Edice Box




Vyhledávání 

Informační centrum českého divadla
Divadelní ústav
 

Ostravské divadlo: fenomén industriální aglomerace

Ostravské divadlo: fenomén industriální aglomerace

Tatjana Lazorčáková, Jan Roubal, Jiří Štefanides

 (Česká verze textu z magazínu Czech theatre č. 20)

 

Ostrava byla za socialismu městem horníků a těžkého průmyslu s mnoha problémy sociálními, urbanistickými a ekologickými, byla městem bez minulosti a budoucnosti. Nyní prodělává dynamickou transformaci ve velkoměsto orientované na moderní technologie, služby, vzdělání a kulturu a zároveň objevuje svoji kosmopolitní minulost. V tomto procesu se fenoménem s celostátním dosahem stalo zdejší divadelnictví.

   Už před první světovou válkou měla Ostrava dva profesionální soubory provozující činohru, operu  a operetu: německý působil od roku 1907 v městském divadle (dnes Divadlo Antonína Dvořáka) a český od roku 1908 v Národním domě (dnes Divadlo Jiřího Myrona). Bylo zde také několik kabaretů. Dnes v  Ostravě existují čtyři česky hrající profesionální divadla se sedmi soubory a všechna jsou soustředěna na poměrně malém území v centru města. Nejstarší je Národní divadlo moravskoslezské, existuje od roku 1919. Zdejší zvláštností je to, že další tři divadla se orientují převážně na mladé publikum a děti. Jsou to Divadlo Petra Bezruče (od roku 1945), Divadlo loutek (od roku 1953) a Komorní scéna Aréna (od roku 1993). Po roce 1989 se ostravské divadelní kultuře vrací bývalý kosmopolitní ráz alespoň pokud jde o herce a inscenátory – jsou mezi nimi osobnosti původu polského, ruského, slovenského, ukrajinského, řeckého či bulharského. Divácké zázemí dnes tvoří už stabilizované obyvatelstvo starších ostravských čtvrtí, diváci však přijíždějí i ze satelitních sídlišť a okolních měst, například z Havířova. Jsou mezi nimi studenti středních škol, Ostravské univerzity a Technické univerzity – Vysoké školy báňské.

 

Činoherní divadla

Národní divadlo moravskoslezské s činohrou, operou, baletem a operetou působí na obou hlavních tradičních kukátkových scénách, v Divadle Antonína Dvořáka a v Divadle Jiřího Myrona. Toto největší ostravské divadlo je stále chápáno jako oficiální a jeho návštěva je vnímána i jako společenská událost. Činohra soustavně rozvíjí zdejší vynikající tradici psychologického herectví. Její současný profil nejvýrazněji ovlivňuje tým inscenátorů, který se zformoval v první polovině 90. let: umělecký šéf a režisér Juraj Deák, režisér Radovan Lipus a dramaturg Marek Pivovar. Dravý nástup činohry v 90. letech po překonání tehdejší porevoluční divadelní krize umocnila inspirace literárními předlohami a několik odvážných inscenací nastudovaných mimo velká jeviště v alternativních divadelních prostorech (ve foyer a přímo na jevišti Divadla Jiřího Myrona). Do celostátního kontextu v tomto období razantně vstoupily přinejmenším dvě inscenace. Byl to Čechovův Strýček Váňa hostující ruské režisérky Oxany Meleškiny-Smilkové v originální, mírně pobuřující (a čechovovské postavy poněkud dehonestující) postmoderní interpretaci, která polarizovala nejen zdejší abonentní publikum, ale i divadelní kritiku (nakonec byla inscenace kritiky nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 1998). A také scénicky mimořádně působivá Pivovarova dramatizace Romance pro křídlovku, lyrickoepické básnické skladby Františka Hrubína. Inscenaci nastudoval Radovan Lipus, usadil publikum přímo na jevišti a pro klíčový motiv kolotoče využil invenčně nejen centrálně umístěnou točnu, ale i prostor provaziště. Obě produkce vznikly v jediné – pro divadlo patrně umělecky nejzdařilejší sezoně 1997/98. I později ale téměř každá sezona přinesla několik pozoruhodných hereckých výkonů nebo alespoň jednu mimořádnou inscenaci. Takovou byla Láska na Krymu Sławomira Mrożka (1999, režie Janusz Klimsza j.h.) stylově přesně a s humorem odstiňující jednotlivá období ruské historie ve 20. století, nebo choreograficky náročná a velmi emotivní inscenace Lorcovy Krvavé svatby (2002, režie Juraj Deák).

   V posledních dvou sezonách jako by intenzita tvořivosti a umělecké soustředěnosti polevila. Ostravská činohra se octla na křižovatce. Soubor opustilo několik vynikajících herců starší a střední generace (většinou odešli za angažmá do Prahy), na konci sezony 2003/04 odchází do pražského Divadla na Fidlovačce i umělecký šéf Juraj Deák. Přesto si i nadále zachovává činoherní soubor své kvality: velkou flexibilitu, s níž zvládá stylový a žánrový rejstřík uváděného repertoáru. Umí se tvořivě vyrovnat s velkými „tradičními“ inscenacemi klasiky i s pohybově a pěvecky náročnými muzikály v režii Juraje Deáka, s intelektuální ironií a sarkasmem či naopak s jemným poetickým předivem Lipusových inscenací. Herci dokáží akceptovat velké jeviště i komorní prostory.

   Jiným – neoficiálním - typem divadla je Divadlo Petra Bezruče. V jeho rodokmenu jsou zapsány amatérské počátky v letech 2. světové války (studentský soubor Kytice). Není zatíženo tradicí realisticko-psychologického herectví, od počátku se orientuje na mladého diváka a vědomě se snaží být alternativou k činohře Národního divadla moravskoslezského. Od konce 60. let tíhla dramaturgie Divadla Petra Bezruče  ke grotesknosti a absurditě. Tato tendence se pak prohloubila po listopadu 1989. Z týmu, který formoval program divadla od začátku 70. let, zde dodnes působí vynikající jevištní výtvarnice Marta Roszkopfová a občas s divadlem spolupracuje i nestor zdejších režisérů - Josef Janík. Soubor se v roce 1991 přestěhoval z nevhodných prostor kulturního domu Vítkovických železáren do své vlastní budovy, nazvané podle bájné české hory - Blaník, v přízemí je variabilní prostor pro 110 diváků a v suterénu komorní scéna pro asi 50 diváků, zvaná Márnice. Současnou tvorbu divadla, které provozuje Divadelní společnost Petra Bezruče, výrazně ovlivnil umělecký šéf Janusz Klimsza. Profilujícím tématem je, fascinující i šokující, obraz rozkolísaného světa bez pevného těžiště mravních hodnot, který je generačně blízký mladému publiku, a to nejen v Klimszových režiích ( například Tomáš Vůjtek: Výmlat, režie Josef Janík, 2002; Irvine Welsh – Harry Gibson: Trainspotting, režie Tomáš Svoboda j.h., 2003 ad.). Divadlo přitom neztratilo ani smysl pro poezii a hravost, jak o tom svědčí inscenace Vančurova Rozmarného léta (režie Ondrej Spišák j.h., 2002). V poslední době dosáhlo Divadlo Petra Bezruče uznání u publika i u divadelní kritiky především za tři inscenace: herecky neobyčejně silný a do současnosti zasazený Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse v režii Janusze Klimszy (2001), za herecky autentický pohled na tři generace fanoušků Rolling Stones Ústa Micka Jaggera Domana Nowakowského v režii Andrzeje Celińského j.h. (2002). A zejména  za Dostojevského Idiota v režii Sergeje Fedotova j.h. (2003, se skvělými výkony Lucie Žáčkové jako Nastasji, Norberta Lichého jako Rogožina a Josefa Kaluži v titulní roli), který v hlasování kritiků Divadelních novin o nejlepší českou inscenaci roku 2003 obsadil třetí místo a byl nominován v anketě kritiků časopisu Svět a divadlo na cenu Inscenace roku.

   Poslední tři sezony přesněji definovaly postavení Divadla Petra Bezruče nejen v ostravském, ale v českém divadelnictví vůbec. Divadlo se podílí na projektu Nová osa, který spojuje poetikou a směřováním spřízněné soubory (Hořící žirafy Olomouc - dnes už bývalé, Činoherní studio Ústí nad Labem a HaDivadlo Brno). S dramatikem a duchovním otcem Hořících žiraf Davidem Drábkem připravilo divadlo jako nejnovější premiéru jeho hru Embryo čili Silicon baby v režii Janusze Klimszy (2004). Až nápadná orientace Divadla Petra Bezruče na polské divadlo má dlouhou tradici (i Marta Roszkopfová absolvovala část studií v Polsku), opakovaně se souborem spolupracuje i polský režisér André Hubner-Ochodło (nejnověji vynikající režie hry Ludmily Petruševské Cinzano, 2004). Současnou éru Divadla Petra Bezruče lze označit za nejšťastnější v posledních třiceti letech: má program, poetiku,  autory i přízeň publika.

   Divadlo loutek už dávno není pouze tradiční scénou pro děti. Během 80. let se přetvářelo na moderní divadlo „třetího druhu“, využívající loutek, činoherního herectví, prvků černého divadla, specifického výtvarného a hudebního projevu. Oživení dramaturgie a zásadní generační obměna souboru po roce 1989 otevřely prostor pro náročnější inscenační projekty určené i dospělému publiku, na jejichž prosazení se podíleli zejména dramaturgyně Hermína Motýlová a režisér Petr Nosálek. Tematicky soubor čerpá v první řadě z české kultury. Nastudoval inscenaci Čert a Káča (1997) podle operního libreta Adolfa Weniga v úpravě Ivety Škripkové. K nejzdařilejším inscenacím posledních let patří Kytice podle balad K. J. Erbena, českého básníka 19. století (poprvé 1992, obnoveno 2000). Režiséru Petru Nosálkovi se podařila kreativní jevištní adaptace literární předlohy s prvky vtipu, nadsázky a hororu s nápaditým propojením loutek, hudby a výrazně stylizovaného živého hereckého projevu. K dramaturgicky průbojným inscenacím patří Héraklés Hermíny Motýlové a Petra Nosálka (režie Petr Nosálek, 2001), Shakespearův Sen noci svatojánské (režie Petr Nosálek, 2001) a dokonce inscenace hry současného českého nejvýznamnějšího dramatika a režiséra J. A. Pitínského Pokojíček (režie Martin Františák, 2003), uváděné ve studiovém prostoru. Pozoruhodnou hereckou vybavenost souboru pro hudebně laděné inscenace potvrdil Krylovův Trumf (režie Petr Nosálek, 2001) se sugestivní hudbou skladatele Nikose Engonidise. Na obou posledních inscenacích se výtvarně podílel současný ředitel Divadla loutek Tomáš Volkmer. Velkou pozornost vyvolala také svébytná adaptace Puškinovy pohádky O rybáři a rybce v režii hostujícího ruského režiséra Jevgenije Ibragimova (2003), která výtvarně laděnými obrazy v kombinaci s loutkami-manekýny a černým divadlem oslovila poetickou zkratkou a jemným humorem dětské i dospělé publikum. Soubor má od roku 1999 k dispozici zcela nové divadlo, které bylo postaveno na výstavišti Černá louka s hledištěm pro 250  diváků.

   Komorní scéna Aréna naproti tomu hraje v extrémně malém divadelním prostoru pro šedesát diváků, který je zabudován do prvního patra starého měšťanského domu na hlavním ostravském náměstí. Je sice nejmladším ostravským divadlem s nejmenším souborem, ale od svého založení vnáší do zdejšího divadelního života tvůrčí neklid a dynamické impulsy. Vznikla pozvolnou transformací Divadla hudby v divadlo studiového, experimentálního typu. Miniaturní divadelní prostor, v němž působí, předurčil jeho dramaturgii a inscenační styl. Adresátem je především mladé publikum, které se zde stává přímo fyzickým i emocionálním partnerem herců. Šéf souboru a režisér Pavel Cisovský zve k hostování režiséry z Ostravy (Josef Janík, Tomáš Jirman, Janusz Klimsza, Radovan Lipus, Tomáš Volkmer) i odjinud (Sergej Fedotov, Václav Klemens, Urszula Kurek, Silvester Lavrík, Oxana Meleškina-Smilková, Akram Staněk ad.), pohostinsky zde vystupuje i řada herců dalších ostravských divadel. Repertoár Arény je postmoderně eklektický a hraje se zde téměř všechno, od Williama Shakespeara, Carla Gozziho a Antona Pavloviče Čechova přes Franze Kafku a Bertolta Brechta až po Radzinského, původní současné texty, dramatizace české poezie a prózy. Otevřená koncepce divadla rovnocenně akceptuje činoherní herectví, loutky, pohyb, zpěv, scénografii (nejčastěji Tomáš Volkmer) a scénickou hudbu (Pavel Helebrand, Nikos Engonidis). Profilujícími inscenacemi, které Arénu za krátkou dobu její existence proslavily, jsou zejména scénická koláž Radovana Lipuse a Petra Hrušky Průběžná O(s)trava krve (režie Radovan Lipus j.h., 1994), která reflektuje zdejší svéráznou mentalitu i autentický hornický folklór, dále postmoderně poněkud vyšinutý Čechovův Višňový sad (režie Oxana Meleškina-Smilková j.h., 1996) a Prorok Ilja Tadeusze Słobodzianka (režie Janusz Klimsza j.h., 2000), využívající tradici kolektivní lidové hry, pro své mimořádné kvality natočený a vysílaný Českou televizí.  Největšího uznání pak dosáhla  inscenace Psího srdce Michaila Bulgakova (režie Sergej Fedotov j.h., 2003), která v anketě Divadelních novin o nejlepší českou inscenaci roku obsadila druhé místo (těsně před Idiotem Divadla Petra Bezruče) a dokonce získala Cenu Alfréda Radoka pro nejlepší inscenaci roku 2003. Převážně mladí herci (Marek Cisovský, Miroslava Georgijevová, Vladislav Georgiev, Renáta Klemensová, Dušan Škubal, René Šmotek, Gabriela Wilčková ad.) pěstují v Komorní scéně Aréna svébytnou podobu současného herectví, které přes groteskní stylizaci a expresivní výraz působí přirozeně i v tak omezeném prostoru, který mají k dispozici.

 

Osobnosti divadelní režie v Ostravě

   Zejména režiséři přinášejí v posledních letech do ostravského divadelnictví impulsy nejen z českého, ale i z polského, slovenského, ukrajinského a ruského kulturního okruhu. Radovan Lipus pochází z Těšínska (1966) a brzy po absolvování režie na pražské DAMU byl angažován do činohry Národního divadla moravskoslezského (od roku 1991). Záhy se projevil jako kultivovaný, všestranně vybavený režisér a umělecký gurmán, se specificky hravým, invenčním espritem a citem pro atmosféru, ale zároveň s potřebou pevného jevištního řádu. Do dramaturgie činohry se promítl jeho smysl pro francouzské drama, objevný výklad českého klasického dramatu a pro zdivadelnění poezie a prózy (Jean Anouilh: Dámský orchestr, 1991; Boris Vian – Jan Roubal: Pěna dní, 1991; J. R. R. Tolkien – Július Gajdoš: Hobit aneb Cesta za pokladem, 1994; Karel Čapek: Věc Makropulos, 1995; Stendhal – Jaroslav Vostrý: Červený a černý, 1997 ad.).  Objevná byla zejména jeho inscenace Hrubínovy Romance pro křídlovku (1998). Syntéza básnického pojetí scénického prostoru (publikum umístil na jeviště na rotující točnu, kolem níž se hraje), smyslově bezprostředního herectví a poetického jazyka je kongeniálním příkladem souznění poezie a jeviště, jejich skutečně dosažené ekvivalence. Lipusova divadelní invence má však i hravý, ironický a parodický potenciál, který nachází uplatnění jak v jeho domovském divadle (Vašek Káňa – Marek Pivovar – Radovan Lipus: Rychlé frézy, 1997 aj.), tak zejména v Komorní scéně Aréna (René de Obaldia: Vítr ve větvích sasafrasu, 1999; Nikolaj Nosov – Marek Pivovar: Neználek podle Stanislavského, 2001 ad.). Vrcholného výsledku však dosáhl v inscenaci Průběžná O(s)trava krve (1994, dosud na repertoáru). Scénická koláž, kterou napsal s Petrem Hruškou, je svérázným jevištním portrétem Ostravy jako nezaměnitelného, nakažlivou vitalitou sršícího města. Čerpá z hornického folkloru a tradic kabaretů, ostravských hospod a lokálů a opírá se o strhující dynamické kolektivní herectví s velkým podílem improvizace, hudby a zpěvu.

   Režijní tvorba Radovana Lipuse, znalce a patriotického obdivovatele bizarního města Ostravy s jeho příkrými protiklady každodenního života, velmi podstatně poznamenala obraz zdejšího divadla za posledních třináct sezon.

   Juraj Deák vstoupil do činohry Národního divadla moravskoslezského zhruba ve stejné době (1992) a činohru vedl v letech 1993 – 2004. Rodák z Bratislavy (1958), absolvent pražské DAMU, je režisérem, kterému vyhovuje pevný text a velké jeviště. Ze slovenského divadla s sebou přinesl důraz na dramaturgicko-režijní výklad inscenace a inspirativní smysl pro kreativitu herce. Věnuje se inscenování zejména klasických titulů a jeho režijní styl směřuje k velkorysému scénickému gestu a objevné interpretaci. Herce vede k psychologicky propracovaným postavám s vnitřní logickou motivací, staví na emocionalitě výrazu a nadčasových tématech. K jeho nejlepším inscenacím, vždy něčím překvapujícím, se zařadily Goldoniho Poprask na laguně (1993), Millerova Smrt obchodního cestujícího (1994), Shakespearovy tragédie Král Lear (1996) a Romeo a Julie (1999), dále Čechovovy Tři sestry (2001) a Lorcova Krvavá svatba (2002). Kompozičně a výtvarně jeho inscenace připomínají velké plátno. Scénografie je nehistorizující, naopak vytváří moderní, kontrastně strohé až odosobněně působící dějiště. Má smysl pro gradaci a celek, což se nejvíce projevilo v jeho inscenacích muzikálů Šumař na střeše Šoloma Alejchema a Josepha Steina (1995) a Muž z La Manchy Dalea Wassermana, Mitche Leighta a Joea Dariona (1998). V nekomerční podobě těchto muzikálových inscenací bez pěveckých hvězd, zato s intenzivní divadelností, vytvořil Deák v Ostravě specifickou variantu „činoherního“ muzikálu. V období jeho šéfování se soubor otevřel mladým hercům a syntéza zkušenosti  s mladistvou odvahou dále posílila jeho divadelní kvality.

   Pavel Cisovský (1943) je z těch divadelníků, kteří v Ostravě vyrostli. Umělecký šéf souboru Komorní scény Aréna, režisér, dramaturg, herec a scénárista začal svou divadelní dráhu s amatéry. V roce 1986 byl angažován do tehdy rekonstruovaného Divadla hudby, kde začal připravovat první dramatické pořady, pásma poezie, představení pro děti. Byl režisérem první řádné inscenace (Proces Franze Kafky, 1991) a také první inscenace s vlastním souborem začínající Komorní scény Aréna (Gyula Urbán – Jaroslav Pochmon: Bleděmodrý Petr, 1993). Pavel Cisovský často režíruje adaptace literárních děl (Charles de Coster: Thyl, 1998; Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále, 1999 aj.), ale také klasické texty (William Shakespeare: Krocení ženy, 1993; Hamlet, 1995; Lear, 1997). Jako herec vytvořil v poslední době dvě velké kreace, kterými podstatně přispěl k úspěchu klíčových inscenací Komorní scény Aréna: magického Proroka Ilju ve stejnojmenné Slobodziankově hře (2000) a noblesního profesora Preobraženského v groteskním Psím srdci Michaila Bulgakova (2003) a nejnověji Otce v Příbězích obyčejného šílenství Petra Zelenky (2003). Pavel Cisovský realizuje v Komorní scéně Aréna koncepci otevřeného divadla, jehož poetiku (přes velký počet hostujících inscenátorů) spolehlivě definuje miniaturní divadelní prostor, mladé publikum a požadavek naléhavé výpovědi o tomto světě.

   Janusz Klimsza pochází z polské komunity na Těšínsku (1961). Režii studoval ve Wrocławi a na DAMU v Praze. V Ostravě je „služebně“ nejmladší – nyní uzavírá velmi úspěšné první čtyřleté období jako šéf Divadla Petra Bezruče (2001 – 2004). Ač především režisér, je zároveň dramatikem, dramaturgem, scénografem, hercem i překladatelem. V různé míře se takto podílel na vlastních provokujících inscenacích Mladá garda v letech jungle (na motivy Alexandra Fadějeva) a Ruská krasavice fragmentárně odhalena (podle Viktora Jerofejeva, obě 2001) a monodramatu Ann Reynoldsové a Moiry Buffini Jordan (2002). Pro Celińského inscenaci Ústa Micka Jaggera pořídil překlad hry Domana Nowakowského,  a také v ní ztvárnil roli  zestárlého vyznavače rocku „dědu“ Jana (2002). Jeho nejlepší inscenací v tomto divadle je pak Williamsův Skleněný zvěřinec (2001). I přes zdánlivě odtažitý text dokázal na jevišti vyjádřit podstatné otázky dnešního chaotického světa s jeho otřesenými hodnotami a imperativy, a to prostřednictvím fascinujících hereckých výkonů zejména Lucie Žáčkové (Laura), Anny Cónové j.h. (Amanda) a charismatického Richarda Krajča (Tom). Inscenace původně vznikla na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde režisér tehdy pedagogicky působil. Do ostravského divadelnictví vnesl Klimsza především svoji důvěrnou znalost polského divadla. V tomto směru představují vrchol jeho úsilí dvě české premiéry významných polských her. První byla Mrożkova Láska na Krymu v činohře Národního divadla moravskoslezského (2000, s nezapomenutelným Janem Filipem v roli Zachedrinského), kterou vytvaroval do podoby hořce groteskní fresky dějin duše 20. století. Druhou pak Prorok Ilja Tadeusze Słobodzianka, kterou uvedl ve vlastním překladu  v Komorní scéně Aréna (2001). Bizarní příběh osudů lidového náboženského vizionáře a sekty jeho vyznavačů inscenoval jako sugestivní aktuální moralitu. Janusz Klimsza zvládá režii na velkém i malém jevišti a velmi produktivní je jeho práce s hercem. To, že přebírá v letošním roce funkci šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského po Juraji Deákovi je proto spojováno s oprávněnými nadějemi.

   Oxana Meleškina-Smilková pochází z Kijeva (1955). Hlásí se k režijní škole Tairova a Mejercholda, absolvovala režií v MCHATu, studovala u Petera Brooka, režírovala ve Velké Británii, Německu, USA. V České republice se uvedla poprvé právě v Ostravě v Komorní scéně Aréna Čechovovým Višňovým sadem (1996), v němž našla jednotící poetiku pro soubor, složený tehdy z profesionálních herců, elévů z řad konzervatoristů a amatérů. Poté nastudovala v činohře Národního divadla moravskoslezského opět Čechovovu hru, Strýčka Váňu (1998), v němž tradiční bezvýchodnost Čechovových postav nahradily postmoderně aktualizační asociace a provokativní komická nadsázka. Inscenace byla založena na groteskním výkladu textu, na hereckém akcentování témat a vrstvení výtvarných symbolů a znaků (spolupráce se scénografem Jevgenijem Kulikovem). Oběma inscenacemi režisérka podstatně přispěla k demontáži inscenačních konvencí a tradic Čechovova díla v českém divadle, obě měly velké příznivce i odpůrce. Do intimního studiového prostoru Komorní scény Aréna se režisérka vrátila inscenací Radzinského hry Poslední noc posledního cara (2001), v níž potvrdila ojedinělý styl zaměřený na emocionální motivaci diváků.

   Oxana Meleškina-Smilková režírovala v Ostravě zatím jen třikrát, ale do zdejšího divadla významně zasáhla. Dalším výrazným tvůrcem se zkušenostmi ruského divadla je Sergej Fedotov, rodák z uralské Permy (1961), žák Marka Zacharova. Po působení v řadě evropských divadel a v České republice (od roku 1998) nastudoval v Ostravě v sezoně 2002/03 hned dvě výjimečné inscenace: dramatizaci Dostojevského Idiota v Divadle Petra Bezruče a adaptaci Bulgakovovy groteskní novely Psí srdce. Obě inscenace jsou ukázkou režijní školy navazující na metody Michaila Čechova. Vyznačují se soustředěným herectvím, pracují s detailem, s důrazem na mizanscénu, na věrohodnost atmosféry a vztahů. Fedotov v práci s hercem dosahuje autentického spojení fyzické a emoční aktivity a vyústění situací v přesných pointách. V Psím srdci vynikají dva velké herecké výkony, Michala Čapky v titulní roli a Pavla Cisovského jako profesora Preobraženského. Kolektivní souhra v inscenaci Idiota se díky Fedotovově režijní metodě mění na násobenou výpověď o beznaději, samotě, tragické osudovosti emocí a vášní. Nejnověji inscenoval Sergej Fedotov s činohrou Národního divadla moravskoslezského Malého ďábla Fjodora Sologuba (2004). Fedotovovy režie se v Ostravě setkaly s už připraveným publikem, které dokázalo ocenit jeho styl: divadelní obraznost s prvky vnitřního napětí, přesvědčivost herectví a působivost scénické atmosféry.

  

Festivaly, studenti, amatérské divadlo

               Součástí ostravského divadelního života, otevřeného multikulturním vlivům, jsou i další divadelní projevy. Od roku 1995 se v dvouletém cyklu koná v Ostravě přehlídka loutkového divadla Spectaculo Interesse - dnes největší mezinárodní loutkářský festival v České republice. Druhým festivalem, který vznikl v roce 1997, je každoroční městská činoherní přehlídka, nyní pod názvem Ost-ra-var. Účastní se jí všechny ostravské soubory s výběrem nejlepších inscenací sezony a je určena zejména divadelním kritikům, divadelním školám a studentům teatrologie v České republice. Od roku 2001 dokonce přijíždějí i studenti z Bratislavy a Katowic. Přehlídka významně pomohla ostravskému divadelnictví vstoupit do celostátního kontextu.

            Ke zdejšímu divadelnímu životu už dlouho patří také hudebně dramatické oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, která sídlí v moderní velkoryse pojaté budově. Oddělení bylo založeno v roce 1972 pro maturitní obor herectví. Mezi pedagogy jsou většinou herci, režiséři a dramaturgové zdejších divadel. Jejími absolventy jsou úspěšní divadelní a filmoví herci, například Tereza Bebarová, Ivana Chýlková, Richard Krajčo, Jaromíra Mílová, Eva Vejmělková ad.

Před rokem 1989, v nesvobodné tzv. socialistické společnosti nebylo možné v Ostravě založit profesionální studiové divadlo. Netradiční a alternativní typ divadla se ovšem nakonec prosadil mimo dohled úřadů v amatérském prostředí: např. Bílé divadlo, soubor usilující od svého založení v roce 1982 o šokující autenticitu hereckého projevu  a spojující výraznou literární inspiraci s prvky happeningu a performance, existuje dodnes. V současné době je nejčastěji zvaným českým souborem do zahraničí, zejména s inscenací Ty, který lyžuješ (1997), která vznikla z inspirace knihou kreseb Martina Velíška (viz Czech Theatre 16). U zrodu Bílého divadla stáli mj. Jan Číhal, Luděk Jičínský a dramaturg Vladimír Machek. V amatérském prostředí je známý  také ostravský dětský soubor Dividlo, který vede Saša Rychecký, a v poslední době i Taneční divadlo Zóna. Jeho vedoucí Lenka Dřímalová organizuje v Ostravě mezinárodní festival tanečního divadla Tanec Ostrava (v roce 2004 už počtvrté). Ostravské divadelní kultury se pak nepřímo dotýká i specificky ostravský fenomén známý pod označením Stodolní (ulice). Je to městská čtvrť, kterou tvoří několik desítek barů, klubů, tančíren a restaurací, s nimiž je svázán i život literární, hudební, výtvarný a scénický.

              Současné ostravské divadelnictví je pozoruhodné svou vitalitou a tvořivostí v prostředí, které se syrovostí každodennosti zřetelně odlišuje od jiných, „kulturnějších“ center. Všechna čtyři divadla si nekonkurují, každé si drží vlastní segment publika. Naopak, příznačná je pro ně spolupráce. A není to jen společně pořádaná přehlídka Ost-ra-var. V sezoně 2000/01 všechna zdejší divadla realizovala kolektivní projekt Společná plavba, ke kterému bylo přizváno i Bílé divadlo. Je také třeba konstatovat, že velkou podporu zdejšímu divadlu poskytuje město Ostrava. Po vybudování zcela nového loutkového divadla (to samo o sobě je rarita) bylo nákladně rekonstruováno Divadlo Antonína Dvořáka (2000) a v dohledné době bude dokončeno nové působiště Komorní scény Aréna (v prostorách Knihovny města Ostravy). Tato podpora není zdaleka všude běžná.  I díky ní je Ostrava dnes vedle Prahy a Brna třetím nejrozvinutějším a nejživějším centrem divadla v České republice.  

     

 

 

vloženo: 10.9.2004
(cached, 23.7.2017 10:38:06)
Článek


Rubrika: Reflexe
Formát pro tiskFormát pro tisk

Počet zobrazení článku:14148


Související články

Komentáře
Nový komentářNový komentář
Zatím žádné komentáře
Vyhledávání | Administrace | English | Mapa serveru | HOME
Divadlo.cz | Divadelní ústav
  Copyright © Divadelní ústav ,REBEX ČR s.r.o. a ČTK 2001
Použit redakční systém Nemesis, Copyright © Altair Software Production, 1999-2000