Edice Box




Vyhledávání 

Informační centrum českého divadla
Divadelní ústav
 

Lucie Kolouchová: Křehké věci velkých rozměrů

Křehké věci velkých rozměrů

Lucie Kolouchová

(Česká verze textu z magazínu Czech theatre č. 20).

 

 

Nové směřování pražského loutkového divadla Minor má kořeny už v roce 2000, kdy byla v Minoru uvedena inscenace Aurela Klimta Kouzelný zvon. Už zde šlo o autorský text s velmi výraznou (a do značné míry kontroverzní) výtvarnou složkou Martina Velíška a živou hudbou rockové skupiny Už jsme doma. Kouzelný zvon i následující inscenace Minoru uvedené už v nové budově bývalého kina v centru Prahy (pod vedením Zdeňka Pecháčka) se ostře odlišovaly od předešlé linie Minoru reprezentované režisérem a ředitelem Karlem Makonjem. Pro tu byly typické spíše vážnější, existenciálně laděné práce, často adaptace literárních děl – jako Kdo mi to uvěří, pane Moody, Steinbeckův Autobus, Nebe nad Andělem podle současného českého spisovatele střední generace Jáchyma Topola nebo i Tolkienův Hobit. Nynější vedení Minoru reprezentuje umělecký šéfe Jan Jirků a dramaturgyně Petra Zámečníková.

 

Pro inscenační tvorbu současného divadla Minor je typická dominance scénografie. Ta je silně ovlivněna divadelním prostorem – sál ve Vodičkově ulici původně sloužil jako kino, vzdálenost mezi poslední řadou a jevištěm je obrovská. Hraní si s detaily nemá valný smysl, naopak vzniká potřeba navázat navzdory vzdálenosti kontakt s divákem, rozehrát celý sál. Scénografie, slovy dramaturgyně Petry Zámečníkové, může možná „působit až megalomansky, jenže my jsme k ní vlastně budovou přinuceni, musíme divákovi nabídnout něco odpovídajícího, co si bude pamatovat – proto je v  Karkulce červený míč o průměru čtyři metry... 

 

Parametry scény určitě nejsou jediným důvodem pro sugestivní obrazivost zdejších inscenací. Inscenátoři se výtvarným obrazem snaží pojmenovat to, co se pro ně skrývá za příliš zavazujícími či omezujícími slovy, předpokládají, že dětskému divákovi lze příběh nebo téma srozumitelněji než slovy vyprávět pomocí obrazu nebo i pohybem. Inspirující je v tomto směru například práce s maskou, která se, na rozdíl od klasických loutek, objevuje takřka ve všech nových inscenacích Minoru. Soubor divadla tvoří absolventi a studenti katedry alternativního divadla DAMU. Jan Jirků říká: v kamenném divadle si občas hrají na alternativní divadlo a občas na loutkové. Loutky se samozřejmě v inscenacích objevují, ale ne jako jejich formální východisko, spíše jako v konkrétním případě nejzajímavější či nejoptimálnější výrazový prostředek, nikdy ale nejde o čistě loutkové (ani čistě činoherní) inscenace.

 

Dramaturgie Minoru, kterou má počínaje letošní sezónou na starost Petra Zámečníková, působí ve srovnání s výtvarnou složkou nenápadně – Minor nevytváří žádné tematické projekty, nevydává manifesty. Styčné body ale všechny inscenace přece jen mají – jde o autorské texty, ať už je napíší hostující režiséři jako Petr Vodička nebo režisér a umělecký šéf Jan Jirků, nebo o dramatizace literárních předloh jako u Lovců mamutů, Erbena či Němcové. Autorský pohled je ale vždy přítomen, použité texty jsou nahlíženy jednak v historických, jednak ve zcela současných konotacích, to vše pod vlajkou hravosti a neustálého postmoderního hledání kořenů i další cesty.

 

Minor má hledání sebe sama ulehčeno tím, že není v centru pozornosti, není – slovy uměleckého šéfa – večerním divadlem, ani se nemusí vůči ostatním divadlům vymezovat, inscenovat řadu Čechovů, Shakespearů nebo coolness dramatiky, stejně ale necítí ani potřebu uvádět jen klasické české pohádky nebo jen pohádky vůbec. Minor chce být hlavně divadlem rodinným a vymezovat u svých inscenací jen dolní věkovou hranici, horní nechávat otevřenou. Divadlo jako prostor pro zážitky, které osloví všechny generace.

 

Lovci mamutů, které na motivy stejnojmenného a stále nejen povinně čteného Štorchova  románu z pravěku napsal a jako host nastudoval Marek Bečka (Buchty a loutky),jsou takřka ukázkovou inscenací Minoru - a to jak po stránce dramaturgické (jde o vlastní a velmi volnou dramatizaci knižní předlohy, která je navíc nazírána s humornou nadsázkou), tak po stránce inscenační.

 

Výtvarník Robert Smolík pracuje v Lovcích mamutů s převážně přírodními, málo opracovanými materiály, jako je dřevo, zvířecí kosti či kůže a kožešiny. Jednoduchou scénu tvoří patrové jeviště, kde dolní část a prostor na forbíně slouží marionetám, ovládaným přiznanými manipulátory, na horní se prohánějí malé plošné loutky  mamutů a zpoza kožešin se vynořují herci v maskách evokujících šamanské rituály, na které odkazuje i živá hudba (bubínky). Živá hudba je ostatně dalším zdejším fenoménem – vzpomeňme například na Kabaret Tlukot a bubnování.

 

Pro Minor typická práce s maskou a výrazně stylizované herectví jsou v Lovcích mamutů zvláště zdařile využity v mysticky působící pohybové mezihře s maskami totemových zvířat, jakémsi pravěkém tanci smrti, který ještě pevněji ukotvuje celý příběh do koloběhu ročních období i zrození a smrti. Vtipným odlehčením na scéně je srstnatý nosorožec takřka v životní velikosti či hlava mamuta – obojí svou monumentálností ostře kontrastuje s loutkami, které jsou stejně malé jako dávní lidé proti takřka všemocné přírodě.

 

Drsnost pravěku i jeho těsné sepětí s přírodou evokují i samy loutky – hrubě řezané marionety s vlasy z kožešiny. Mužské postavy mají výrazně naddimenzované svaly, ženské zase připomínají sošku z českých pravěkých nalezišť - věstonickou venuši. I zvířecí loutky jsou jednoduché, hodně stylizované, s výraznými, přehnanými detaily, ať už jde o velikánské vlčí čelisti či hrozivou býčí hlavu. Herci hrají jednotlivé postavy (Kopčema, Veverčáka, Žabku a dospělé členy tlupy), ale jako vodiči si loutky střídají, loutkový a lidský svět se nepotkávají, nekomunikují spolu.

 

Lovci mamutů jsou sice dramatizací, ale dosti volnou. Stejně jako v knize jde o sled obrazů ze života pravěké lovecké tlupy, režisér Bečka ovšem své pralidi nahlíží s lehce nostalgickým nadhledem. Ve své řeči sice používají slovesa zásadně v infinitivech,a zdůrazňují tak primitivnost řeči, ale nebrání jim to vypouštět z úst ryze současná, banalizovaná sousloví:“Kopčem myslet Mamutík navrhnout konstruktivní řešení...“ Nepřátelská tlupa mluví bezchybnou ruštinou (a dokonce časuje), což je v současné době, kdy povinná výuka ruského jazyka z českých škol nenávratně zmizela trochu nešťasné řešení. Lovci mamutů se hrají většinou pro školní děti, jejichž pozornost při těchto scénách značně klesá, stejně jako při dalších mluvených scénách bez výraznější akce. Jinak jde o představení opravdu rodinné – starší zavzpomínají na dávnou školní četbu, mladší zase potěší obří nosorožec, mamut nebo třeba pratur. Poetika Buchet a loutek se s Minorem potkala opravdu ideálně a Marek Bečka dokázal, že osobitý režijní rukopis si dokáže uchovat i na velké scéně a s jiným divadelním souborem.

 

Nejnovější inscenací Minoru je Kosmo – Velký boj, kterou napsal a režíroval člen hereckého souboru Petr Vodička. Na rozdíl od převážně loutkových Lovců mamutů je Kosmo inscenací takřka činoherní. Ještě výrazněji zde uplatňuje výtvarná a herecká stylizace – inscenace s podtitulem “příběh z vesmíru” je inspirována sci-fi filmy a komiksy. Hra mísí jejich prvky s ozvuky z klasických pohádek – hlavní hrdina, kosmonaut Kosmo 1, ztroskotá na cizí planetě, osídlené dvěma nepřátelskými králi, kteří spolu vedou nesmyslný krvavý boj, který ukončí samozřejmě hrdinný Kosmo a jeho noví přátelé. V mimozemském převleku se hraje starý pohádkový příběh o důvtipu českého Honzy - Kosma, o lásce, nenávisti a hlavně přátelství a fair play.

Text je plný půvabných jazykových hříček a nezvyklých slovních obratů, které působí až surreálně (tvá barva je kulatá...). Ještě působivější je ale nastudování. Silně stylizované herectví používá velkých gest a zpomaleného nebo do komiksově sošné pózy zkamenělého pohybu. Výprava Hynka Dřízhala je samozřejmě rovněž poučena nejpokleslejšími a nejmilovanějšími sci-fi filmy (masky mimozemšťanů jsou jako živé), ale hlavně pracuje s prostředky na českých jevištích ojedinělými - vytváří scénu pomocí projekce. Zadní prospekt tvoří promítací plátno, které je na několika místech prostupné, takže herci na scénu vycházejí z jednoduché, naivně malované dekorace, která je v zákulisí snímána digitální kamerou (jde vlastně o zjednodušené použití starého principu laterny magiky). Na prospektu se zároveň pohybují i jednoduché, papírové plošné loutky a vytvářejí tak dojem plastičnosti. Komiksovou stylizaci dotvářejí bubliny s texty, vkládané jakoby k ústům herců na scéně.

 

Obě zmíněné inscenace oficiálně neformulovaný, ale zjevný program Minoru rozhodně naplňují – jejich výtvarná složka stejně jako celková atmosféra diváky okouzlí: uhrančivý tanec masek z Lovců mamutů stejně jako modrou (země-)kouli z Kosma si určitě budou pamatovat.

 

Příští, vlastně první regulérní sezóna nového tvůrčího týmu by se měla odehrávat opět ve znamení hravosti a velkých obrazů, na první pohled třeba i nadměrných, ale tiše napovídajících nevyslovitelné, křehké věci. Začínají se už rýsovat i tituly, v tradici hostujících režisérských osobností by měli pokračovat bratři Formanovi a David Drábek, který připravuje autorskou adaptaci kultovního českého komiksu Čtyřlístek. Počítá se i s klasickou loutkovou inscenací pro nejmladší děti a s inscenací v písničkově rozvolněném stylu úspěšného Kabaretu Tlukot a bubnování. V současnosti ale Jan Jirků zkouší adaptaci novozákonní Písně písní, koncipovanou jako pokus o vyjádření příběhu písní a tancem a malý návrat k poetickým, ztišeným inscenacím.Hlavním mottem ale stále je vyjádření obrazem a hravou atmosférou.

 

Minor poskytl prostor i hostujícím souborům, jako je například poetikou i generačně spřízněné královéhradecké DNO, které na zdejším jevišti se svými skeči a písničkami vystupuje pravidelně a navazuje tak na pokusy o kabaretní, částečně improvizované pokusy Minoru. Hrají zde i mimopražské loutkové scény (královéhradecký DRAK, Naivní divadlo Liberec). Stálým hostem je i Aurel Klimt s neprávem opomíjeným představením Lajka, Čchin a Gagarin, které je textem i expresívní scénografií současnému Minoru v mnohém blízké, stejně jako byl před čtyřmi lety Kouzelný zvon.

 

Minor ještě není úplně vyprofilované divadlo. Stále ještě je to divadlo ve fázi vzniku, ohledávání možností budovy i tvůrčího kolektivu, divadlo na cestě, v pohybu, citlivé na společenské klima.

 

 

 

Divadlo Minor-Eduard Štorch-Marek Bečka: Lovci mamutů, režie: Marek Bečka, výprava: Robert Smolík, hudba: Dalibor Mucha premiéra 5. 10. 2003

 

Divadlo Minor-Petr Vodička: Kosmo boj, režie: Petr Vodička, výprava: Hynek Dřízhal, hudba: Dalibor Mucha premiéra 22. 2. 2004

 

vloženo: 10.9.2004
(cached, 23.11.2017 12:39:32)
Článek


Rubrika: Reflexe
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:7944


Související články

Komentáře
Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře
Vyhledávání | Administrace | English | Mapa serveru | HOME
Divadlo.cz | Divadelní ústav
  Copyright © Divadelní ústav ,REBEX ČR s.r.o. a ČTK 2001
Použit redakční systém Nemesis, Copyright © Altair Software Production, 1999-2000