Igor Bareš

Mrtvé štěňátko aneb Smrt je v předsíni vždycky


Herec Igor Bareš je zvláštní tvor. Nosí v sobě pavučinu introverta, které si ale na jevišti cení režiséři i publikum. V rozeklaných postavách se složitým a nejednoznačným vnitřním světem se našel. Diváci milují jeho zjitřené hrdiny stejně jako Barešovo sugestivní vyjádření jejich vnitřních stavů. Desetiletou kariéru v Národním divadle Brno by Barešovi mohli jeho herečtí vrstevníci závidět. Malé role ho většinou obešly. Zůstaly klády. Don Rodrigo v Claudelově Saténovém střevíčku a Petr z Craonu ve Zvěstování Panně Marii od téhož autora, dále Anouilhův Becket. Bareš má na kontě unikátní Dostojevského trilogii: Ivana Šatova z Běsů, Ivana z Bratrů Karamazových a Raskolnikova ze Zločinu a Trestu. Hrál Edmunda v O’Neillově Cestě dlouhým dnem do noci, Astrova ve Strýčku Váňovi, Alcesta v Misantropovi. Špičku ledovce tvoří Hamlet. Bareš ho za dvě sezony stihnul jen desetkrát. Následovala nucená roční zdravotní přestávka, návrat a plány na znovuuvedení Shakespearovy tragédie. Naposled nazkoušel Vávru v Srbově inscenaci Maryši. Bareš nyní září v monodramatu Sen směšného člověka na motivy stejnojmenné Dostojevského novely. Rozervanost a pochyby svých hrdinů žije pěta-třicetiletý herec zčásti i v osobním životě. Cítí to trochu jako daň za úspěchy, které ho potkaly na jevišti. Při rozhovoru popíjí víno, silně kouří a rád žongluje se slovy smrt a existence. Hra s ní a o ní ho vzrušovala v mnoha jeho postavách, ať to byl Dostojevský nebo Shakespeare. Není to ovšem slovní póza. Spíše jakýsi vnitřní zápas, který taky souvisí se zdravotními problémy visícími neustále ve vzduchu. Bareš má v sobě i cosi máchovského. Už jenom proto, že se rád toulá po hradních zříceninách, miluje volnost otevřené přírody a nesnáší velkoměsta. „Cítím se dnes nezakotvený,“ shrnuje svůj životní pocit. Žije sám.


Díky svým rolím jste na jevišti hodně umíral. Proto se tak rád slovně točíte kolem posledních věcí člověka?

Zpočátku jsem na jevišti každou smrt strašně prožíval. Dostavoval se vnitřní pocit. Nikdo se neoprostí od stereotypu. Je to jen v jiných souvislostech a kostýmech. Jednou jsme si s Ladislavem Lakomým vzájemně vypočítávali kdo a jak na jevišti chcípnul. Trumfnul mě pan Lakomý, který hrál v Ionescově hře, kde byl udupán nosorožci. To mi ještě chybí.

Děsí vás pocit, že naostro si smrt střihnete jenom jednou?

To jistě ano.

Pojďme na začátek. Jak se kluk ze střední zemědělsko technické školy dostane ke studiu herectví?

Chtěl jsem pracovat pokud možno s exotickými zvířaty. Proto jsem na zemědělku nastoupil. V Olomouci je krásná zoologická zahrada na Svatém kopečku. V ZOO jsem absolvoval krátkodobou brigádu a zjistil jsem, že mě ta exotika zas tak nebaví. Zabýval jsem se amatérským divadlem a historickým šermem. Zkusil jsem to na JAMU.

JAMU jste přerušil z důvodů, které většinou spojujeme s vyšším věkem...

Přerušil jsem ze zdravotních důvodů. Skrývalo se za tím nadměrné pití a následné léčení. Velmi obtížně jsem se vyrovnával s přestupem do Brna. Z Olomouce jsem přišel jako nepoznamenaný kluk a nenašel jsem si žádné kamarády. Začal jsem pít. Neměl jsem všechny zápočty a zkoušky. Sám jsem se rozhodnul, že nastoupím do Černovické léčebny, kde jsem strávil tři podzimní měsíce.

Jaký byl návrat na školu?

Propadnul jsem do ročníku ke Stanislavu Mošovi a Jiřímu Tomkovi. Moša pochopil, že se obtížně vyrovnávám se školou a nabídnul mi už za studia částečný úvazek v Městském divadle Brno, kde jsem nakonec získal i své první angažmá.

Vracel jste se někdy k atmosféře léčebny, zužitkoval jste z ní něco ve své herecké práci?

Asi se mi hrál snáz Edmund z O’Neillovy hry Cesta dlouhým dnem do noci, jejíž téma chlastem čpí. V léčebně jsem poznal spoustu zajímavých lidí: lékaře, profesory, inženýry a jednoho úžasného básníka. Vznikla i nějaká přátelství. Já jsem se nechtěl vracet mezi spolužáky na koleje. Hledal jsem si bydlení jinde. Obcházel jsem adresy, které jsem si opsal v léčebně. Zvonil jsem marně. Každý už zase chlastal. To bylo zvláštní poznání.

Škola pro vás byla taky dobrou zkušeností?

Spíše šlo o ztrátu času. Vždyť my byli poslední ročník, který ještě dělal státnice z marxáku. Pokud člověk nějaký talent má, měl by k divadlu odejít co nejdřív. Mohli nás naučit tanec, pantomimu, zápas. Pokud mám něco z toho uplatnit na jevišti, můžu se to naučit v danou chvíli a nemusím to umět do zásoby. Na JAMU za totality navíc neučilo ani příliš osobností. Vyhovovalo mi to. Studoval jsem na katedře syntetických žánrů. Ke zpěvu a k tanci mám však hodně daleko. Jsem prostě činoherec.

V roce 1989 jste jako čtyřiadvacetiletý nastoupil do bývalého Divadla bratří Mrštíků, dnešního Městského divadla Brno. Na Mlynáře z Jiráskovy Lucerny jste byl dost mladý...

Však také režisér a ředitel Milan Pásek v jednom ze svých interních hodnocení poznamenal, že Barešův Mlynář byl postpubertální mladíček, který si nevěděl rady sám se sebou, natož s kněžnou. Poprvé jsem hrál za peníze a strašně jsem se ostýchal kolegů.

To asi nebyl zrovna šťastný nástup k divadlu v letech, kdy po listopadu 89 na několik sezon hodně diváků ztratilo o toto umění zájem?

Ty problémy byly všude stejné. Nijak speciálně jsem to nereflektoval.

Proč jste tedy v roce 1991 od Mrštíků přestoupil do činohry brněnského Národního divadla?

Jako každý mladý herec jsem se chtěl stát slavným člověkem. Chtěl jsem dobýt Prahu a stát se známý skrz televizi či film. Zdálo se, že od Mrštíků není ta cesta tak přímá. Zvolil jsem tedy okliku přes Mahenovu činohru. Myslel jsem, že odtud je do hlavního města blíž.

Vy jste ale do Prahy nikdy nedorazil...

Napsal jsem v roce 1993 Ivanu Rajmontovi, který se přijel podívat, když jsem hrál v Dostojevského Běsech. Angažmá nabídli mně a Mirku Etzlerovi, který také hned nastoupil. Já neměl v Praze kde bydlet. V Praze i v Brně se navíc ve stejném turnusu studoval Claudelův Saténový střevíček. V Brně jsem dostal v tomto titulu větší roli, než mi nabídli v pražském Národním. Tak jsem přestup pořád odkládal, až jsem zůstal. Od té doby jsem nikdy nezalitoval.

Není to jenom taková slovní náplast na vlastní ješitnost?

Já skutečně nelitoval. Navíc jsem si po pár letech uvědomil, že mi ta pražská sláva nechybí.

Jaké ambice má tedy dnes pětatřicetiletý Igor Bareš?

Rád bych si uspořádal osobní život. Z profesního hlediska bych chtěl pracovat co nejméně, ale co nejlíp.

Slovník Postavy brněnského jeviště při nástupu do Mahenovy činohry vyzdvihl váš civilní projev a luzný zjev. Uvedl jste se tady jako Shakespearův Merkucio. Netoužil vysoký blonďák spíše po Romeovi?

Ale vůbec ne. Merkucio je efektně napsaná role. Stejně mi kritika utřela zadek. Merkucio je člověk víc do světa, větší bouřlivák než jsem já. Možná to byl ten důvod, že jsem ho zvládnul jaksi napůl.

V Mahenově činohře letos završíte desetiletí. Jak cítíte profesní decénium?

Mám rád zdejší velké jeviště. Patří na něj určitě výpravné inscenace jako byl Rok na vsi či Cirkus Humberto. Divácky vděčné věci. Mně ale podobná velká plátna blízká nejsou. Nemám rád ansámblovky, kde je bezmála každý zaměnitelný. Miluju divadlo založené na osobnostních hereckých výkonech.

Máte rád sólistické výkony, protože je na vás potom více vidět?

Záleží na úhlu pohledu. Velké a početně obsazené jeviště je pro mnohé herce příjemné z prostého důvodu. Můžete se téměř za kohokoliv schovat, odpočinout si. Když na jevišti stojíte ve čtyřech lidech bezmála tři hodiny, potom už nic nešidíte.

Vy jste ale dělal skoro výhradně klády. Takže můžete být spokojený...

Když mám hrát velkou roli, znamená to pro mě zkažený den. Je to svazující, velká zodpovědnost. Nemůžu myslet na nic jiného, kromě toho, co mě večer čeká. Mám takový rituál provozní teploty, do níž se potřebuju uvést. Tři hodiny před představením bloumám po jevišti, abych se rozpumpoval.

Hrál jste hlavní role v Kaločových Běsech, Zločinu a trestu, Bratrech Karamazových. Vystupujete v monodramatu Sen směšného člověka. Cítíte se jako herec Dostojevského?

Nejsem žádný intelektuál. Když jsem byl obsazený do Běsů, neměl jsem s Dostojevským vůbec žádnou čtenářskou zkušenost. Běsy jsem tenkrát ani nesehnal, tak jsem si půjčil Zločin a trest. Abych aspoň trochu věděl, o čem spisovatel přemýšlel.

Postupně jsem se touto literaturou začal zabývat daleko víc. Dostojevský mě uváděl do nepoznaných zákoutí lidské duše. Zjistil jsem, že i já sám mám nejednu drobnou úchylku.

Dostojevský ve vás uvolnil vaše osobní běsy?

To bych neřekl. Bylo to drsné třeba i po technické stránce. Nemohl jsem se věnovat tématu po zkoušce, jak jsem byl unavený. Šel jsem na pivo a pak brzo spát. Pak jsem vstával třeba ve tři ráno a uváděl se do stavu Dostojevského hrdinů. Řeknu vám, že takový šestitýdenní kolotoč dá pěkně zabrat.

Jak jste potom přešel horu zvanou Hamlet?

Moje robustní postava neodpovídá zažité představě Hamleta jako bledničky a potácejícího se váhavce. Hamlet jedná od začátku do konce docela racionálně. Jde za jasným cílem. Teoretici spočítali, že v této nejznámější Shakespearově tragédii je nastolených na pět set otázek. Pokud o tom přemýšlíte, je to na jevišti vidět. Váhal jsem, jestli nejsem na Hamleta příliš starý a tlustý. Pak jsme se Zdeňkem Kaločem podle indicií v textu spočítali, že mu muselo být třiatřicet jako mně při premiéře.

Na co vám tedy Hamlet odpověděl?

Před soubojem s Laertem ve vzduchu visí otázka smrti. Hamlet usebraně říká, že má-li to být teď, jindy to nebude. Nemá-li to být jindy, přijde to teď. Zkrátka, že to přijde tak jako tak a stačí být připravený. Být v každém okamžiku vyrovnaný, pro mě znamená jednat pokaždé čestně. Potom fyzický konec člověka nemůže zaskočit. Uznávám, že se mi to vždy nedaří.

Před chvilkou jste naznačil, že v osobním životě máte trochu nepořádek. Hamlet nenapověděl, nepomohl?

Hamleta hraju a svůj život žiju.

S čím dnes bojujete nejvíc?

Asi by byla řeč zase o pití, o zdraví a o řádu. Myslel jsem si, že po absolvování základní, střední, vysoké školy a autoškoly nastane už ten vlastní život. V pětatřiceti mám pocit, že to stále není to pravé, po čem jsem toužil.

Po čem toužíte?

Po řádu, po rodině a mít to v hlavě trochu srovnané. To se zatím nedostavilo.

Před třemi lety se vám narodila dcera. Dítě vám nedalo pocit přístavu?

Netrvalo to dlouho. Vztahy se rozpadly a já se nacházím v jakémsi vakuu. Stanovuju si prostě krátkodobé cíle.

Čím je vám divadlo po všech osobních a zdravotních peripetiích. Jde o řemeslo, které vás prostě živí, obor, který vám umožňuje vnitřní existenci, nebo vás na-opak divadlo otravuje?

Řemeslo můžu použít třeba při hraní Vávry. U Dostojevského je v sobě třeba najít, co spisovatel zrovna popisuje. Mně se to myslím povedlo. Ale přiznám se, že divadlo mě dnes i otravuje.

Za roli Raskolnikova jste byl před třemi lety nominovaný na Cenu Thálie. Zúročilo se vám tak vaše setkání s Dostojevským?

Nejvíc mě Dostojevský zaujal a zúročil se mi na ose spisovatel - režisér - interpret. Baví mě být autorem a režisérem zavedený až na okraj, třeba i do slepé uličky, kde zjistím, co všechno v sobě skutečně mám. Dostojevský je pro tuto zkušenost přesný a ideální autor.

Je vám tedy blízký nihilismus a skepse Dostojevského hrdinů nebo spíše autorovo hledání božího i společenského řádu?

Asi jsem trochu skeptický. Nevím, jestli to nepramení z toho, že jsem příliš rychle dosáhnul všeho, co jsem na divadle chtěl. Hraju v dobrém divadle a dobré role. Někdy mám zákonitě pocit, že mě víc už nečeká.

Nerouháte se trochu ve vašem věku?

Neměl jsem nikdy herecký sen. Proto se nerouhám. Asi vše uvidím jinak, až si vevnitř všechno uspořádám.

Ovlivnily vás v životních postojích také osudy hrdinů, které máte za sebou?

Pokud člověk hraje psychologicky náročné věci, začne uvažovat trochu jinak. Kdybych hrál v operetě, asi bych se některými věcmi nezabýval.

Frašky, situační či konverzační komedie nemáte rád?

Hrál jsem v jednom Feydeauovi a nebavilo mě to. Dělal jsem už dřív jednu komedii, příběh tří manželských párů po dobu tří let. Vzpomínám, že nejzajímavější tady byl pro mne černý humor. Před třemi lety jsem studoval takového pomateného sluhu ve hře Zahrada na křídě. Umírala mi tehdy maminka a narodila se mi dcera. Já měl na jevišti naondulované vlasy a ani nevím, jestli to všechno bylo vtipné.

Úzkou specializací se šidíte, váš herecký rejstřík je chudší...

Určitě. Já si ale myslím, že člověk nemusí umět zahrát všechno. Od toho je umělecký šéf, aby soubor sestavil zajímavým způsobem a s vhodnými lidmi.

Bydlíte na půl cesty mezi rodnou Olomoucí a Brnem, kde máte práci. Nevadí vám věčné pendlování?

Vůbec mi nevadí trávit čas ve vlaku a autobuse, spím nebo se dívám z okna a přemýšlím. Nemám řidičák. Byl mi recipročně odebraný, když jsem bojoval o modrou knížku. Hrozně rád cestuju. Zamlada jsem pořád jezdíval na vandry a už tehdy mě přestalo bavit jezdit bez nějaké linky a tématu. Začal jsem si na mapě vymezovat místa. Táhlo mě to ke hradním zříceninám. Vždy mě oslovil duch místa. Sbírám kamínky z hradů. Zatím jsem na číslovce sto devadesát osm.

Poznamenal jste, že už tolik na divadle nelpíte.

Hraní je pohodlná obživa. Do divadla neprší a nevstává se moc časně. Když se do divadla nemusí chodit příliš často, je to příjemná věc. Navíc dnes už bych nemohl dělat nic jiného. Obtížně se učím nové věci. Počítač je pro mne záhadou, s mobilním telefonem jsem se smiřoval dlouho.

Ve vašem hereckém životě dominuje režisér Zdeněk Kaloč, s mnoha jinými režiséry jste častěji ani nepracoval. Stvořil vás jako herce on?

Možná ano. Na rozdíl od mnoha mých kolegů mi Kaloč vyhovuje tím, že mě dokáže vmanipulovat do své představy. Je to správně. V mém případě se mu to daří citlivým způsobem. U jiných to nedělá možná tak taktně a kulantně. Proto jsou z něj možná mnozí i rozladění.

Co Kaloč třeba akcentoval v Dostojevském ?

Upozorňoval, že nejde jenom o nějakou černou trágu. Že je to zajímavá směsice tragikomiky a černého humoru.

Děsila vás fatálnost, neodvratitelnost činů a životů Dostojevského hrdinů?

Každá postava z Dostojevského měla svoji pravdu. Bylo nutné uvěřit, že byla jediná a stoprocentní. Jak který hrdina dopadnul, je už autorským záměrem. Raskolnikov si chtěl zkusit, o čem uvažoval Napoleon. Potom to nevydržel.

Objevil jste si i vy v Dostojevském temný humor?

Při monodramatu Sen směšného člověka jsem strašně potěšený, když při pasáži z hrobu mluvím, jak mě zábly nohy a lidé se pousmějí. Asi každý si představoval svůj pohřeb. Jsem rád, že některé představy jsou lidem totožné a dokážou si je pojmenovat.

Proč jste začal dělat divadlo jednoho herce?

Nabídka od Františka Derflera přišla v době, kdy jsem díky rekonvalescenci v Mahenově divadle příliš nezkoušel. Četl jsem už dříve monodramata, ale žádné mě nezaujalo. Když pracuju, potřebuju odby-tiště. Posledně mě rozladilo, že na Sen přišla hrstka lidí, protože jsem kvůli představení přijel z Prahy. V okamžiku, kdy začnu hrát, ale zloba přejde a začínám uvažovat pouze v intencích slov autora. Snažím se podat stoprocentní výkon.

Znejisťovalo vás někdy velké jeviště?

Po nemoci jsem měl z jeviště přímo strach. Když je člověk psychicky rozhozený, není jednoduché stát a tři hodiny něco říkat. Struna v hlavě může každou chvíli prasknout. Člověk se pak může sebrat, odejít do šatny a na všechno se vykašlat.

To se vám při výkonu stihne honit hlavou?

Přímo na jevišti už to nestihnu. Před začátkem představení mě to občas napadá.

Vaši kariéru na celý rok přerušila nemoc. Byla nucená zdravotní přestávka krutá?

Když jsem přišel do divadla, byl jsem blonďatý mladíček asi osmdesát kilo. Pak mi při jedné šarvátce dva Slováci zlomili ruku, která mi na čas po operaci ochrnula. Ztloustnul jsem. Pak nastoupily vážné záněty tenkého střeva. Vše se po roce jaksi uklidnilo, ale bohužel nevím, kdy dojde k recidivě. I proto se potřebuju usebrat. Práce v divadle přestala být tím nejdůležitějším v mém životě.

Těšíte se na znovunasazení Hamleta?

Byla to vydařená inscenace, proto se samozřejmě těším. Nevím, kdy se znovu projeví nemoc. Respektuju, že divadlo musí fungovat dál. Kaločova Hamleta bych měl propříště alternovat.

Budu hrát v pohádkovém příběhu Kráska a zvíře. Samozřejmě tu druhou postavu. S režisérem Kaločem jsme domluveni na účinkování v dramatizaci Tarelkinovy smrti ze stejnojmenné trilogie Suchovo-Kobylina.

O prázdninách jste natáčel s režisérkou Alicí Nellis, Ivou Janžurovou a jejími dcerami nový film Výlet. Bude to vlastně váš debut v celovečerním filmu...

Byl jsem samozřejmě rád. Přiznám však, že jsem zůstal trochu stranou. Paní Janžurová má s režisérkou i svými ratolestmi zcela specifický druh humoru a komunikace. Někdy jsem nerozuměl.

Děláte divadlo pro sebe nebo pro publikum?

Pro sebe.

Povíte mi váš oblíbený vtip?

Mám rád zcela specifický černý humor. Jaký je nejlepší dárek pro mrtvé děťátko? Mrtvé štěňátko.

Vy jste ve své věkové kategorii v souboru bezmála sám. Neukolébává to?

Když jsem studoval, bylo tady šestapadesát lidí. Dnes je jich o dvacet míň. Dříve byli na jednu roli až tři adepti. Odpadá zdravá soutěživost. Ostatně spousty herců má vedlejší aktivity a v Mahence »jenom hrajou«.

Drží vás v brněnském Národním pohodlnost, příležitosti nebo vedení, které vyšlo vstříc vašim zdravotním indispozicím?

Všechno dohromady. Dnes o sobě uvažuju víc jako o člověku než jako o herci.

LUBOŠ MAREČEK, MF Dnes



Igor Bareš

narodil se 15. dubna 1966 v Olomouci

V letech 1989-1991 člen Divadla bratří Mrštíků

V činohře brněnského Národního divadla od roku 1991

Výběrová bibliografie rolí:

1989 - Dmitrij Plichta - Incident - Joe - režie Stanislav Moša (absolventská role)

Divadlo bratří Mrštíků:

1989 - Alois Jirásek - Lucerna - Mlynář - režie Stanislav Moša

1991 - Guilherm Figureid - Liška a hrozny - Ezop - režie Ivan Misař

Národní divadlo Brno:

1991 - Shakespeare - Romeo a Julie - Merkucio - Zdeněk Kaloč

Paul Claudel - Zvěstování Panně Marii - Petr z Craonu - režie Zdeněk Kaloč

1992 - O’Neill - Měsíc pro smolaře - James Thyron - režie Karol Skladan

Albert Camus - F. M.: Dostojevskij - Běsi - Ivan Šatov - režie Zdeněk Kaloč

Jean Giraudoux - Ondina - Hans z Wittensteinu - režie Zbyněk Srba

1993 - Paul Claudel - Saténový střevíček - Don Rodrigo - režie Zdeněk Kaloč

1994 - Jean Anouilh - Tomáš Becket aneb Čest boží - Becket - režie Zbyněk Srba

1995 - F. M. Dostojevskij - Bratři Karamazovi - Ivan - režie Zdeněk Kaloč

1996 - Tankred Dorst - Merlin aneb Pustá zem - Král Artuš - režie Zbyněk Srba

A. P. Čechov - Strýček Váňa - Astrov - režie Zdeněk Kaloč

1997 - F. M. Dostojevskij - Zločin a trest - Raskolnikov - režie Zdeněk Kaloč

1998 - Franz Werfel - Kozlí zpěv - Juvan - režie Zdeněk Kaloč

Antoine Saint Exupéry - Malý princ - Pilot - režie Zbyněk Srba

1999 - Shakespeare - Hamlet - Hamlet - režie Zdeněk Kaloč

2000 - Tennesse Williams - Sestup Orfeův - Val Xavier - režie František Derfler

Molire - Misantrop - Alcest - režie Zdeněk Kaloč

2001 - Mrštíkové - Maryša - Vávra - režie Zbyněk Srba

- Dostojevskij - Sen směšného člověka - režie František Derfler


Pod ježatou slupkou

Horko. Raskolnikov, tvář napjatou, nehybný na lůžku. Do zavřeného okna umanutě naráží uvězněná moucha. Bzučí. Zvuk rozřezává nehybné ticho a napíná nervy k prasknutí. Pauza. Pak se odlomí slovo a padne jako kámen do vody. Rozvlní hladinu, měří však hloubku. Ozve se gesto ohmatávající propast.

Raskolnikov, Šatov, Astrov, Ivan Karamazov, Směšný člověk... V rozhlase Tolstoj, Turgeněv, Bunin... Nevím, zda je to celoživotní láska k ruské literatuře, anebo vlastní běsi, co k sobě Igora a tyhle postavy tak přitahuje. Nejspíš obojí. Pravdou je, že u nás v jeho generaci není mnoho herců schopných tak hlubinného ponoru do nitra svých postav. Studovaný kus si osvojuje inteligentně a rychle. Díky své permanentně zjitřené senzibilitě je schopen nečekaných bleskových vnitřních proměn a střihů, ovšem zvládnutých a sugestivně vyjádřených. To je pro herce veliký dar a leckdy se za něj v životě tvrdě platí. Lidé si málo uvědomují, jak mučivý někdy bývá proces umělecké tvorby.

Igor dokáže udržet rozsáhlé pasáže v naprostém soustředění, klidu a přitom s maximálním vnitřním napětím. Je na jevišti uvolněný a plný koncentrované energie, otevřený nejjemnějším podnětům a změnám. Je invenční a má bohatou imaginaci. I drobné připomínky zpracovává rychle a přesně. Na koho chce slyšet, s tím otevřeně a vstřícně komunikuje a spolupracuje. Nechce-li slyšet, je to horší. Má své temnoty. Pak je třeba zachovat klid, snažit se porozumět a být trpělivý. Dovede být protivný a nerudný. Dovede vystřelit, jak říká kolega Pištěk, jedovaté šípy. Ale dovede se smát, dovede být báječně »country« a pod tou ježatou slupkou skrývá vlastně někoho velmi přátelského. A ještě něco. Igor není součtem svých rolí, jak tomu, bohužel, někdy u herců bývá. Má svůj svět a ten přináší jako nezaměnitelný vklad do svého hereckého umění.

FRANTIŠEK DERFLER