Edice Box




Vyhledávání 

Informační centrum českého divadla
Divadelní ústav
 

Kamila Černá: Divadlo v Dlouhé nad vodou

Divadlo v Dlouhé nad vodou

Kamila Černá

(Česká verze textu z magazínu Czech theatre č. 20)

„Zázrakem v krematoriu“ nazval divadelní kritik Vladimír Just prvních pět let existence Divadla v Dlouhé. Měl na mysli úspěch, s jakým  se novému souboru podařilo oživit nevlídný a rozlehlý prostor bývalého divadla  pro děti a mládež (dětmi a mládeží nepříliš oblíbeného). Během těchto prvních let se v Dlouhé vytvořil kompaktní a výrazný herecký soubor  a inscenace divadla i   herecké výkony jeho členů  se začaly objevovat  mezi prvními v anketě kritiků o Cenu Alfréda Radoka.  O Divadlo v  Dlouhé začal stoupat zájem u diváků   všech generací. Když  v listopadu 2001 slavilo divadlo páté „narozeniny“, zdálo se, že  má všechny obtíže a nejistoty, spojené s každým začátkem, daleko za sebou.

V srpnu 2002 se ale Prahou prohnala povodňová vlna a   celý prostor Divadla v Dlouhé zaplavila voda. V jeho hledišti se vytvořilo osm metrů hluboké temné jezero, které sahalo  až po třetí řadu na balkoně. Fotografie nafukovacího člunu, pohupujícího se na jeho vlnách, se stala symbolem zatopených českých divadel.

Po vyčerpání vody připomínal vnitřek divadla kulisu ke katastrofickému filmu, byly zničeny veškeré dekorace a kostýmy, ale i osvětlovací a zvuková technika. Vypadalo to na konec divadla – to si ale v Dlouhé nepřipustili.

Podařilo se jim obnovit většinu svého předpovodňového repertoáru,  hrací prostor pro něj poskytlo několik dalších pražských scén – Divadlo v Celetné,  Divadlo Komedie, Divadlo na Vinohradech.

 Už v září 2002 mělo premiéru písničkové pásmo Mokré písně z Dlouhé, s kterým divadlo jezdilo po zájezdech, v listopadu 2002 pak Harwoodův Garderobiér, kterého se souborem z Dlouhé nastudoval slovenský režisér Martin Huba (inscenace se hrála v Divadle na zábradlí).  Švandovo divadlo na Smíchově se stalo přechodným domovem třetí premiérované inscenace -  Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou od Samuela Koniggratze v režii Hany Burešové. 

V provizorních podmínkách se  hrálo až do 24. října 2003, kdy se Divadlo v Dlouhé konečně ocitlo opět „nad vodou“ a  bylo po  rekonstrukci znovu otevřeno.

 

První premiérou po otevření divadla se stala inscenace Komedie s čertem. Autorem scénáře i režisérem byl Jan Borna, jeden z  kmenových režisérů   Dlouhé (o jeho režiích How I Lost Myself  a Cabaret Vian–Cami jsme psali v čísle 17), který ve svých inscenacích s oblibou spojuje prvky činoherního a loutkového divadla s  výjimečnou muzikálností souboru.  Bornova nová inscenace - Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí  vychází z několika textů her o doktoru Faustovi, s nimiž  kdysi jezdili  po českém venkově kočovní loutkáři. V Dlouhé ale hraje tento tradiční loutkářský kus činoherní soubor a pouze herecký projev  místy jemně odkazuje na starou  loutkovou předlohu (pohyb rukou, typické pokývnutí hlavou, přednes).                            

Postava Fausta z loutkových her  nemá komplikovaný charakter, je bližší hrdinům z lidových legend či jarmarečních písní než  mnohoznačnému Faustu Goethovu.  Přehledný příběh tu bezpečně diváka vede od Faustova váhavého rozhodování přes prohřešek k zaslouženému trestu. Režisér však zároveň v hlavním hrdinovi kreslí obraz pragmatického Fausta naší doby. Už v počátku zde Faust prohlašuje, že mu dlouhá studia a vědecká práce vážnost ani peníze nepřinášejí, proto se musí pustit do něčeho jiného, aby k nějakému štěstí přijíti mohl.  Faustovo vlažné váhání mezi zlem a dobrem je zde v podstatě kupeckým sčítáním výhod a nevýhod spolupráce s peklem, při němž Mefistofl jen poťouchle vyčkává. Pekelné  „pokoušení“ probíhá v téměř současném duchu, jde vlastně jen o kulantní a diskrétní nabídku jistých výhod, na niž druhá strana přistoupila.   I  Faustova odměna jako by byla spíše v řádu dnešního světa, protože v Bornově inscenaci si Faust svých všech rozkoší světa užívá  ve světě veskrze umělém, vytvořeném převlečenými čerty.

Některá ďábelská mámení okouzlí i diváky – to když se jim nad hlavami rozsvítí hvězdné nebe a ztichlé hlediště obkrouží  miniaturní vzducholoď s loutkami Fausta  a Mefistofla  na palubě. Je to jedno z nejmagičtějších míst inscenace, která je jinak výtvarně i režijně spíše uměřená, jako by se její tvůrci až příliš spoléhali na  kouzlo starých textů – to však na některých místech samo o sobě nepůsobí, a tak především v první polovině  najdeme i scény poněkud těžkopádné a pomalejší, než by inscenaci svědčilo.

Inscenace nese podtitul „Jan Borna ve službě starým českým  loutkářům“ a režisér v této „službě“ přistupoval  k historickým loutkářským textům  sice s úctou, ale i s patřičným odstupem.  Někdy jim však možná sloužil až příliš oddaně a zůstával   spíše v pozadí -  jemně dolaďoval, než aby se snažil důrazněji prosadit.

 

  Druhá ze stálých režisérů divadla, Hana Burešová,  svou  premiéru v nově otevřeném divadle (Taboriho Goldbergovské variace) teprve připravuje. Tři její poslední inscenace, Pratchettovy Soudné sestry (Wyrd sisters), Dostojevského Běsi a Konniggratzovo Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou v podstatě reprezentují nejvýraznější směry, kterými se Burešová ve svých režiích doposud vydávala.

 Soudné sestry vycházejí ze stejného typu divadelní imaginace a  hravosti jako před lety její inscenace Hervého operety Mamzelle Nitouche,  Rossiniho komické opery The Barber of Seville (o těchto inscenacích se psalo v Theatru č. 8), nebo variace na komedii dell´arte Létavý lékař. Burešová se netají svou náklonností k lidovému  divadlu i pokleslým žánrům a má přesný smysl pro to, jak jim  ponechat jejich kouzlo a přitom je komentovat a dotvářet s ironickým odstupem. Pratchettova předloha jako by jí v tom vycházela vstříc – i on je autorem, který své postavy glosuje z povzdálí , pohrává si s citacemi odjinud, a v  Soudných sestrách navíc nechává působit i magii divadelní. V příběhu na macbethovské téma se objevují i další shakespearovské postavy a mísí se s obyvateli Pratchettovy Zeměplochy. Pravidla a konvence divadelního a pohádkového světa, s nimiž si autor pohrává,  se  propojují a vytvářejí mnohovrstevnatou zápletku, jindy zase působí proti sobě a jsou zdrojem překvapivých dějových zvratů.

Režisérka a dramaturg Štěpán Otčenášk si pro své nastudování  upravili dramatizaci Stephena Briggse, zdůraznili divadelní motivy a zvolili stylově sevřenější formu.V inscenaci se obratně prolínají základní roviny – shakespearovská story o krvavé touze po moci je zároveň dobrodružnou pohádkou o třech (dobrých) čarodějkách, kterým se podařilo vrátit ukradenou korunu na správnou hlavu. Oblet Zeměplochy, který podniká jedna z nich, Bábi Zlopočasná, aby zachránila království, sledují bez dechu děti i dospělí jako „kouzlo“, které  může hravě konkurovat i virtuálním kosmickým „adventurám“.    Soudné  sestry v Dlouhé jsou však především výbornou komedií, kde režisérka používá snad všechny odstíny humoru od jemné parodické nadsázky až po  třeštivé komediální a hudební gagy.  Volba hudebních motivů je dalším výrazným prostředkem, kterým inscenátoři glosují děj – rozlehlost Zeměplochy evokuje hudba z westernu, zní tu známé úryvky z filmových melodií, královrah vyjádří   vypjaté emoce taneční kreací na  klasickou baletní hudbu. A jak je v inscenacích Burešové pravidlem, do důsledku jsou domyšlené a k pointě dovedené i všechny detaily a drobné gagy.

Po zhlédnutí premiéry Soudných sester Terry Pretchett prohlásil, že je to nejlepší divadelní zpracování jeho příběhu, které kdy viděl. Věřím,  že v tomto případě to autor nemyslel jen jako zdvořilost k hostitelům.

 

Dostojevského a Camusovi Běsi patří k „vážnější“ linii, která je  v režiích  Hany Burešové v Dlouhé reprezentovaná tituly  Konec masopustu nebo historickou koláží Obrazy z Francouzské revoluce. Je příznačné, že všechny tři tyto zmíněné inscenace  se zabývají situací, kdy je zpochybněn určitý řád a nastává rozklad dosud platných hodnot. Některé z postav jsou dějinnou mašinérií drceny, jiné jí pomáhají.

Tituly z této  dramaturgické linie režisérčiny tvorby nebyly kritikou přijímány  jednoznačně – většinou je oceňována důsledná, myšlenkově i výrazově kompaktní kompozice inscenace, ale často zaznívají výhrady, že namísto soustředěného budování jednotlivých charakterů sahá režisérka po efektních, vnějškových prostředcích stylizovaného herectví.    

Běsech skutečně jako by efektní tvar inscenace byl vystavěn na úkor jejího vnitřního rozměru. Ráz inscenace určuje do velké míry její vizuální podoba – hrané scény jsou doplněny expresionisticky stylizovanými filmovými projekcemi, stejně expresivně  působí některé hrané scény či aranžování herců do podoby jakéhosi chóru na scéně. Výrazné je i svícení a  hudební efekty, použité někdy i jako motiv jednotlivých postav. Hudba Vladimíra Franze provází a komentuje děj Běsů během celého představení – v závěru potom přechází do jakýchsi skandovaných  pokřiků a  předjímá chmurnou budoucnost celé země. Veškerý pohyb na jevišti je veden v tak naléhavém rytmu, že se v celkové kompozici prosadí jen opravdu silné a celistvé herecké výkony (Marie Málková byla za roli Stavroginové oceněná za nejlepší ženský herecký výkon roku 2002). Bohužel méně výrazným interpretům to neprospívá  a mnohdy  to  mění jejich postavy  v ploché karikované figurky. A tak inscenace sice s neobyčejnou působivostí předvádí panoptikální rozměr myšlenkově rozervaného předrevolučního Ruska,  méně se však dotýká složitého vnitřního světa Dostojevského hrdinů -  běsů a démonů, které dřímou v každém z nás.       

 

V inscenaci Šamberkovy stařičké veselohry Boucharón, kterou Burešová režírovala v divadle Labyrint v roce 1992, bylo vidět otevřenými dveřmi kašírovaného pokoje památnou horu Říp a kvetoucí stromy v typicky české krajině. Režisérka v inscenaci se shovívavou ironií glosovala české opatrnictví a nedůvěru k novotám. Činila tak   s vědoucím pohledem, že se  po příštích sto let stanou zdánlivě malicherné názorové šarvátky a směšné nectnosti jedním z podstatných rysů  naší národní povahy.  V inscenaci české současné hry Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou nám Burešová opět nabízí pohled do české krajiny, zde namalované na horizontu za dekorací nádraží,  i ironický vhled do české duše. Jde tu o  stereotyp života na nevelké  železniční stanici, upatlanost pramenící z malých poměrů, ale i o „naše furiantství“ a insitní humor, který vítězí nad banalitou všedního dne. Burešová v inscenaci udržuje křehkou rovnováhu mezi poněkud drastickou a přímočarou komikou, absurdní zápletkou a naivistickou popisností reálií  z železničářského  života .              

Tato výrazová ambivalence vyhovuje i hereckému souboru, dává prostor jak stylizovanému odstupu, tak  realistické drobnokresbě. Výsledkem je komedie, které se můžeme z plna hrdla  smát nebo ji s existenciálním steskem sledovat jako podobenství o absurditě současného světa.

Opět se zde (kromě vtipu, nápaditosti a odvahy zkusit něco nového)   uplatňuje jeden z podstatných rysů režisérčina režijního přístupu: pevná  a do detailů domyšlená struktura inscenace. Tato  preciznost   působí v českém současném divadle, inklinujícím k ležérní neurčitosti a nedotaženosti, jako osvěživý „konzervatismus“.      

    

 

 

 

Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí, scénář a režie Jan Borna, ste design and costumes Jaroslav Milfajt, music Jan Vondráček, premiere 17.1.2004 

 

                                     

Terry Pretchett: Wyrd Sisters, directed by Hana Burešová, set design Karel Glogr, costumes  Samiha Malehová, music Jan Vondráček, Divadlo v Dlouhé, Prague,  premiere 27.4.2001

 

Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Albert Camus: Běsi, directed by Hana Burešová, set design Milan David, costumes Zuzana Krejzková, music Vladimír Franz, Divadlo v Dlouhé, Prague, premiere 20.4.2002

 

Samuel Koniggratz: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, directed by Hana Burešová, set design David Vávra, costumes Andrea Králová, Divadlo v Dlouhé, Prague, premiere 12.4.2003 ve Švandově divadle

 

vloženo: 10.9.2004
(cached, 23.11.2017 12:39:31)
Článek


Rubrika: Reflexe
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:7307


Související články

Komentáře
Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře
Vyhledávání | Administrace | English | Mapa serveru | HOME
Divadlo.cz | Divadelní ústav
  Copyright © Divadelní ústav ,REBEX ČR s.r.o. a ČTK 2001
Použit redakční systém Nemesis, Copyright © Altair Software Production, 1999-2000