Taťana Medvecká

Udělala jsem si na duši uzel


Před každým interview si přečtu rozhovory, které herec (herečka) za svůj život rozdali. Jednak proto, abychom se neopakovali, a jednak z toho důvodu, abych si s umělcem »popovídal« už jaksi předem. Z takovéhoto »rozhovoru« s Taťjanou Medveckou jsem měl ty nejlepší pocity: tolik pozitivní energie v sobě skrývá jen málokterá archivní obálka novinových výstřižků. Náš vlastní rozhovor měl pak podobu rychlíku, který se temperamentně prožene krajinou vzpomínek. Věřím, že pohled do této někdejší krajiny bude zajímat všechny, kteří se v ní také nacházeli.


Váš původ mi byl trochu hádankou - jak to je doopravdy?

Já už jsem z Prahy, narodila jsem se v porodnici v Bubenči, ale maminka i tatínek pocházejí ze Slovenska. Seznámili se spolu na taneční zábavě v Obecním domě. Tatínek, tehdy již sedmatřicetiletý doktor práv, oslovil krásnou černovlasou dámu: Madam, vy ale nejste Češka, že? To nejsem. A mohu hádat? dvořil se tatínek a zkoušel to s Italkou, Španělkou, ale pořád nic. A na Slovensko jste zapomněl, vytkla mu nakonec maminka. To nieje možne, na to tatínek, ja som tiež Slovak. Zo Zvolena. A tak to mezi nimi tehdy kříslo a později jsem se narodila já jako už trochu pozdní květ vzplanutí dvou zralých třicátníků.

Pochopil jsem, že rodiče alespoň na veřejnosti mluvili česky?

Oba měli za sebou velmi těžký život a chtěli v novém prostředí zakotvit. Někteří příbuzní ze Slovenska jim zazlívali, že jsem se jakoby odrodila, protože mě nedali do slovenských škol, jenomže oni si asi přáli, abych i já splynula s českým prostředním. Proto jsme ani doma slovensky nemluvili.

A jak se rodiče mezi sebou dorozumívali, když nechtěli, aby jim dítě rozumělo?

Tak to mluvili německy. Ale já samozřejmě umím slovensky alespoň tolik, aby to českému uchu znělo jako slovenština. Jednou, ještě v dávných dobách Československa, mě oslovili, abych šla do Violy slovensky recitovat. Máma mě pak prosila, ať už tu její mateřštinu neprzním, takže od té doby již z úcty k jazyku podobné nabídky raději odmítám. To už si spíše troufnu pitvořit se jako Češka hovořící anglicky nebo francouzsky.

Z jakého prostředí rodiče vyšli?

Maminka pochází z té sociálně nejslabší vrstvy, jakou si dokážete představit. Ze svízelných rodinných poměrů. Musela vydělávat na celou rodinu, a tak pracovala v továrně na umělá vlákna, kde jako mladá, špatně živená holka málem dostala tuberu. Nadšená sokolka, která přijela       v osmatřicátém na slet do Prahy, a okouzlená tímhle městem, si prý řekla, že umřít chce tady. Proto její cesta těsně po válce vedla právě sem. No a táta byl naproti tomu z jedné z nejvýznamnějších rodin na Slovensku, kořeny Medveckých a Štefanovičových sahají až k prvním národním buditelům. Podpis dědečka jako člena bankovní rady byl na první československé desetikoruně. Táta tedy pocházel ze slavného rodu samých intelektuálů, ale ve čtyřech měsících mu umřela maminka, a tak si ho příbuzní předávali mezi sebou. Když přišla změna režimu, bylo mu už přes třicet a se svým původem skončil u geologického průzkumu, kde vrtal studně. Doktore, volali na něj, pojď sem s tím kolečkem. Rodiče se tak na svém jediném dítěti snažili dohnat všechno to, co jim osobně se v životě z různých důvodů nepoštěstilo.

Vy jste štěstí měla: v pětasedmdesátém jste patřila do »balíku« absolventů DAMU, které nakoupilo Národní divadlo - spolu s Janou Bouškovou, Petrem Svojtkou, Ivanem Luťanským...

Ne, ne, Ivan byl mladší, s námi nastupoval Jiří Štěpnička a potom ještě dramaturg Tomáš Engel, který navrhl inscenovat Nezvalovy Milence    z kiosku. Ty pohostinsky režíroval Ivan Rajmont a vzniklo tak představení, kdy takzvaně přišli »ti mladí«.

Luťanského jsem připojil nejspíš proto, že jsem jako kluk měl velký zážitek z Macháčkovy inscenace Jako bychom se ani neznali. Dodnes si ale pamatuji hlavně jeho výkon.

Nedivím se - Ivan byl skvělý. Ale stejně mám radost, že se vám představení líbilo. I jeho historie byla dost zajímavá, protože se pořád měnilo obsazení, zkoušení se o rok odložilo, ale nakonec jednu z hlavních rolí udělal na třináct zkoušek Josef Somr. Také šlo o mé první zkoušení s Macháčkem.

Jak vlastně s vámi »mladými« obávaný režisér vycházel?

Tak například »Luťana«, okouzlujícího, drzého machra s úžasným smyslem pro humor, který se na rozdíl ode mě z Macháčka nikdy nepodělal, doslova miloval. Mě, která se hned rozklepala a bulela, si zas často vychutnával. Pamatuji se, že po jedné zkoušce právě této inscenace jsem v slzách hluboké deprese zabloudila do Celetné ulice a tam si v Luxusu koupila svůj vůbec první kostým - byl z černého sametu, abych si tu ránu aspoň trochu zahojila. Ale obecně Macháček na mladé herce velmi slyšel. Když jsme dělali Naše furianty, tak nás opravdu nemusel o ničem přesvědčovat, zatímco některé starší kolegy složitě přetahoval. Pochopitelně nikoliv herce jakým je Josef Somr, který byl pokaždé o dvě koňské délky napřed, a tak jsme na něm mohli vidět, jak to ten Macháček vlastně myslí. Ti dva si spolu skutečně rozuměli.

Už deset let slyším, jak se Macháčkovo jméno vrací jako ozvěnou od všech herců, kteří s ním pracovali. Čím to je?

Zkusím vám odpovědět malým detailem. Při generálce na onen kus Jako bychom se ani neznali jsem měla v afektu rozbít vázu. Jenomže mi dali vázu z takového materiálu, že i když jsem s ní třískla vší silou, tak to přežila. Macháček zasípěl stop, končím zkoušku!, a zhroutil se, protože váza se v tu pravou chvíli nerozbila. Pobíhali jsme tiše kolem jako vylekané myšky, dokud nám asistent nepošeptal, ať jdeme za ním, že chceme začít znovu. Zní to až nepravděpodobně, že by se kvůli takové prkotině mohla rušit generální zkouška, ale já tím jen ilustruji onu míru osobní investice, s jakou Macháček divadlo prožíval. Když si představím, kolikrát dneska procházejí daleko podstatnější věci nežli nějaká nerozbitá váza, tak si občas říkám, jaké by Macháček asi dělal dneska divadlo.

To jste si sama položila dobrou otázku...

Myslím si, že Macháček byl ve své podstatě sociálně velmi cítící člověk, takže současný stav světa by ho určitě nenechával chladným. Bytostně nesnášel, když se někomu dělo příkoří. Zároveň byl velmi složitá osobnost. Nikdo mi neřekl tak strašné věci jako on ve chvíli, kde měl pocit, že má právo je říkat. Ale setkání s ním bylo určující na celý život. Právě v té urputnosti, s jakou divadlo dělal, jako by jen na něm stál celý svět. A jak byl tématem stravovaný, jak jím hořel a jak dokázal ten svůj plamen dýchnout na všechny kolem, to bylo úžasné. Jako by s ním v začátku zkoušek člověk spadnul do hluboké tůně a začal se vynořovat až po premiéře. Jiný prostor. Jiný čas.

Jaké vůbec panovaly poměry v Národním divadle za tuhé normalizace? Co například členství ve straně?

Tak to je samozřejmě moje trauma, o kterém jsem zatím nikdy moc nemluvila. Vlastně za mnou přišli už na škole, ať si uvědomím, na které straně světa stojím. Dneska to zní hloupě, ale tenkrát se takhle opravdu mluvilo. Málokterý okamžik ve svém životě si pamatuji tak jako tu chvíli před velkým sálem v šatnách ještě než jsme šli cvičit. Pamatuji se, že když to ona paní profesorka vyslovila, tak kdyby se dalo říci, že člověk zkameněl... Ale ve skutečnosti jsem se cítila ještě hůř, protože už v tu první chvíli jsem tušila, že nebudu mít sílu říct ne.

Co na to rodiče? Zrazovali vás?

Právě že ne. Člověk by předpokládal, že když můj táta nesmí dělat svou práci, tak od něj uslyším: to nesmíš. Jenomže oni mi řekli, že když to neudělám, tak mi režim zničí život tak, jako ho zničil jim. Takhle se mnou do té doby nemluvili, paradoxně se snažili tu odvrácenou stranu přede mnou spíše utajit. Může to dneska vypadat, že se vymlouvám anebo ospravedlňuji, ale všichni ti, kterých jsem si vážila a vyhledala je, mi říkali, že nemám jinou možnost. Až na jedinou výjimku mých známých, kteří mi doslova řekli, to nedělej, to je horší, než kdyby sis vzala špatného partnera. S ním se můžeš rozvést, ale tohle tě poznamená na celý život.

Nehrálo v tom roli, že jste na škole patřila k těm nejmladším?

Nejpíš ano, ale já byla odjakživa takový vzorňák, jedničkářka, která všechno žrala, na základce předsedkyně skupinové rady, zapálený mladý člověk. Dokonce jsem organizovala sběry starého papíru, prostě pionýrka až na půdu. Takže když mi v době těch hnusných prověrek říkali, ty jako mladá kandidátka můžeš jít na obvodní výbor a říct, co je špatně, tak já se tam opravdu vydala, protože jsem získala pocit, že skutečně bojuju, že mám poslání. A tak jsem jim tam brečela a vysvětlovala, že pan profesor Sklenčka je ten nejlepší profesor.

Do Národního jste už byla přijata jako kandidátka strany?

Ano, a hned zkraje sezóny jsem musela na stranickou schůzi do Smetanova divadla. S očima navrch hlavy jsem tam slyšela, jak na sebe přes   celý sál řve Přemysl Kočí a jeho zástupce: Ty hade, lžeš, jsi farizej, slyšíš!? A druhý den jsem měla jít do Rudého práva vykládat soudruhovi Hroudovi, jak se cítím jako nová členka Národního divadla. Samozřejmě jsem se i tam rozbulela, že to je hnusné, co jsem včera viděla, a že mu nic říkat nebudu. Tak nějak vypadal můj vstup na stranickou půdu Národního divadla.

V jednom rozhovoru jste říkala, že nemůžete dabovat drastické scény, protože při nich zavíráte oči. Jak jste po celý ten čas řešila konfliktní situace té doby?

Konflikty si vyloženě užívám jenom na jevišti, v civilu trpím. Všechny ty schůze tady, co jich tu jen člověk zažil! A když chtěl něco říct, tak to pro mě byly infarktové situace s křečovitě mokrýma rukama. Snažili jsme se, ale dokázali houby. Macháček tu několik let nerežíroval, režisér Pleskot naposledy dělal Starou historii s panem Kemrem a pak už nic. Přesto jsem si bláhově myslela, že když už v té straně jsem, tak je mou povinností ji přeměnit. Pro kované komunisty jsem tím pádem byla taková divná, jak to vlastně myslím, a některým nekomunistům stačilo, že jsem ve straně. To nejhroznější dilema vystihl ještě na škole pan profesor Bednář, který mi tehdy říkal, uvědom si, že od chvíle, kdy jsi ve straně, už nikdy nebudeš vědět, co je tvá zásluha a co té strany.

Začínám tušit, co vám tak Macháček mohl říkat...

Po premiéře Našich furiantů se napil a pustil se do mě, ať si uvědomím, co jsem zač. Já jsem to přijímala, protože mě tak opravdu mohl vnímat, ale byli u toho i nějací lidé, kteří to šli prásknout šéfovi Švorcovi. Ten si mě pak také pozval, jak to, že jsem sama nepřišla, když mě, mladou komunistku, pan režisér urážel...

Jak jste potom prožívala listopadový pád režimu?

Samozřejmě jsem byla šťastná, ale opravdu jsem si ve své naivitě nepředstavovala, že hned nastoupí kapitalismus, který jsem jednoduše neznala. A když všichni začali skládat legitimace, tak jsem se prvně vyděsila, jestli nebudu za potvoru, co utíká. Vzpomínám, jak jsem bulela nad bílou kávou s houskou - to už je můj leitmotiv: ubulená Medvecká - když se mě Iva Janžurová ptá, proč brečím. Když já nevím, co s tou stranou, asi bych si měla založit nějakou jinou. Hele, to si musíš rozmyslet, jestli seš herečka, nebo stranička, ale teď se mnou půjdeš do Smetanova divadla na koncert! Pamatuji, jak jsem se styděla, i když jsem tam recitovala básničky, které sice vyjadřovaly mé pocity, ale na druhou stranu - vždyť jsem v té straně také byla. I když mi nikdo z kolegů ani později neřekl, hele, ty máš právo mlčet, stejně dodnes cítím, že jsem si tenkrát udělala na duši dost slušný uzel. Protože jsem se úplně na začátku strašně bála říci ne.

Obraťme list k příjemnějším věcem. Znám vašeho manžela z FAMU, kde mě učil. Jak to přijde, že si herečka nevezme kolegu herce, ani režiséra, ale dramaturga, který přes všechnu laskavost musí mít i kritické oko?

Seznámili jsme se v posledním ročníku, kdy se chodil dívat, jak hraji s Vláďou Kratinou v Medvědovi. Jeho nesmělost mě přitahovala, chodili jsme spolu skoro pět let. Jeho poznámky, připomínky nebo otázky po premiéře absolutně beru, i když mě vždycky dopálí, proč nebo jako to, že jsem to nevěděla sama a dřív. Má to zkrátka nejen jako dramaturg v hlavě opravdu srovnané, ale nebudeme ho tady moc chválit, aby nebyl pyšný, že jo. Nedávno, vlastně poprvé při zkoušení monodramatu Můra podle Dostojevského, mě natočil na videokameru - vůbec jsem netušila, jak to může působit! Režiséři tomu nejsou moc naklonění, snad z obavy, aby to herce nezavedlo, ale na druhou stranu vám to nahradí objektivní oči. V první fázi to je rána palicí do hlavy, hrozný propad z té disproporce mezi skutečností a vaší představou o sobě. Ale co vám zbývá, musíte se zmobilizovat. Teď mám poslední zkušenost z Orestey. Když jsem se viděla, tak jsem pak nespala celou noc.

Za svůj život bere na sebe herec podobu mnoha postav, ale jednu proměnu má společnou se všemi lidmi, to když se začne v gestech anebo zlozvycích podobat své matce či otci. Už jste na sobě zaznamenala tento geneticky podmíněný proces?

To víte, že ano. Například moje máma, ta když se na vás upřeněji zadívá, tak zaručeně řekne: A vy mi připomínáte... Prostě vnímá svět tak, že si je neustále někdo s někým podoben. Nedávno jsem byla opět recitovat v Českých Budějovicích, přišel pan místostarosta s nějakou dámou a já, jak jsem po mámě čím dál přímočařejší, tak jsem se na ni zadívala.... Vy jste tu už byla přece minule, viďte! Ta paní se upřímně zděsila a já si řekla, už je to tady: mámovatíš.

Zkusím vaší přímočarosti zneužít: v jakém stavu je podle vás činohra Národního divadla?

Dneska není činohra tím divadlem, kde se dějí ty největší věci. K tomu nepotřebujete přímočarost, to je smutně a objektivně konstatovaná skutečnost.

Na tom se shodneme, ale přece jen se ptám, proč myslíte, že tomu tak je?

Řeknu vám příklad: před léty tady hostovala Comédie-Francaise, hráli Scapinova šibalství. Tenkrát zrovna nastoupil do funkce pan doktor Kovalčuk a náhodou jsme se po představení potkali na chodbě. Vyhrkla jsem na něj: Mně se to strašně líbilo a zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy? Co tomu říkáte!? Odpověděl: Mně se to také líbilo, ale myslím, že nejsem tak nadšen jako vy. Musela jsem si sama odpovědět, proč mě ti Francouzi tak uchvátili. To, co tam předváděli, jak pracovali s hlasem, s pohybem, bylo pro mě neoddiskutovatelné herecké mistrovství, kterému režisér udělal úžasný prostor. Ve srovnání s nimi mám pocit, že Národní divadlo nejvíce trpí neustálým přerušováním kontinuity. I když se i v Comédii-Francaise jistě také mění šéfové, tak do jejich práce nezasahují změny politického systému tak jako u nás. Když si vezmete, jaké divadlo tu v šedesátých letech dělal Krejča anebo Pleskot a jaké vakuum nastalo po nich, než se divadlo znovu zmátořilo a Macháček zas udělal vynikající inscenace. Kdo pak má na koho navazovat? To nemá nic společného s nějakým zkostnatělým herectvím. Když si například vzpomenu, jak zde Bohoušek Záhorský hrál v Jindřichu V., vím bezpečně, že všechno bylo objeveno a že je v čem pokračovat. Destrukce k ničemu nevedou. Navíc způsob skládání souboru probíhá jakýmsi naplavováním, jedna vrstva, druhá, pak nastane období, kdy se zdá, že se Národní neobejde bez jednoho herce, ale potom zafouká vítr a zas je všechno jinak...

Takto to vyznívá, že Národní divadlo je taková naše největší experimentální scéna, z jaké utíkají jen ti se slabšími nervy...

Vy se smějete, ale mně odchod režiséra Mirka Krobota z Národního do Dejvického velice imponoval.

A právě v Dejvickém divadle zastavil režisér Krobot jako umělecký šéf Její pastorkyňu, kde jste měla hrát Kostelničku, těsně před premiérou.

Na tom bylo zajímavé, že jsme ty čtyři měsíce zkoušek usilovně hledali, a to mohu říci s čistým svědomím, že jsme hledali - a nenašli. I to se v divadle stává, ale ne vždycky to můžete prohlásit se ctí. Někdo sice říkal, proč to umělecký šéf nechal dojít až tak daleko, ale Krobot není člověk, který by zasahoval do cizí práce, do jiného vidění světa. Teprve v závěru zkoušek tam s námi byl den co den, díval se, ptal se. Nakonec řekl, že jsme se dostali do takové fáze, že by se výsledek naší práce postavil proti nám. Musím říct, že v mých očích tím ještě více vyrostl. Protože to nebyla žádná sranda vzít na sebe tak nelehkou odpovědnost, premiéra měla být na druhý den, prodané lístky, vytištěné programy...

Tak to by se v Národním nejspíš stát nemohlo.

Bohužel asi ne. Přestože v takovém případě zpravidla skoro všichni zúčastnění vědí, že výsledek vůbec neodpovídá vynaloženému úsilí, tak se to stejně na diváky vyklopí. I proto jsem ráda, že jsem tuhle lekci v Dejvickém divadle zažila.

RICHARD ERML


Taťjana Medvecká - Divadelní role /výběr


MARIE - Mirko Stieber: Poslední prázdniny, Národní divadlo Praha

5. 5. 1977 ČESKOSLOVENSKÁ PREMIÉRA, režisér Miroslav Macháček

 KATEŘINA - Andrej Kutěrnickij: Jako bychom se ani neznali... , Národní divadlo Praha

19. 10. 1978, režisér Miroslav Macháček

 KRISTINA - Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, Národní divadlo Praha

13. 3. 1979, režisér Miroslav Macháček

 NATÁLIE - Maxim Gorkij: Vassa, Národní divadlo Praha

19. 11. 1986, režisér Miroslav Krobot j. h.

 REGAN - William Shakespeare: Král Lear, Národní divadlo Praha

1. 3. 1991, režisér Barry Kyle j. h.

 SNACHA - Felix Mitterer: Návštěvní doba, Národní divadlo Praha

2. 12. 1991 ČESKOSLOVENSKÁ PREMIÉRA, režisér Ivan Rajmont

 HORTENZIE - Johann Nepomuk Nestroy: Tajné peníze, tajná láska, Národní divadlo Praha

15. 5. 1992 ČESKOSLOVENSKÁ PREMIÉRA, režisér Miroslav Krobot

 ORTENSIA - Carlo Goldoni: Mirandolína, Národní divadlo Praha

27. 11. 1992, režisér Miroslav Krobot

 FRAU EBR - Alois Mrštík - Vilém Mrštík - Miroslav Krobot: Rok na vsi, Národní divadlo Praha

15. 4. 1993 PRVNÍ PROVEDENÍ, režisér Miroslav Krobot

 ALBINA - Jean Racine: Britannicus, Národní divadlo Praha

7. 10. 1993, režisér Lubomír Vajdička j. h.

 AGÁTA - Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba, Národní divadlo Praha

2. 6. 1994, režisér Miroslav Krobot

 DOROTKA - Václav Kliment Klicpera: Weselohry - Ptáčník, Potopa světa, Veselohra na mostě Národní divadlo Praha

23. 3. 1995, režisér Miroslav Krobot

 LILA - Tankred Dorst: Pan Paul, Národní divadlo Praha

19. 5. 1995 PRVNÍ PROVEDENÍ, režisér Martin Porubjak j. h.

 MARIE ŠATOVOVÁ - Dostojevskij Fjodor Michajlovič - Josef Kovalčuk - Johana Kudláčková: Běsi, Národní divadlo Praha

26. 3. 1997 PRVNÍ PROVEDENÍ, režisér Ivan Rajmont

 LÍZA - Johann Wolfgang Goethe: Faust, Národní divadlo Praha

13. 9. 1997, režisér Otomar Krejča

 Přiznám se tímto ke všemu aneb Blues Josefa Kainara, Viola Praha

12. 11. 1997, režisérka Irena Žantovská

 TAMARA SACHSOVÁ - Ronald Harwood: Na miskách vah, Národní divadlo Praha

5. 3. 1998 ČESKÁ PREMIÉRA, režisér Ivo Krobot j. h.

 LADY MACBETH - William Shakespeare: Macbeth

Agentura SCHOK Praha (Nádvoří Starého purkrabství)

29. 6. 1998, režisér Boris Rösner

 MARMELADOVOVÁ - Daniil Gink: Můra, Národní divadlo Praha

21. 5. 1999 ČESKÁ PREMIÉRA, režisér Ivan Rajmont

 OCTAVIA - William Shakespeare: Antonius a Kleopatra, Národní divadlo Praha

12. 6. 1999, režisér Ivan Rajmont

 CHEDVA - Ephraim Kishon: Oddací list, Městská divadla pražská - Divadlo Rokoko

18. 10. 1999, režisér Zajíc Ondřej

 ALŽBĚTA - Friedrich Schiller: Marie Stuartovna, Národní divadlo Praha

30. 3. 2000, režisér Lubomír Vajdička j. h.

 MARY - Tom Murphy: Bailegangaire aneb Město beze smíchu, Národní divadlo Praha

12. 10. 2000 ČESKÁ PREMIÉRA, režisér Karel Kříž j. h.

 SEKRETÁŘKA - Franz Wittenbrink -    Johana Kudláčková - Irena Žantovská: České sekretářky, Národní divadlo Praha

6. 9. 2001, režisérka Irena Žantovská j. h.

 KLYTAIMÉSTRA - Aischylos: Oresteia, Národní divadlo Praha

18. 6. 2002, režisér Ivan Rajmont


MIROSLAV KROBOT: O MEDVECKÉ


Medvecká chodí jako baletka, protože miluje balet.
Medvecká má o všechno zájem, protože chce všechno vědět.
Medvecká pije teplé pivo, protože je jí pořád zima.
Medvecká je veselá, protože si myslí, že je to lepší než být smutná.
Medvecká nosí v zimě srandovní klobouk a ví to.
Medvecká se učí cizí jazyky, aby se jí nezkrátily žíly.
Medvecká se červená, protože se opravdu stydí.
Medvecká je chytrá, ale chytře to kamufluje.
Medvecká je pěkná, ale nechce si to přiznat.
Medvecká někdy sedává v koutě, protože si dělá úsudek.
Medvecká je živel, a tak to s ní dost šije.
Medvecká se nebere moc vážně, ale není to tak docela pravda.
Medvecká rychle mluví, protože rychle myslí.
Medvecká má krásná gesta, protože má krásné velké ruce.
Medvecká nemá ráda sprostá slova, ale někdy jí to ujede.
Medvecká je UFO, ale nemá na to čas, protože musí vařit a nakupovat.
Medvecká hraje pěkně divadlo, protože je herečka.

Mám rád MEDVECKOU.