen Oněgin (r: M. Vágner, A. Lapešová, 1998) - Taťána
Klicperovo
divadlo Hradec Králové
W. Shakespeare: Král Lear (r: V. Morávek, 1998) - Cordelie
A. V. Mrštíkové: Maryša, po pravdě však Mařka (r: V. Morávek, 1999) - Panna Maria v lukách
V. Havel: Pokoušení (r: A. Krob, 1999) - Markéta
W. Shakespeare: Hamlet (r: V. Morávek, 2000) - Ofélie
V. Havel: Zpěvy šílence (r: R. Lipus, 2000)
A. P. Čechov: Tři sestry (r: V. Morávek, 2001) - Máša
J. Durych: Boží duha (r: J. A. Pitínský, 2001) - Žena I.
A. P. Čechov: Racek (r: V. Morávek, 2002) - Máša
A. P. Čechov: Strýček Solený (r: V. Morávek, 2002) - Máša
Národní
divadlo Praha
W. Shakespeare: Romeo a Julie (r: V. Morávek, 2003) - Julie


Vzorná žákyně


Bylo by zbytečné, abych Kateřinu chválil jako svou partnerku. Byl jsem jejím kantorem a že cosi mezi námi vzniklo, je něčím, co nelze předvídat. Ani nevím, kdy to vlastně začalo, a naštěstí ani to, kdy to skončí. Je to něco mezi nebem a zemí. Raději se svěřím se svou zkušeností pedagoga.
Na brněnské konzervatoři jsem učil dvacet let. Učil jsem rád, protože člověk může nejenom něco předat za svých zkušeností, ale zároveň si může něco vzít od těch mladých. Jedna z věcí, která mě ale jako kantora vždycky trápila, byla, že když dělají posluchači zkoušky na divadelní školu, má člověk pocit, že jim jde jakoby o život a jsou schopni udělat vše pro to, aby uspěli. Včetně toho, že někteří omdlívají, zapomínají texty a jsou - jak se říká - mimo. Tuto touhu i trému jsem vždycky chápal. Co jsem ale nikdy nedovedl pochopit, bylo, že když se na tu školu dostali, tak jako by o studium ztratili zájem. O nějaké soustavné, cílevědomé a iniciativní práci bohužel často nemohla být ani řeč. Když mě nejvíc nazlobili, tak jsem říkával: „Jestli si myslíte, že začnete pracovat, až budete v Národním, tak se strašně moc mýlíte. Protože když teď nic neděláte, tak se na to Národní nemůžete dostat ani omylem.“ No, mnozí si to vzali k srdci, většina ne. A Kateřina si to k srdci vzala.

MILAN VÁGNER